novoten

When I was small, I only knew small things. But now I'm five, I know everything! O dvou hlavních postavách a o dvou velkých zvratech. Přesto (nebo díky dostatečnému prostoru právě proto) o všem, co je v životě důležité. Pro někoho bude Room plný patosu, pro jiného zase přestřelenou depresí. Pro ty obzvlášť empatické jde ale o dokonale vyváženou podívanou, která dojímá i mrazí za hranici vlastních možností.

Tak intenzivně destruktivní, až jsem se na samém konci cítil jako sám Glass. Tedy dolámaný, rozdrásaný, na padrť, dřeň, kost. Jenže na rozdíl od něj bych to já vzdal prakticky okamžitě a jen čekal na smrt. On se ve strhujícím Leonardově podání plazí, belhá a všelijak chroptivě snaží dokráčet nejdivočejším západem za svým archetypálním cílem, až mi i zimní vítr cestou z kina přišel jako ten nejpříjemnější jarní vánek. Miluju klasické pojetí westernu, ale takovéhle převracení tradic vzhůru nohama potřebuje jednou za čas každý žánr. Tím spíš, když jsou klíčové výjevy (medvědice, řeka, bizoni) ikonickými obrazy už při své premiéře. Famózní velkofilm a nejintimnější znovuzrození v jednom.

Origin jak víno, který se s příznivým přijetím publika nemohl setkat. Má v sobě totiž tolik samostatných filmů, že jako celek zůstává téměř neuchopitelný. V prvním plánu se jede po objevování cest k jiným světům, ve druhém pak po objevování sebe sama, když chcete uspět ve svém oboru a okolnosti vám nejsou zcela příznivě nakloněné. A v plánu třetím se promítne vojenské dilema a koneckonců i očekávaná rovina akčního komiksu. Nacpat tohle všechno do jednoho blockbusteru by chtělo tři hodiny a i tehdy by to nebylo snadné. Josh Trank se to pokouší zvládnout v devadesáti minutách, což je sice naprostá bláhovost, ale je mi takovým bojem s větrnými mlýny zároveň hrozně sympatický. I protože věděl, kudy vést cestu diváka k postavám - tedy primárně skrz klukovský šarm Milese Tellera a detaily na oči Kate Mary. Proto je škoda, že zrod ikonického záporáka vyznívá zcela do prázdna a nešponuje tak hlad na případné (byť jakkoli nepravděpodobné) pokračování.

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70%

Utopeno ve vlastních ambicích. Tvůrci tak moc chtějí být autory dravého budíčku, až jsou v jádru téměř nesledovatelní. Celému ekonomickému vyřvávání chybí větší dramatický oblouk, jenž popoháněl třeba Vlka z Wall Street, kterého scénáristé (nejen vzhledem k všudypřítomné a až příliš agresivní satiře) očividně adorují. I tady probliknou nějaké osobní příběhy, ale vzhledem k rozmělnění pozornosti mezi desítku iniciátorů vyšumí do ztracena. Chápu, že když se přes dvě hodiny řeší ekonomika a hypotéky na sto a jeden způsob, musíme se ponořit do odborných termínů, ale tolik jich vážně nebylo potřeba. Neustálé rozpitvávání dalších a dalších budoucích finančních katastrof už ve finální třetině vyloženě ubíjí, aniž by děj někam posunulo a jen ho znovu nasměruje do scenáristické zákruty, ve které už předtím několikrát byl. Už dlouho mě tak nemrzelo, že herci (v tomto případě chameleonský Bale a explodující Carell) hrají do plných, aniž by mě jakkoli zajímaly důsledky činů jejich charakterů.

Otázky života a smrti se dají probrat všelijak. Pomocí překvapivých zvratů, dojemných scén na podkladu tklivého soundtracku nebo civilních dialogů o věcech banálních i všeobjímajících. Death Parade zvládá všechno z toho, do hlavy přináší lavinu myšlenek o životě, smrti a o všem mezi tím a ještě divákovi přihraje dokonale protikladnou hlavní dvojici. Zatímco Decim je loutkou i loutkářem bez emocí a primárně se snaží dělat dobře svoji práci, krásná neznámá po jeho boku svůj příběh dlouho schovává, ale právě díky citům v ní schovaných seriál důkladně a dlouho doznívá. Až jednou budu někam muset vstoupit bez vzpomínek, doufám, že to bude do baru Queen Decim.

It's like loving the stars themselves. Komedie chvíli dobrodružná, chvíli romantická, chvíli situační a nemalou chvíli i nepokrytě ztřeštěná - a celou dobu zakrývající věc neutajitelnou. Totiž to, že setkání Dvanáctky s River je tím nejupřímnějším slaďákem, jehož pravá síla je v nostalgii a v tom, co všechno tihle dva prožili, ať už zrovna hráli spolu nebo proti sobě. Dost možná nejlepší epizoda s Alex Kingston, kterou Steven Moffat dlouho odmítal všem naléhajícím fanouškům napsat, ale já stejně nevěřím, že ji někde v hlavě neměl rozmyšlenou dlouhé roky dopředu.

Probuzení. Osmá série byla plná náznaků Dvanáctkových možností, ale v poslední chvíli se vždycky ucuklo a Capaldi zůstal v poloze většího či menšího mrzouta, kterého není těžké mít rád, ale vyloženě milovanou regenerací není. Až o Vánocích je z něj právě takový Doctor, kterého potřebuji a který díky pár upřímným zasmáním zůstává hned po Tennantovi nejoblíbenější tváří milovaného cestovatele. Že se tomu tak děje ve velice chytré podívané okořeněné gradovaným překvapováním diváka a za asistence příjemně mrazivých nepřátel, je jen dalším důvodem k nejvyššímu hodnocení. Vánoce to nebyly poslední, ale kdyby opravdu byly, jen těžko mohly být naplněnější.

Esence jedenáctého Doctora napěchovaná do jediné hodinky. Jestli před Moffatem někdy stála opravdová výzva, byl to narozeninový Day of the Doctor. A jestli před ním stál úkol, při kterém člověku hrozí nervové selhání, bylo to psaní dalšího pravidla-měnícího kousku, který musí něco rozřešit, něco uzavřít, něco rozehrát - a hlavně dojmout. Pro někoho je z toho nesledovatelná matlanice, která je jen stínem duše, kterou seriál měl během působení Matta Smithe. Pro mě, i přes to, že Jedenáctka nikdy nebude mým srdcovým hrdinou, jde (možná právě díky tomu) o dokonale slzopudnou, nostalgickou i napínavou tečku. I will always remember...

Provázané dějové nitky svátkům v Tardis sluší stejně moc jako dětské nadšení z předchozích dvou dobrodružství, jen trochu odvádí pozornost od samotné vánoční podstaty, jakou se poslední Gallifreyan v tomto období vyznačuje. Okolnosti mě potom nutí téměř k označení "nejslabší speciál", ale za to může asi ona zdánlivá bezvýchodnost a smutek, kterému se ani Doctor nemůže vyhnout a který tentokrát někde hluboko v srdci zůstává.