fragre

Šedesátkově hravý film o mládí a dospívání Giacoma Casanovy, který zde tedy nevystupuje jako systematizovaný svůdník, leč jako zvídavé dítko a posléze jako citlivý na kněze studující jinoch. Giacomo, jako syn herečky, vyrůstá více méně v chudobě, leč kontakty jeho matky vedou i vyšších kruhů. A příběhy jeho dětství jsou často strašidelné a bizarní (veřejná operace, exorcismus). Jeho v škole projevovaná inteligence pomůže mu k studiu na kněze, ale jako jinoch již více prožívá vábení opačného pohlaví, a jeho úmysl stát se knězem kolísá, zvláště když jeho první (ještě platonickou) lásku chtějí i násilím provdat za přestárlého vévodu... Ten film je nádherně barvitý, Benátky jsou zde pitoreskní i krásné (zvláště v nočních scénách), Senta Berger tu má roli spíše malou, ale obrazově výraznou...

Viděno poprvé od dětství. Pamatoval jsem si hlavně scény z podzemních chodeb a z kostela se zakuklenými cagoulardy, kteří náramně připomínají zakuklence z Ku-Klux-Klanu. Tehdy mi ten seriál připadal děsně napínavý a akční. Nyní jeden vidí všechny ty trapnosti, když soudruzi z NDR vyráběli náladu kosmopolitní Paříže, a taky vnímá tu ideologickou masáž, která mu tehdy unikala, a nakonec vidí, že i ty střílečky a akční scény vyhlíží dosti neuměle. Ale ty scény, které našinci v paměti přežívaly, byly opravdu nejpůsobivější. Celkově, zub času zahlodal, a z akčního dramatu udělal spíše nechtěnou parodii.

"Nebyli jsme stvořeni jako dobří lidé či zlí lidé, byli jsme stvořeni jako lidé", říká zde v kázání otec Brown, ale sám se této moudrosti příliš nedrží a počítá s tím, že lidé jsou spíše dobří, i když jde o zločince. Alec Guiness svého otce Browna zvládl excelentně, připadá mi, že se hodně přiblížil Chestertonově představě (snad jen ten výcvik v boji muže proti muži je moc modernistický). Ale jemný humor, umění paradoxu a vážný zájem o bližního, ten tu tento otec Brown osvědčuje . Film se předlohy drží jen volně, aniž by to vadilo, a je mile starosvětský.

Takový pěkně po starohollywoodsku rozmáchlý film plný velkých citů, osudové lásky a barvitých kostýmů. Zvláště krásná Gina (v hlavní roli operní divy Liny Cavalieri) zde střídá kostýmy jak na módní přehlídce. A vždy jí to samozřejmě úžasně sluší. Ale jak to tak bývá, oč větší výprava, o to jednodušší děj. Vlastně, takový kapku lepší román pro služky. Ale za tu Ginu ty čtyři hvězdy dám.

Přehnaná naivita hlavní hrdinky, jak zde uvádí předhodnotitel peter12, dost kazila dojem z celého filmu, který by jinak nebyl úplně špatná komerční psychologizující kriminálka. Nějak mi připadá, že tento film sloužil jako předobraz filmu Il Sorriso della iena, tedy aspoň konec je pomalu identický. Pěkná hudba,

Tvůrcům tohoto filmu se povedlo to, co se celému filmovému průmyslu sovětského bloku nepovedlo za celou dobu jeho trvání, ač to měl v popisu práce, totiž natočit opravdu poutavý film o třídním boji. Pravda, zdejší "revolucionáři" nejsou vedeni "jedině správným vědeckým učením", leč křesťanstvím, byť disentním. Ale stačí srovnat zde mše oficiální (anglikánské) církve a onoho laického sboru (metodistického). V řádném kostele řádně církevně ustanovený vikář vybere při kázání z Přísloví 14 tato dvě: "Tvrdá práce vždy vede k zisku, řečnění však jenom k chudobě. Chuďas je na obtíž i svému příteli, boháče ale všichni milují". Načež se ukloní směrem k místnímu landlordovi. V prosté boudě disidentů však všichni zpívají chorál, že jenoho dne zvítězí, ač smrt a ďábel jim v cestě stojí. A když jejich kazatel George Loveless, označený později za hlavu spiknutí, počne k obci věřících po sousedsku mluvit, vidíme za ním o stěnu opřenou kosu. Ta zde sice působí zcela ústrojně jako pozapomenuté hospodářské náčiní, ale spíše je to odkaz na verše Apokalypsy: "Dej se do práce srpem svým a žni! Přišla totiž hodina žně, obilí na zemi je úplně zralé". Apokalypsa měla vždy "revoluční" potenciál. --- I pasáže z trestanecké kolonie působí jinak, než třeba v Motýlkovi, kde všechny drsné scény jeden bere jako součást dobrodružného filmu, ale zde není ani potuchy po dobrodružství, zde jde o násilí, které má zlomit rebely. --- Konec, kdy osvobozený George Loveless vyzývá k jednotě pracujících, je snad patetický, ale nelze zapomenout, v které že to době film vznikl, tedy v době vládnoucího thatcherismu. --- O historických předobrazech hrdinů filmu se lze dočíst zde.

Paní Škrdlantová tady působí stejně mile, srdečně, optimisticky a trhle jako ve filmu Spadla z měsíce, kterýžto film je jinak dost propagandistická vyprávěnka.

Nějaké úlitby režimu tam jsou, což je očekávatelné, a taky je tam vypíchnuté, že my Čechoslováci jsme sakra pašáci, což je též očekávatelné, ale vše je překonává ten všeobecný optimismus let šedesátých říznutý ještě technooptimismem jak z časpopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Tak mi připadá, že nadějněji už svět od té doby nevypadal

Práce ženy nikdy nekončí, muži se objevují až na večer. A jediní, kdo jsou ještě osvobozeni z nekončícího kolotoče práce, jsou zde děti, které ještě mají čas na své hry. Starý svět, který asi pan režisér zachytil na poslední chvíli. Takhle se tam žilo jistě po staletí. Zde to dvacáté připomene jen pár záběrů s autobusem.

Práce od úsvitu do soumraku. Možná, že stejné pracovní písně, udržující rytmus práce, zpívaly už generace jejich praprapradědů. Dlouhé hodiny čekání střídané hektickými úseky namáhavé práce. Kamera zde heroizuje.