agathon

Sledovat hodinu a půl, jak si amatérský filmař vylévá mozek na filmový pás, může snad někomu připadat jako ztráta času, někomu jako vstupenka do stejného klubu magorů, v jakém už je "režisér". Tohle je ale skutečně silná káva, která vás možná rozčílí, ale rozhodně vás nenechá kldným. Mě tedy alespoň nenechala. Film je složený z Caouettem od dětství natáčených krátkých filmečků a v přítomnosti se odehrávajících "dovysvětlovaček". Když autor, který zároveň působí jako muzikálový tanečník a příležitostný herec, začně před kamerou jako před imaginárním zrcadlem hrát etudu na téma týrané manželky, spadne vám čelist. Opravdovost, syrovost jeho "výkonu" dalece přesahuje autorovu homosexualitu, ve své nepatřičnosti jde za rámec jeho duševní choroby a odkrývá něco z onoho Lacanovského Reálna, které každý ve svém životě tak úporně potlačujeme. Už nejde o konkrétní autorskou zpověď, ale o obecnou výpověď o lidském nitru. Když Caouette ve své dětské dušičce vymyslí nějaký herecký výstup, položí se do něj a dohraje ho na samou hranici karikatury, ukazuje spíše nutnost podobné ventilace hrůz v celé naší společnosti, nejen v "komunitě schyzofrenních homosexuálů, jejichž matky skončily v blázinci". Chce to překonat zábrany, otevřít odporem zavřené oči a sledovat barevně pableskující šílené obrazy. Dozvíte se něco o sobě... Každý musí někdy spadnout na dno, jinak nežil...

Soužití člověka s přírodou. Přijetí svého osudu bez ohledu na jeho rány. Dvě snad nejotřepanější klišé (nejen) filmové historie. Něco, u čeho máte pořád pocit, že tohle už jste v různých obdobách viděli stokrát. Tenhle film - spolu s dejme tomu Dovženkovou Zemí - je ale legendou; dílem, které ono "přírodní" klišé pomohlo do filmových dějin vecpat tak razantním způsobem, že vám to vezme dech. Hrdinové se pohybují pozvolnou, skoro odevzdanou, ale o to ve skutečnsti odhodlanější chůzí napříč naprosto oddynamizovanými záběry. Klid, prostota filmového obrazu kameramana Kiyoshi Kurody dokonale souzní s melancholií a existenciální prostotou postav. Drama se neodehrává na povrchu, ve vnější akci, ale v jakémsi meditativním meziprostoru na pomezí lidského nitra a okolního světa; světa který nám umožňuje žít, ale současně naše žití v každém jeho okamžiku ovlivňuje a beze slov řídí. Tragédie přicházejí a odcházejí provázené (a fatálně předznamenávané) tklivou hudbou Hikaru Hayashiho, aby v dané chvíli lidský život bolestně převrátily a vzápětí ho svou bolestností znovu nastartovaly... Filmová báseň jen sotva převoditelná do slov, protože se právě bez nich obejde.

Pozvolné, skoro únavné tempo vyprávění. Symbolický filmařský jazyk plný běloušů cválajících podzimním lesíkem, nahých mužských těl sedících v sedle černoušů a neidentifikovatelných detailů vševidoucího zlatého oka. Huston se v tomhle filmu pokusil jít v symboličnosti a mnohoznačnosti výpovědi snad nejdál v celé své kariéře a téměř úplně tady opustil pole fyzické akce. Veškeré drama přesunul do nitra svých postav, respektive na jejich nehybné nebo naopak extaticky vytržené tváře. Elizabeth taylorová jako andělská mrcha. Marlon Brando jako velitel vojenské základny objevující ve světě svalů, železné disciplíny a chlapského soužití taje svojí sexuality Film o ožehavém tématu, které dnes vyhrává Oscary, ale v době svého vzniku (tedy v době dosluhujícího Hayesova mravnostního kodexu alias filmové autocenzury) musel zavánět kacířskou hranicí. Skvěle natočené, chlapák Brando v roli, v jaké ho jinde neuvidíte, přesto strašně rozvleklé a navíc při své obraznosti překvapivě vyprázdněné. Škola filmového estetizmu.

Letošní oscarový laureát za cizojazyčný film je vlastně jen takovým melodramatem z jihoafrického slumu. Přesně to, co americkým filmovým akademikům jde tak krásně pod kůži (viz i náš Kolja): mužský neotesanec se musí postarat o bezbranné děcko. Co chtít víc? Nic, pokud si chcete v kině potahovat slzičky, žmoulat vřelou ručku partnera/ partnerky a odnést si z něj pocit, že ten svět je sice peklo, ale rozhodně není tak nepřátelský a zlý, jak se nám snaží vsugerovat ve večerních zprávách. Tsotsi se Karlovarským festivalem mihnul takřka bez povšimnutí, na to že to je oscarový snímek. A i když je mi jasné, že je to tak trochu kýč, že je to dílo tak trochu Svěrákovsko-Hřebejkovsky prokalkulované, přesto říkám jen houšť. Když víte na co jdete, že tedy nesmíte čekat žádné rozkolísání vašeho středoevropského obrazu světa, myslím, že si Tsotsiho odyseu parádně užijete. Chytlavý disko rap jako emblematický průvodce předměstím Pretorie i bezútěšných slumů v jeho okolí. Poutavá, skvěle prokomponovaná kamera Lance Gewera. Bezchybně zavilý Presley Chweneyaga jako gangsteřík Tsotsi. A samozřejmě čokoládové, velkooké mimino. Všechno sesazené do umného balíčku, který skoro jakoby mimochodem nechá na vašem zadním sedadle pocit onoho „hřejivě lidského tepla“. Není to málo, není to hodně. Je to kýč, spousta klišé a režisérských pokynů „teď se smějte“, „teď plakejte“, „teď držte palce“ Prostě docela kvalitní mainstream.

György Pálfi tu vytvořil buď generační výpověď, společensko-politickou metaforu nebo naprosto strohé orgie nechutností bez špetky něčeho jako myšlenka. Závisí na úhlu pohledu, otrlosti tohoto pohledu a obsahu vašeho žaludku. Já jsem tehdy před projekcí nevečeřel nic těžkého, pročež byl můj žaludek ve výborné kondici, a jeden známý mě připravil na dost drastický divácký požitek. Zbývalo tedy jedině přijmout film i po stránce – ehm – obsahové: Třígenerační kronika Maďarska dvacátého století jako oslava tělesného rozkladu. Pokud bych nechtěl z filmu „vydojit maximum", napsal bych jenom něco o bezobsažném opájení se nejrůznějšími vizuálními odpornostmi. A byl by to skutečně regulérní přístup. Kamera jakoby v Taxidermii přímo vyhledávala jen ty nejsurovější nebo naopak nejintimnější detaily z (přiznávám, poněkud abnormálního) lidského života. Ve třech příbězích, svázaných dohromady příbuzenským vztahem ústředních postav, tak sledujeme nejprve sexuálně frustrovanou důstojnickou domácnost (kde se dočkáme nejpozoruhodnějších masturbačních technik – díra po vypadlém suku, zabíjačková flákota..), poté strasti plukovníkova syna, profesionálního to závodníka v jedení (úžasné popisy „vyprazdňovacích technik" mezi jednotlivými chody) a nakonec trudný život syna „sportovcova", vycpávače zvířat (taxidermisty), který se musí na stará kolena starat o nemohoucího tatínka. Režisér se doslova kochá těmi nejnechutnějšími detaily a rochní se v lidských útrobách i v tom, co z nich vychází. Programově přitom retušuje šev mezi tím, co je realita, a co by mohl (!) být trik. V průběhu filmu vidíte tolik organické obludnosti v jednom celkovém záběru, že když režisér začne ta největší zvěrstva stříhat v detailech a polodetailech, vaše divácké vědomí nebude skoro vůbec uvažovat o možnosti, že by to celé byl „jenom“ trik. Po vizuální stránce nemá Taxidermia chybu. Její příběh perfektně graduje a míra palčivě satirického humoru (melancholické bezčasí války – frustrovaná prázdnota normalizace – pocit životní zbytečnosti v současnosti) vyvažuje příval samoúčelných „prasáren“. Neuvěřitelný divácký zážitek Ale jak říkám, záleží na úhlu pohledu.

No tohle ale zase nebylo tak špatný. Sly se prostě snažil ukázat, že si ze sebe umí udělat taky legraci jako ten Arnie... Neumí, ale Spottiswoodovu Bondovku mám docela rád, tak kvůli jeho jménu v titulcích.

Jsou prostě věci, které se namají točit a lidé, kteří se raději neměli narodit, aby něco takového náhodou nenatočili... Viděl jsem deset minut, tak nevím, jestli se to potom nerozjelo, ale i tak dávám bez váhání odpad!

Brrrrr... Ale pro mě osobně platí, že i na ten nejnablblejší počin se dá koukat různými brýlemi. Proto bych tomu klidně dal i pět, ale to by mi asi ruka upadla. Brrrrr....

Další položka v mé snaze náležitě dostudovat asijskou kinematografii. A zase něco úplně jiného. Takeshi Kitano v téhle epické fresce o korejských přistěhovalcích v pekle ósackého ghetta hraje klasicky nechutného rodinného despotu, který si to rozdává s kým chce a kdy chce, pro ránu nejde daleko a své firmičce vládne železnou rukou. Suverenita, s jakou režisér Yoichi Sai prokládá stoicky pozvolné obrazy „normálního života“ výlevy hrdinova (?) bezohledného násilí, s postupujícím časem bere dech. Fascinující (i když dost pozvolná) studie jedné lidské bytosti, která si po celý svůj život přizpůsobuje pravidla i morálku svého okolí, aby nakonec zjistila, že musí umřít sama. A jde vůbec ještě o lidskou bytost? Kitano prochází prostorem filmu jako robot, všechny a všechno ve svém okolí nemilosrdně ovládá nebo rovnou likviduje Další úžasný tanec s ďáblem. Coppolův Kmotr se šikmýma očima a chladnokrevností, kterou aby Don Corleone záviděl!

Film, ktery mi pripada jako ruska matrjoska. Komplexni, neuveritelne propacovany celek a pri kazdem dalsim shlednuti odkryvane dalsi a dalsi drobne, ale o to subtilnejsi a konciznejsi detaily. I kdyby Fincher po jeho dotoceni shorel jako Fenix a uz nic jineho nenatocil, tahle jizda stoji za to. V podstate vse uz receno, netreba dale komentovat.... Oc je zabavnejsi sledovat samotny film, ktery pusobi jako, ze vlastne "adekvatne" vubec okomentovat (a asi ani plne pochopit a docenit...) nejde.