angel74

„Myslím si, že jsem svobodný, protože se nemusím bát zítřka. Jsem spokojený s tím, co jsem udělal, už dnes.” - Při sledování filmu Snowden si snad každý jen trochu soudný člověk musí uvědomit, v jakýmže zkurveným světě to vlastně žijeme. Oliver Stone se mediálně propírané kauzy zhostil se ctí. Jeho snímek je celkem přehlednou a v mnoha směrech burcující výpovědí o stavu současné společnosti. (85%)

Příběh si tak nějak přirozeně plyne díky parádní retro atmošce a humoru ve stylu „mám to na salámu”. Herecké obsazení by snad nemohlo být lepší, jak autenticky všichni zúčastnění působí. Snímku nelze upřít jistou podobnost s ranými filmy Miloše Formana. (80%)

Přiznám se, že obsahově trochu roztříštěná třetí řada jinak vynikajícího německého seriálu Babylon Berlín mě poněkud zklamala. Navnaděná do detailu propracovaným příběhem z první a druhé série jsem asi měla příliš velká očekávání. Když pominu banálnější detektivní zápletku, tak mě ještě zamrzelo, že milenecké jiskření mezi Gereonem Rathem a Charlotte Ritterovou náhle jako by ani neexistovalo, v tomto směru se tedy taky nedalo nic moc rozvíjet. Dokonce i po hudební stránce to tentokrát bylo slabší. Ještěže aspoň zůstala zachována působivá dobová atmosféra a vše nakonec patřičně vygradovalo v zlověstné poslední epizodě. (65%)

Jde asi o největší tvůrčí omyl, kterého se Václav Vorlíček během svého života dopustil. Dost mě mrzí, že vůbec něco takového vzniklo, protože většina filmů a seriálů, pod nimiž se režijně podepsal, patří k mým oblíbeným. (20%)

Psychologické drama Útěk je značně znepokojivý film o hledání sebe sama po ztrátě paměti. Nelineárně vyprávěný příběh s hororovým nádechem udržuje diváka v permanentním napětí. Všudypřítomné a do velké míry neuchopitelné tajemno umocňuje nejenom přirozeně gradující hudba, ale i naprosto nepředvídatelný děj. Za povšimnutí také zcela jistě stojí provokativně naturální herecký výkon představitelky hlavní role. (75%)

Celkem slušná sonda do života chlápků holdujících alkoholu a jiným neřestem, která zničehonic chytne závažnější směr tím, že se jeden z nich rozpovídá o svých obavách z onemocnění, jež mu bere všechno, co má tak rád. Skvěle vypointovaný závěr vlezlé myšlenky na blížící se útrapy stáří a konečnost našeho bytí přece jenom trochu rozptýlí. (80%)

Úvodní dramatické minuty, kdy děj probíhá v rámci telefonního hovoru, jsou o dost lepší než zbývající část filmu. Ovšem nutno dodat, že se tvůrcům rozhodně nedá upřít velký potenciál v budování napětí. (65%)

Nejde sice o žádný filmový zázrak, ale dovolila bych si nesouhlasit s názorem, že snímek La Quietud připomíná telenovelu. Do té má skutečně daleko. Pablo Trapero natočil celkem slušné drama, jehož středobodem je emocionálně vyhrocený vztah dvou sester, v němž se odráží matčin rozdílný přístup ke každé z nich mající kořeny hluboko v rodinné minulosti. Určitou roli hraje také mnohaleté odloučení, které Miu žijící v područí dominantní matky nesmírně trápí. (60%)

Ze všeho nejvíc mě zaujala perfektní a neotřelá kamera Lubomíra Ballka, která udržuje diváka po celou dobu v jistém napětí. K hereckým výkonům jsem také neměla žádné vážnější výhrady, ale příběh samotný mohl být přece jen poněkud dotaženější. (65%)

Kdo by to byl na začátku tušil, že znepřátelit si střízlíka Marcella může mít fatální následky. Submisivní dobrák Dogman neměl zrovna na růžích ustláno, ale za mnohé potíže si svým způsobem mohl sám, nicméně taky se z nich nakonec sám vysekal. Italský režisér Matteo Garrone natočil výborné sociální drama, které disponuje hned několika silnými a na pohled velmi nepříjemnými scénami. Představitel titulní role Marcello Fonte mě svým autentickým hereckým výkonem uhranul natolik, že chybělo opravdu málo, abych filmu dala plný počet hvězdiček. (85%)