Brejlil

Von Trier si dělá legraci z diváků celého spektra. Od intelektuálů po nadržence. Seligman-chodící Wikipedie spolehlivě pronese několik WTF odboček (zdravíme Prusíka), ale von Trier to hned uvede na pravou míru. O Joe se nedozvíme vůbec nic, ale zase si lze užít legrace se lžičkami nebo dvěma negry a jednou běloškou. Bohužel ke konci převažují spíše sebevysvětlující pasáže. No ale konec je docela nečekaný. Ale čtyři hodiny vcelku?!

V 80. letech, to to žilo. Multikulturní slabost ještě neovládala Hollywood a tak bylo možné natočit i nějaký proizraelský film. Upadající hvězdy si trochu přišly na své a i některé lokace se daly v Izraeli docela najít. Předností snad je také určitá syrovost, s jakou se zobrazuje realita. Nikdo se s ničím příliš nemaže a krev cáká na všechny strany. Pokud tedy cáká. Film má totiž všechny nectnosti podobných dílek dua Golan-Globus, je snad ale ještě horší. Scénář je značně WTF, dialogy už ani nešustí papírem a akce je tak zvlášně sestříhaná, že se v ní nedá vyznat. Hlavní hrdina se staví do pózy geroje bez bázně a hany, naneštěstí také bez mozku. Pronásledování náklaďáku hovořilo za vše. Nebýt několika explozí, závěrečného skoku s džípem a hlavně scény s vrtačkou, nebylo by ani na co dívat.

Nebudu tvrdit, že to občas nemělo nějaká slabší místa, ale nějak mi to nevadilo. Na konec roku rozhodně přišel krásný film. Navenek civilní, s občasnou crazy složkou (skok z vrtulníku, prohlídka na letišti), bizarními postavičkami (pilot téhož), krásnou kamerou a solidními vizuálními špeky (letiště v Nuuku, prohlídka na letišti) a velmi překvapivým Benem Stillerem. Nejen před kamerou, ale i za ní odvedl solidní práci. Za to, že mi ukázal, jak se na Islandu jezdí na skateu, v Afghanistánu hraje fotbal a co znamená Space Oddity, za to mu těch pět hvězd dám. A za Seana Penna, protože přesně chápu, že jen takhle se fotografuje sněžný leopard.

Von Trierův bezkonkurenčně nejzábavnější film. A to už od počátku, kdy natěšené náhodné návštěvniky kina (kteří vůbec nevědí, čeho je schopen, ale chtějí vidět nějaké ty prasečinky) překvapí skoro minuta tmy a industriálních zvuků, aby je vzápětí Trier pokochal pohledy na tající sníh a dorazil Rammsteiny. Von Trierův humor není tedy pro každého, ale je skoro v každé kapitole (snad s výjimkou černobílého Deliria). Vede ovšem celá etuda s paní H. K tomu patří celkem tradičně vynikající výkony všech herců, dokonce i ze Shii von Trier něco dostal. Škoda jen nutnosti čekat na vyvrcholení a do značné míry umělé zvědavosti, co vlastně obsahuje necenzurovaná verze.

Umělohmotně působící prolog mi nejdříve zkazil náladu. Pak se to začalo zlepšovat, hlavně díky úvodním titulkům. Dalších tak 40 minut, když jsme se seznamovali s poněkud svéráznou rodinou a když Barnabas vyrazil do svého rodného sídla, jsem se bavil náramně. Jenže potom, nevím proč, šlo všechno nějak do háje a konec mi připadal přeplácaný. Bizarní a nepříliš vtipné, byť vizuálně stále nápadité.

Konečně jsem to viděl. To mi to ale trvalo. A nemůžu než ocenit úplně všechno. Snad až na Basingerovou, v ní jsem Veroniku Lake nějak neviděl. Ne tedy že by to vadilo.

Méliès opět předběhl dobu, protože všechny nectnosti historických velkofilmů kondenzoval do deseti minut. Nejasná zápletka, důraz na atraktivnost scén, mizení hlavních hrdinů. Velmi výmluvná je scéna zajetí Johanky, kdy Francouzi zaútočí na anglickou tvrz, dokonce vniknou dovnitř a tím vše končí. Přesto velkolepé.

Méliès opět vizionář. Podobných videí je plný YouTube a norská televize je schopná vysílat jízdu z Bergenu do Trondheimu celý den v přímém přenose. Jen už to není tak malebné.

Předchůdce otce Školastika. Ale tomu se zjevovaly nahotinky.

Nápad k nezaplacení.