agathon

Je pravda, že tempo tohohle snímku je trochu rozkolísané a v některých pasážích je i nadprůměrná metráž poněkud znát, ale troufám si tvrdit, že to byl režisérův záměr: Trochu zpomalit a snažit se proniknout k situaci tak trochu jiným, než americky uspěchaným stylem. A v mnoha scénách mu to podle mě skvěle funguje. Scéna hromadné sebevraždy nebo epizoda s americkým zajatcem Samem na mě svým patosem působily naopak velmi pozitivně a emocionálně uvěřitelně. Eastwood už předem věděl, že natáčí pomník a takovýhle styl pomníku je pro mě vždycky přijatelnější než ten Svěrákovský a la Tmavomodrý svět. Jsem docela zvědav, jak vypadají Vlajky našich otců, i když místní hodnocení jim moc nepřejí. Samozřejmě, že to bude možná ještě patetičtější, ale zase musím zopakovat, že u zvolené fasety daného žánru tohle přesně při cestě do kina čekám.

Nějak ta vysoká hodncoení tady nechápu. Nový Aronofského film je sice úchvatnou vizuální básní, skvělým zážitkem pro každého, kdo miluje filmy s přebujelou obrazovou stránkou. Ten nápad ve filmu vůbec nepanorámovat, jen dvakrát použít boční jízdu kamery a jinak jenom dopředu/ dozadu a vertikální pohyb. Skvěle to evokuje to "povznášející téma", cestu hrdiny směřující někam "vysoko". I herci jsou naprosto lahůdkoví a skvěle vybraný. Jackman prostě ukazuje, že vedle vzhledu má hlavně herecké schopnosti. Hudba je naprosto skvělá (byť nedosahuje podle mě naprosté geniality motivů z Requiem za sen). Jenže v tom krásným a technicky promakaným designu se toho zase tolik po té tematické stránce neskrývá. Vážný téma je shozený prapodivně směskovým melodramatickým kýčem, který se tváří, že vypovídá o super vážných věcech. Přesně jako ta "kosmická loď", kterou hrdina cestuje za svojí nadějí: nafouknutá bublina. Aronofsky-režisér paráda. Aronofsky-scenárista podivná křeč. Spousta vážných slov a přitom křěčovitě roubovaná směska Davinciho kódu, Invaze Barbarů, A.I. a Apocalypta. Škoda přeškoda všech těch krásných obrazových kouzel. Asi režisérovy rozumím, je cítit, jak upřímně to všechno myslel. Jen mi připadá, že na tohle téma se má točit trochu jinak. Lepší, kdyby se možná nesnažil být tak novátorský a přidržet si té své vyzkoušené geniálně strohé formy Requiem nebo Pi. Tam to fungovalo skoro samo o sobě. Fontána se každou svou minutou snaží o "něčem" vypovídat a zapomenout přitom, že je vlastně o ničem.

"Mám dojem, že sem tohohle paviána už někde viděl!" - "Páni, děkovat prérii! To je ale blbost. Takovej všivej anglickej parchant." - "Angličan byl džentlmen a vzdělanej chlap!" - Drž klapačku, ty vole..." - "Chceš nalejt...?!" - "Pohleďte na ten úrodný humus." - "To není humus. To je kobylinec." Klasika mého dětství. Viděl jsem to snad stokrát a na ten výborný dabing se nedá zapomenout.

Mel Gibson stvořil další navýsost "povrchní" zábavu. Pobrchní ovšem i tentokrát myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jeho Apocalypto totiž navazuje (méně) na Statečné srdce a (více) i na Umučení Krista především v tom, jak moc je v něm akcentována povrchová kvalita záběru jako čistého OBRAZU svého druhu.Příběh je podobně jako v příběhu ukřižování spíše druhotnou záminkou pro drama, které se ve skutečnosti odehrává ne mezi lidmi ale mezi jednotlivými složkami záběru.Ten "mezilidský" příběh je totiž v podstatě velmi prostoduchý, shrnutelný jednou dvěma větami a po americku krásně předpověditelný. To "obrazové" story, kdy se deštný prales pouští do chorobného dance macabre se sprškami krve, lidského potu, poletujícího prachu, bahna i (normálně) životodárné vody, to vše pekelně prolnuté v nejsilnějších sekvencí filmu (návštěva mayského města, závěrečná konfrontace) doslova bere dech. Ne svou myšlenkou (která je opět pěkně americky prvoplánová), ale samotnou kvalitou formálního zpracování. Gibson mi svým dalším filmem už definitvně připomíná jakéhosi mladšího, triviálnějšího, ale podobně vizuálně perfekcionistického tvůrce, jakým byl Stanley Kubrick. Jeho filmy také nejsou obyčejnými lidskými dramaty (ač pořád nepřestává mluvit o psychologii postav, lidskosti svého příběhu atd), ale spíše dramaty sil, kolujících kdesi daleko za lidským horizontem a hluboko v lůně fyzické reality.

Je to jenom další adaptace temného komiksu? Vlastně jo. Je to adaptace komiksu. Temného komiksu. A je jenom dalším přírůstkem v řadě (Batman, Spawn, Blade, Sin City, …), z níž nijak zvlášť nevybočuje. Přesto bych ale vůbec neřekl, že je to úplně špatný film, na nějž vás nebude po půl hodině ani bavit koukat. Naopak právě „koukat“ na něj mě velice bavilo. Co na tom, že režisér Francis Lawrence ve svém příběhu zkombinoval (už v závorce zmíněného) Bladea s Vymítačem ďábla (jde to, ale pochopitelně to drhne), a kvůli „rafinovanosti“ ústřední zápletky se celý film zdá poněkud příliš dlouhý. Dokonce mě nerušil ani Keanu Reeves, který do tváře svého hrdiny spíš přenáší svých pár osvědčených grimas z Ďáblova advokáta, než aby se snažil nějak zásadněji hrát. Opravdovým dárečkem pak pro mě co do hereckého obsazení byla Tilda Swintonová v roli archanděla Gabriela, která mi s ohořelými křídly v závěru přišla skoro sexy. A roztomilým vtípkem je i Lucifer, vulgo „Lu“, v podání Petera Stormarea, který – ač s téměř neslušně špinavýma nohama – působí ve svém běloskvoucím obleku neodolatelně sympaticky. No, určitě je větší sympaťák než Keanu Reeves. Největší podíl na působivosti Constantina má kameraman Philippe Rousselot (Velká ryba, Karlík a továrna na čokoládu). Scény ze slzavého údolí našeho pozemského světa ladí do tmavě modrých až šedavých odstínů. Peklu plnému ohnivých vichrů a kostnatých skřetů zase přisoudil oranžovo rudé zabarvení. V kombinaci střídmého střihu a pozvolna klouzající kamery pak vynikají bezchybné vizuální efekty. Rozpadající se Balthazar, který stačí těsně před smrtí (totiž…!) ještě handlovat s hlavním padouchem. John Constantine likvidující nažhavené démony neméně elegantně jako ebenový Blade. A vlastně vůbec celé Peklo, v němž se čas jakoby zastavil a přitom v něm všechno plyne tak rychle. V budování vizuální atmosféry režisér s kameramanem nikam nespěchají. Začínají od nenápadného detailu (mince, cigareta) a v pomalých obloucích přecházejí k puntičkářsky komponovaným celkům. Po dlouhé době jsem zase viděl akční film, který více než na módní „flicker“ efekty a hektičnost obrazu sází na prolínačku a rozvážný pohyb v záběru.

Hudba Michel Legrand...? Velké překvapení. Ale je to jen třešnička na parádním dortu, byť ne tak zábavném a hlavně ne tak "srdcovém" jako Byl jednou jeden život!

PO dlouhé době opět viděno a zvedám o jednu hvězdičku. Coutard byl génius..

Baví mě styl, kdy se tvůrci od strachu z neznáma a pocitu mrazení v zádech u táborového ohně pozvolna přesouvají k vizi o celosvětovém tajmeství a la "Plán" z Foucaultova kyvadla o tom, že Ostrov hraje hlavní roli v možné záchraně/ zničení světa. Bojím se ale toho, že po zahájení "časoprostorových" rejdů to rozkošatěli až mnoho a pokud nakonec přece jen začnou klubíčko záhad rozplétat, budou tak činit scenáristicky logicky o poznání méně invenčně, než se jim dařilo to své klubíčko zamotat (prostě proto, že na to nebude tolik času). Dosavadní průběh páté řady (předposlení!) ve mě tyhle obavy bohužel dost posiluje. Pořád moje srdcová záležitost, ale s čím dál více výhradami.

Fakt podivná záležitost, která místo skutečného situačně slovního humoru nabízí jen zvláštně křečovitou nápodobu situačně slovního humoru. Dějově se snímek rozpadá do volných epizod, ale ne proto, že by to měl být záměr - naopak příběh má vemi jasně definvoanou zápletku i konflikt - nýbrž proto, že nemístnou pozornost na sebe strhává naprosto nesnesitelný Zero Mostel, jehož rádobygagem končí skoro každá rozehraná situace. Každá scéna proto není v prvé řadě článkem děje, ale dalším příhodně inscenovaným jevištěm, na němž může ústřední postava realizovat svoje "šprýmy". Vážně podivnost!

„Film je perverzní umění. Neuspokojuje vaše touhy, ale říká vám, po čem máte toužit,“ otevírá tuhle filmovou přednášku slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek a svýma vykulenýma očima, divokými vousisky a neodolatelně vtipnou, lámanou angličtinou se vyklání z plátna. Ve dvou a půl hodinovém dokumentu, skoro eseji nás pak stručně provádí svojí freudiánsko-lacanovskou filmovou teorií. Další důkaz, že akademické přemýšlení a psaní o filmu není žádným intelektuálským strašákem (jak se snaží tvrdit většina našich „běžných“ filmových „recenzentů“), ale především to může být ohromná legrace. A navíc se pak máte dlouhé hodiny o čem bavit v hospodě… Žižek sám vstupuje do dekorací (i do jednotlivých záběrů) superznámých (Matrix, Vertigo), známých (Dogville, Vymítač ďábla, Rozhovor) i skoro zapomenutých filmů (Possessed). Na konkrétních příkladech tu pak rozkládá svoje někdy ulítlé jindy fascinující závěry ohledně toho, co jako diváci od filmu chceme, co od něj dostáváme i o tom, co od něj dostaneme vždycky, aniž bychom o to zrovna stáli… Dotkne se fenoménu filmového voyeurství, lidské sexuality (víte, že muž se nikdy nemiluje se ženou, ale spíš s dokonalou představou a žena tak vlastně není nic než masturbační pomůcka?!) i toho, proč je právě film průhledem do skutečného Reálna (toho smradlavého hovna na chodníku našeho běžného života). Znovu opakuji, ne všechno, co Žižek tvrdí, je úplně přijatelné, ale všechno bez výjimky je stoprocentně neotřelým úhlem pohledu a zajímavým námětem k přemýšlení (například takové květiny by se měly dětem úplně zakázat, protože snad neexistuje nic perverznějšího než rozvitý květ lákající na voňavý pyl chtivý hmyzí sosáček). A co tak interpretovat na závěr? Vezměte si takové Hitchcockovy Ptáky: Když si odmyslíme fantastickou, hororovou zápletku, co zůstane? Panovačná a trochu naivní blondýna, která si to o víkendu chce prostě stůj co stůj rozdat s ramenatým svalovcem.