novoten

1. série - 70% - Bill Lawrence umí do světa posílat nezapomenutelné sitcomy a přestože v případě kontrastních příhod lidí z nejvyššího a nejnižšího patra napsal jen první díl, jeho rukopis je znát. Ať už proto, že znovu kombinuje práci a vztahy, tak proto, že hlavního machistického šéfa s občasně měkkým srdcem hraje o pár vrásek bohatší a o hrst vlasů chudší John C. McGinley. Veškeré Mansfieldovy zastrašovací taktiky připomínají Perryho Coxe v plné síle a je proto škoda, že si na rozdíl právě od Scrubs nemá tolik s kým nahrát. Seriál totiž překvapivě funguje daleko lépe na vlnách mezi ním a Skylarem Astinem, se kterým jsou očividně na stejné komediální vlně, zatímco ústřední milostné snažení Brody-Jenny občas působí jen jako povinně odškrtnutá položka. Přesto úvodních deset epizod uplynulo jako voda a i přes proměnlivou vtipnost jednotlivých zápletech či potrefených vedlejších charakterů, nelze nepřemýšlet o tom, kam půjde celý děj zavést bez toho, aby se zasekl na jednom místě. 2. série - 80% - O co otravněji působí zejména v prvních epizodách Harvard a přízemní linky moc neví, kam dřív, o to příjemněji působí Brodyho snaha dosáhnout předchozích úspěchů a zaslouženého štěstí. Druhý rok téhle přiblázněné party pálí ještě odvázanějšími (Threepeatovo vystoupení ve zpravodajství), vztahovějšími a trochu překvapivě i ucelenějšími náboji. A jak už to u příjemných a dobrou náladu tvořících sitcomů posledních let bývá, v tom nejlepším přišel zářez. Fenomenální svatební dvojdíl, nabitý skvělými nápady, dialogy ze života i překvapivými zvraty, zůstává tím posledním, co mi stanice TBS dopřála. To, že to bylo to nejlepší ze seriálu, je pak smutným paradoxem, protože zpívající Brody, věčně rozesmátá Jenny i dokonale samolibý Mansfield mi přirůstali k srdci díl od dílu víc.

My Fair Gillady doplácí na tu samou věc, se kterou posledních pár let bojuje až smutně vysoké procento nových sitcomů. V pilotu naznačí jen zlomek svých možností, několik dalších dílů s kolísavou úspěšností cílí na své případné publikum a ve chvíli, kdy se v plné síle najde a začne chrlit neotřelé nápady, přesně padnoucí hlášky a překvapivě silné momenty, přichází neodvratná sekyra shůry. Sledovat karaoke večer, kde zazní Chandelier od Sii, tak bylo silně hořkosladké. Když totiž vidíte jednu z nejromantičtějších a nejpůsobivějších chvil, které mi komediální seriály za poslední roky nabídly a víte, že tímhle to pomalu ale jistě hasne, není člověku zrovna veselo. O to víc, že božská Karen roste skutečně díl od dílu a čím víc opouští původní diblíkovskou tvář a scénáře jí občas přihrají i adekvátně vážné momenty, tím výš Selfie stoupala. Přestože jsem její koncept od samého začátku viděl jako sezónní záležitost, došel jsem ke smutnému poznání, že tenhle příběh bych ochotně sledoval celé roky.

Snaha o dobrou věc nedělá i dobrý film. Den po dni a scénu po scéně je Selma pouhopouhým rozpohybovaným dějepisem, ve kterém stojí za pozornost jen atmosféra u pár songů a Oyelowova fyzicky dokonalá přeměna do Dr. Kinga, odehraná podle o dva roky starších Lincolnových not. Webbův scenáristický přístup mě proto štve ne proto, že by byl nějak extra nudný, ale svým jednostranným vykalkulovaným cílením na kolektivní svědomí, kterým po celé dvě hodiny nevybočí z předvídatelné ústřední cestičky.

Někdy je člověku až smutno z toho, jak se výtečně vypadající blockbuster může s každou další scénou bortit na čím dál titěrnější drobky. Co načnou absurdní scény s ruskou rodinkou a v čem suverénně pokračuje scénář, který skáče dopředu náhodnými výjevy bez jakéhokoliv osvětlení bizarních jmen, teorií a vzpomínek, to naprosto triumfálně uzavírá Eddie Redmayne v dokonale iritující herecké poloze předem nabalzamované mrtvoly, co ze sebe nedostane jedinou srozumitelnou větu. Wachowskis tak mohou být rádi, že Channing Tatum efektně přesedlal na air skating, protože bez jeho vzdušných vývrtek ve finálním ohnivém infernu by hodnocení bez váhání padalo do ještě hrozivějších míst.

Genesis - 85% - Zatímco zdálky jsem viděl neslučitelnou kombinaci bláznivých eskapád, steampunku, zombie, dračí fantasy, božských i démonických stvoření a Johanky z Arku, zblízka to bylo mnohem lepší. A překvapivě i mnohem klidnější. Dobrodružství Favara, Kaisara a Amiry totiž po úvodní rychlopalné představovačce přeladí na příjemnou kolej (anti)hrdinského putování, během kterého se hlavním hrdinům do cesty připlete tu vítaný spojenec, tu zavilý nepřítel. S nápaditými akčními scénami, velkolepou válečnou scenérií i výtečným soundtrackem je dvanáctka epizod skutečně zoufale málo, což má za následek nejen skutečnost, že bych co nevidět velmi rád uvítal výbušné pokračování, ale i to, že tenhle svět potřeboval prokreslit ještě o něco víc. Vedlejších charakterů, které do děje sotva stíhají zasáhnout, aby hned zase mizely, je totiž až trestuhodně moc. Nic to ale nemění na tom, že se Bahamutovi zaslouženě podařilo stát se hitem a že i přes značně nadstřelené prostředí dokáže humor, romantiku i akci kombinovat až neuvěřitelně. A když se mi podíváte do očí, tak uvidíte, že nelžu! Virgin Soul - 100% - Nebudu zapírat, že maximální hodnocení pro vymodlené pokračování je snad i trochu přehnané, ale protože jde o dost možná nejlepší anime sezónu za delší dobu, nebudu se podobné štědrosti bránit. Bál jsem se desetiletého časového skoku, nové hlavní hrdinky i toho, že staří známí zůstanou buď v rolích přihrávačů nebo dokonce zcela mimo obraz, ale nic naštěstí není tak horké, jak se to v tomhle létajícím voze uvaří. Všichni, na které divák hladově čeká, se dříve či později objeví a nadělají přesně takovou paseku, jakou si přeje a možná i něco navíc. Na to, že celý seriálový vesmír vychází ze hry, má spoustu říší, pravidel a v neposlední řadě nálad. Od akce k melodramatu, od náboženských parafrází k prvoplánovému košilatému humoru. Pro někoho zmatený bolehlav, pro mě je takto velkolepý a chvílemi až přebujelý svět andělů, démonů, rytířů a draků rájem.

Potvrzení toho, že komplet Whedonovská famílie i s Nathanem, Neilem a Felicií se chová přesně tak rodinně, jak jste doufali. Kdo si už dlouhé roky notuje právě songy ze Sing-Along Blog nebo kousky z legendární Once More with Feeling, ten se bude při poslechu potutelně culit.

Jako když mě scénárista jen nechává nahlédnout do životopisu a ve chvíli, kdy se začtu, tak mi přeskočí několik stránek. Za srdce pak nechytne instantně působící romantická linka a už vůbec ne střípky vědeckých debat. Všechna čest Eddiemu Redmayneovi, ve kterém jsem toho plakátového hezouna z Bídníků neviděl byť jen na vteřinu, ale s takovouhle příběhovou strohostí Teorii ani on, ani Jóhanssonův adekvátně citlivý soundtrack nemají šanci dotáhnout kamkoli výš.

Veškeré hloubání, smutnění, klesání či sebezpytování možná v samém jádru není příliš originální - jenže ta nekonečně perfektní forma je. Po dvou dusných i ostrovtipných hodinách je pak v důsledku téměř jedno, že Iñárritu, jak už je jeho dobrým zvykem, opět přetahuje a vypráví i to, co pro pochopení či vychutnání vlastně vůbec vidět a slyšet nemusím. Keaton s Emmou Stone totiž vzájemně přihrávají i sólují v natolik strhujícím tempu, že v gradující scéně posledního představení zapomínám dýchat.

1. série - 80% - Strach o to, že se svou minimální teoretickou znalostí americké politiky nemám šanci stíhat souvislosti, se definitivně rozplynul u epizody o nelichotivých přízviscích. Mnohem víc než o zákulisí Bílého domu a dalších klíčových vládních budov je Veep o vtipkování ve zcela nevhodných situacích a situačním Murphyho zákonu, který ukazuje, že když se nějaký trapný moment může stát ještě horším, zcela určitě se tak stane. Seriál, který jsem zkusil čistě kvůli touze po přezkoumání humoru značky HBO, se stal nejen díky geniálně všudypřítomnému Garymu velmi příjemnou a chytrou jistotou, která zaručuje takřka nepřetržitý úsměv. 2. série - 80% - Nevyrovnané, ale v důsledcích o to vděčnější. A hlavně sebevědomé. Danovi to od úst pálí s větší kadencí, Gary je ještě milejší a ty opravdu dobré díly patří k tomu nejlepšímu, co sitcomová scéna v současnosti nabízí. Kdo ale dokáže vládnout prostoru nejtriumfálnějším způsobem, je Julia Louis-Dreyfus. Její výraz a mimika jsou totiž natolik odzbrojující, že bych se do jejího týmu přidal téměř bez váhání. Proto je velká škoda slabých epizod ve druhé polovině sezóny, které vlivem vyloženě nasíracích postav (Furlong, Andrew) spíš rozhořčí než pobaví. 3. série - 90% - Kdo mrkne jednou, přijde o fajn hlášku, kdo mrkne dvakrát, ten rovnou o celou břitkou pointu. Tvůrčí tým kolem Armanda Iannucciho má sice nabroušeno konstantně, ale až právě letos se jim daří střílet ostrými prakticky po celou pětihodinovou stopáž. Královna Julia si svoji roli snad nikdy neužívala tak moc jako právě teď. Tu rafinovanost, kterou spousta lidí vidí ve druhé sérii House of Cards, jsem já našel ve třetím roce Veepu. Možná nepřekonatelný vrchol celého seriálu, možná definitivně nalezená vlastní tvář. 4. série - 85% - Zase o něco ostřejší a ke svým postavám krutější. Ale čím větší sodu dostávají Mike s Garym (o chudince Catherine nemluvě), tím lépe chápu všechny herecké či tvůrčí nominace na nejrůznější seriálové ceny. Taková Anna Chlumsky totiž kvete sezónu od sezóny a právě lapálie, které si scénáristé na její Amy přichystali letos, ji vyhouply až k hereckým výkonům na hranici mrazivé dokonalosti. Naštěstí se pořád jedná o chytrý čistokrevný sitcom, takže za nejbližším rohem čeká přesná glosa (třeba od nováčka Ericssona) nebo prvotřídně nepasující hovězí hláška od bezelstného Richarda Spletta. V těchto kruzích zkrátka všechno i nadále funguje a já si moc přeju, aby fungovalo dál i po odchodu současného hlavního tvůrce. 5. série - 100% - Že cestu na samotný kvalitativní vrchol dokončí právě až nový showrunner David Mandel, bych nečekal ani v nejrůžovějších snech. Za následek to tak má nejen dokonalou diváckou slast při sebečernější průpovídce, ale i čím dál hlasitější povzdechnutí nad tuzemskou ignorací tohoto skvostu. Zatímco za mořem si Julia Louis-Dreyfus chodí rok od roku k čím dál zaslouženějším Zlatým glóbům, tady je Víceprezident(ka) pravděpodobně navždy odsouzena do modrého pásma při vzorku pár stovek hodnocení. A jakkoli je mi často většinový názor víceméně jedno, tváří v tvář dokonalým running jokům ("podoba" Marjorie a Seliny, odkazování Catherine mimo jednací místnost, snaha ambiciózní Candi o zaměstnání v Bílém domě) tuhle ignoraci zas a znovu nechápu. Nespočet druhů humoru napěchovaných do půlhodinky už dlouho nechutnalo takhle komplexně. 6. série - 80% - Scenáristé letos poprvé pocítili, jaké je to mít volnou ruku. Konečně mohou zamířit i mimo politické spektrum a na výsledku je to pořádně vidět. Jakoukoli odbočku mimo Washington nebo do té doby obvyklá témata píšou jako pořádně divokou jízdu, která ale občas až vybočuje ze standardu, na který jsem zvyklý. Jakmile se totiž hlavní hrdinka ocitne na všelijakých oslavách či zábavách, jde zápletka i humor až tak daleko za pomyslnou hranici, že začnou eskapády všech zúčastněných působit až trochu křečovitě. Jakmile se ale přepne zpátky do obvyklých vod, je ostrý slovní humor zpátky v plné síle a jakákoli hláška, která z úst bezchybné Louis-Dreyfus spadne na kohokoli z přítomných, je dokonalým zlatem. Jako obvykle toho nejvíc slízne Catherine, což vzhledem k její naivitě a roztomilosti zamrzí, ale zároveň od podobných slovních bitev nejde odtrhnout zrak. 7. série - 80% - Se všemi průvodními znaky a s přesnou dávkou konkrétních running jokes. Přesto ani odchod ze scény není na čistou jedničku, jakkoli scenáristický záměr byl dokončen přesně podle dlouhodobého plánu. Ze Seliny je tak s přibývajícími sériemi definitivně osoba, která je schopná hodit pod vlak kohokoli z přítomných nahrávačů a pomocníků a na to se mi i přes dokonalou nadsázku nedívá snadno. Přesto trvám na tom, že právě Veep je hereckou i kousavou stránkou to nejlepší, co jsem v politických seriálech kdy viděl a poslední dialog Seliny a Garyho nejlepším momentem celých sedmi let.

Thor sice nemá kladivo, ale klávesnice a šroubovák mu sluší i tak. A Michael Mann kvůli nejrůznějším technickým finesám až příliš pokouší divákovu pozornost a nemůže tak cílit na čistý střed, ale jeho elektrizující styl je stále stejně uhrančivý. Předobrazy v podobě Heat a Collateral jsou chvílemi jasně patrné a je to jedině dobře. Digitál, náboje, Hemsworth, ruce zaražené do opěradel, tepající soundtrack Gregsona s Rossem. A srdce bouchající do rytmu ještě teď.