Brejlil

Ze začátku je to nuda. Sice natočená efektně po Bayovsku, se spoustu vymazlených záběrů, ale s nepříliš zajímavými postavami. Nuda kupodivu pokračuje i ve scéně s loupeží, kde mi začínaly všechny ty efektní průlety podél fasád spíš lézt na nervy a hlavně scéna byla natočena tak nepřehledně, že za chvíli mi nebylo jasné kdo je kdo, kdo po kom střílí a co se vlastně bude dít. Naštěstí se zjeví sanitka a začíná celkem solidní honička, kombinovaná s improvizovaným operačním sálem. Michael se opět vytasil se svými trademarky, které v akci fungují stejně nejlépe a vrcholem se stala scéna v betonovém kanálu řeky Los Angeles. Pak řetěz opět mírně padá, objevují se nezajímavé postavy a byť jsou výbuchy efektní, zase se vrátila kmotřička nuda. Takže film není moc dobrý ani sám o sobě, ale kupodivu ani v Bayově filmografii, protože nedosahuje ani té tupé zábavnosti jako 6 Underground. Gyllenhaal si ovšem svou roli užívá a na Eizu je pěkný pohled, i když zrovna dostane cákancem krve do obličeje. Ostatek je jen do počtu.

Nový restart. Nový pohled na to, odkud se vzal Batman. Už první záběr napovídá, že se nedočkáme obvyklé komiksové estetiky, ale spíše neo-noirové variace na Sedm. Což se potvrdí i nepotvrdí. Postava Riddlera, se svými deníky, nápisy po zdech, a fotografiemi opravdu přípomíná Johna Doe ze Sedm. Jen ty vraždy nejsou tak promyšlené. Batman také nepůsobí jako kdovíjak chytrý, spíše je loutkou v Gordonových rukou a některé "překvapivé" zvraty jsou při bližším pohledu poněkud pitomé. Tady asi vede scéna těsně předcházející honičce s Penguinem. Filmu hodně pomáhá atmosféra ponurého, deštivého a nepříliš sympatického města, které už se ani nesnaží předstírat nějakou komiksovost. Největší slabinou nakonec je samotný hlavní hrdina, který nemá motivaci, nepůsobí kdovíjak bystře, nezdá se, že by za ním někdo stál (např. Lucius), on prostě jen je. A když se někde objeví jako Bruce Wayne, okolí to moc nezajímá. Pattinson se opravdu snaží, aby své postavě dodal nějaký ten rozměr navíc a tak si většinu filmu ani nevšimneme, že je vlastně jen jednorozměrná. Trochu lépe pak působí Catwoman, která má nějakou historii a motivaci, ostatní postavy jsou ale stejně ploché jako Batman. Zajímavá a působivá je práce s kamerou, využívání hloubky ostrosti je příjemným osvěžením, které se v blockbustrech zas tak často nevidí.

Smrt na Nilu má všechny nectnosti předchozí Vraždy v Orient expresu. Ale je mi to jedno. Takové filmy jsou na delší dobu odsouzeny k neexistenci, což je škoda. Kenneth si svého Poirota vychutnává a také trochu polidšťuje, kamera se vyžívá v opulentnosti parníku na Nilu, výprava je skvostná. Příběh sám by mohl být pěkné psychologické drama, tady ale scénář s režií trochu pokulhávají a spíše jen kloužou po povrchu. Všichni herci hrají mírně přehnaně a nic tak nepůsobí úplně realisticky, ale to byl zřejmě záměr. Je dobře,že Smrt na Nilu se nakonec dostala do kin, je škoda, že žádný další Kennethův Hercule Poirot zřejmě nevznikne.

Když před několika lety natočil bývalý Emmerichův producent Dean Devlin svůj Geostorm, dumal jsem nad tím, že i Rolandovi připadal scénář tak tupý, že do něj nešel. A hle, on jen hledal scénář ještě tupější. U Rolanda jsem prostě zvyklý na jistou hrdost na lidstvo, které se tváří tvář smrtícímu nebezpečí semkne a i když kolem padají mrakodrapy, vybuchují supervulkány nebo zamrzají vrtulníky za letu, řešení se prostě najde. Tady nic. Což mne sice dovedlo k zajímavé úvaze, jestli se dá v katastrofických filmech posledních třiceti let sledovat ústup od kolektivního k individuálnímu řešení a jestli to něco nevypovídá o tom, jak tvůrci vlastně vidí společnost, ale to asi bude předmětem obsáhlé studie nějakého budoucího filmového historika. Tohle je asi jediný zajímavý aspekt filmu. Idea Měsíce jako megastruktury sice není tak úplně k zahození a v rukou nápaditějšího scénáristy by to mohlo být solidní hard sci-fi, tady ale slouží jen k destrukci Země over-the-top fyzikou. Bohužel úroveň té destrukce je značně diskutabilní jak po vizuální stránce tak i svou kvalitou. Opravdu působivý byl jediný záběr, ve kterém se Manhattan v dešti měsíčních skal mění v hromadu trosek. Dnem jsou naopak všechna ta zelená plátna, maskující natáčení v ateliéru, kdy jsem si nakonec říkal, jestli by nebylo věrohodnější, kdyby za oknem místo kusu zelené tkaniny nebyla kvalitní velkoformátová fotografie. Herecké výkony se hodnotit nedají, žádné nejsou, no a protože producenti byli hlavně Číňané, ani americká vlajka nezavlaje zpomaleně ve větru. (Ona tedy nezavlaje ani ta čínská, ale to bude asi jen otázka několika dalších let a předhozených milionů, než Emmerich přesune svou firmu na destrukci třeba do Šanghaje.)

Ničím nijak neurážející produkt, snažící se o tu správnou čínskou exotiku. Zajímavě působí kombinace čínštiny s angličtinou, solidní je choreografie soubojů s některými pěknými momenty. Ale je to celé tak odvozené. Bitka v autobuse je sice pěkná, ale už byla k vidění i brutálnější řežba v tomto typu dopravy. Boj na lešení? Jackie Chan to předváděl i bez zeleného pozadí. Všudypřítomné velkoplošné reklamy jako pozadí fungovaly snad jen v Skyfall. "Výroba traumatu" je zase jen klišé. Další potíží je celkem zbytečná postava Kate, se kterou si od poloviny filmu někdo nevěděl rady a absolutně děsivý a naprosto nezábavný je "Mandarin". Proč tam vůbec byl? Michelle Yeoh i Tony Leung jsou asi nejlepší herci celého filmu, byť by asi on i ona byli mnohem raději za opravdu přepálené hongkongské emoce, na kterých si kdysi začali stavět kariéru. Tony ovšem dává svému záporákovi přeci jen uvěřitelnou motivaci. Film je jen běžným produktem Marvelu, na který se asi celkem rychle zapomene. A abych nezapomněl, tentokrát nemusíme čekat na "echt" digitální bordel až do konce, on se objeví hned na začátku.

Scénář se zdá sestaven z různých povinných klišé, včetně nechutně patetické deklamace protiválečné básně, navíc velmi děsivě přebásněné do češtiny. A tak tu máme trauma otce i syna, vážně míněné úvahy o povinnosti, vlastenectví, pacifismu a podobných tématech. A do toho over-the-top scénu s Rasputinem, podobně přepálenou "infiltraci" do doupěte arcipadoucha (tedy spíše stáje) a některé scény, komicky popisující historické události (vražda arcivévody Ferdinanda je dobrým příkladem, ale i vztah mezi monarchy je vykreslen spíše parodicky). Jediná životná postava je Jeho Milost, vévoda z Oxfordu, ale to je především zásluhou Ralpha Fiennese. Druhou zapamatovatelnou postavou je Rasputin, kterého si Rhys Ifans doslova vychutnal. Zbytek je buď solidní nebo zapomenutelný. Matthew Vaughn se sice opět vytasil s několika bravurními vychytávkami a nepochybně dokázal zachytit atmosféru doby a zákopové války, ale celek je rozklížený. Byť zábavný víc než lecjaká poslední marvelovka.

Je rok 1959 a mírné tání v kulturní politice státu se projevuje v apolitických, příjemně civilních snímcích. Život pro Jana Kašpara nic nekritizuje, nic nesatirizuje, ale vlastně ani nic neoslavuje. Všichni jen dělají, co musí. A režisér se alespoň trochu snaží, aby to nebyla taková nuda. Což se ne úplně daří, dramatický náboj filmu chybí. Postavy jsou nepříliš propracované, s hlavním hrdinou si ani nestihneme vybudovat nějaký vztah, protože se okamžitě otráví a většinu filmu bezmocně proleží. A tak je zajímavější sledovat Sísovy nápady, třeba ten s příjezdem sanitky do nemocnice je moc pěkný. A pak dobové reálie, začouzená Ostrava nevzbuzovala zrovna dobrý dojem. Přistání vrtulníku u Dětské nemocnice na Karlově bylo ovšem moc pěkné. A umělá ledvina, která zabírala celou jednu místnost, překvapila.

Verhoevenův typický, nejednoznačný pohled na život jedné italské řeholnice. Benedetta je dílem zajímavá, dílem dost odpuzující hrdinka. Je skutečně majitelkou přímé linky k JC? Nebo je spíš případ pro doktora Chocholouška? Na jedné straně máme celkem racionálně uvažující matku představenou, které jde o pozemské blaho, na druhé otce probošta, který by rád ze zapadlé Pescie druhé Assisi, a na třetí dost odporně podaného nuncia, který ani nezastírá, že mu jde o moc. Verhoeven nikomu nijak zvlášť nestraní, všechny postavy dost sobecky hájí svoje zájmy a tak je divák nucen (skoro bych zvolal "Zaplaťpánbůh!") dojít k vlastnímu závěru. Ten můj? Když necháte v klášteře mírně labilní ženu, od dětství přesvědčenou, že je vyvolená nevěsta Boží, kterou ale přitahují jiné ženy, nedopadne to nutně dobře. Všechny ty produkční věci jsou solidní, kamera je pěkná, toskánský šerosvit působivý. A všichni hrají přiměřeně a na obě hlavní hrdinky je i pěkný pohled. Co více si dnes v kině, stále podléhajícím covidu a okupovaným především marvelovským digibordelem, můžeme přát.

Nic proti metafilmům. A klidně ocením i to, že Wachowská nekompromisně trvá na tom, že divák musí znát předchozí trilogii až do absurdních detailů. Ale... Ale to úplně nezabralo. Začátek je solidní zdvižený prostředníček korporátnímu uvažování, Jenže se to nakonec změní v příběh věčné lásky. To vše v nepříliš pěkném balení, které je nahony vzdálené estetice původní trilogie. Což je sice "vysvětlené" i v ději (nebo vám to vysvětlí Traffic s Bluntmanem ve svých komentářích), ale dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl. Matrix Resurrections dílem působí jako nostalgické ohlédnutí za světem, který nebyl, dílem jako snaha posunout celou mytologii do nového desetiletí. Asi opravdu je to film, který buď naštve nebo pohltí. Nenaštval mně (tady vede trojka), ale ani nepohltil. Možná po druhém shlédnutí (po předchozím nastudování celé trilogie) budu schopen nějakého toho intelektuálního rozboru. Ale spíše ne.

Ridley Scott je těžký frajer. Ve věku, kdy jiní buď někde tiše skomírají, nebo se věnují stále komornějším filmům, tak se vrhne do středověké fresky, kterou jeho um a nadšení utáhne, ať už jsme kdekoliv. Bitvy, trh, svatba, slavnosti, soudní proces, rozhovor u večeře i závěrečný brutální souboj ukazují, že Ridley v sobě tu filmařinu má. A když ho látka zaujme, jede na víc než 110 procent. Ridleymu se pod rukama nerozdrobila ani rašomónovská struktura a v každé epizodě přesně dávkuje ty informace, které ukazují všechny tři hrdiny jako nejednoznačné postavy. Co si přát více? Snad jen aby takových filmů vznikalo víc, protože mi docela chybí.