fragre

Hodně tomuto filmu prospěl ten polský odstup. Civilně a citlivě natočeno. Část o polistopadovém osudu KK považuji za stěžejní.

Vizuál postapokapyptického filmu. Mrazivé a působivé. Není zde hudba posledním poutem s lidstvím?

Hm, za oči Vlasty Chramostové zářící nefalšovanou budovatelskou vírou dvě hvězdy.

On to ani moc dokument není, spíše nostalgická připomínka počátků českého filmu natočená v pěkném retrostylu. Moc se mi líbily vzpomínky pana Kováříka.

Ústřední zápletka dosti nepravděpodobná, ale na dobovou tvorbu brněnského televizního studia, které, a to si přiznejme, jen klopýtalo za studiem pražským, to nebylo špatné. Laserový pohled Mileny Dvorské je působivý i na černobílém filmovém materiálu nevalné kvality. Móda drdolů byla natolik výstřední, že se divím, že nebyla znovu objevena.

Černobílý, ale velice barvitý film. Skvělá výprava i davové scény, jakož i boje v cirku. María Felix v roli Messaliny září. Pravda, ve scéně zahánění lvů ctnou pannou trochu vadí ta zadní projekce. Samozřejmě je samotný děj velice dobově melodramatický a romantický. Z četby Petronia a Apuleia jeden získal docela jiný dojem z římské společnosti.

Jasně, je to dobové, takže trochu toho budovatelství tam je, byť podstatně méně, než by jeden čekal. Také rozjezd je zdlouhavý, zabere skoro půl filmu, ale leccos zachrání herecké výkony. Fluktulant Martina Růžka je zábavný. Zdeněk Štěpánek zvládl rvačku s přehledem Jeana Gabina. A nakonec je to docela drama. Jízda náklaďáku vylidněným městem s bombou hrozící výbuchem na korbě je možná takový český ohlas na Mzdu strachu. Jana Štěpánková zde má neuvěřitelný sex-appeal. A po vší té dnešní elektronické muzice je osvěžující slyšet hudbu zahranou Filmovým synfonickým orchestrem pod taktovkou Františka Belfína.

Několik příběhů obyčejných lidí jednoho dne v Paříži. Snad je to film trochu sentimentální, snad ty všechny šťastné konce jsou trochu nepravděbodobné, ale je to film velmi lidský.

Název mne samozřejmě dostal. Nejde o Peklo, které napsal Dante Alighieri, ale osobní peklo, které prožíval (a které dělal i jiným duším) malíř a básník Dante Gabriel Rosetti. Škoda, že tento černobílý film není kolorován do odstínů sépie, to by mnohé záběry evokovaly staré dobové fotografie. Výsek Rosettiho života je mnohde vyprávěn alegoricky, ale u malíře, který alegorie v svých obrazech často užíval, mi to připadá případné.

Pěkně ironický film o masovém turistickém průmyslu. Nehledě na skromné podmínky roku 1963, logika tohoto průmyslu se od té doby nezměnila. Spousta vtipných záběrů, pěkně umocněných dobovou hudbou. Docela prorocké dílko.