Brejlil

Co začíná jako podivná vyprávěnka o papouškovi Édouarda Daladiera, mění se ve svérázný pohled na natáčení filmů v Čechách, aby vyvrcholilo skoro obrazoboreckou interpretací Mnichova. A tragédií filmového štábu. Co na papíře vypadalo šíleně a ve třech větách to také vypadá šíleně, to na plátně funguje skoro dokonale. Skoro dokonale. Přesto jde ale v záplavě všech podivností, nedotažeností a naprostých pitomostí, kterými nás domácí kinematografie zásobuje už několik let, o vynikající film.

Příběh jedné posedlosti, okořeněný závěrečnou scénou, která není pro trpící závratěmi. A to je asi tak všechno, nic víc, nic míň. Naštěstí.

Matty to vyjádřil asi nejpřesněji. Hrdina je naprosto nezajímavý, sebestředný egoista. Hrdinka není o mnoho lepší. K různým pochybným interpretacím vyzývá jméno hrdinova synka (Gaspar) a galerista Noé v podání samotného režiséra. Otázka, prohlédne-li hrdina, vlastně není nijak nosná a odpovědi se stejně nedočkáme. Sexuální scény jsou nasnímány s vkusem a dobře se na ně dívá. Čekal jsem ovšem větší dávku Noého vizuálních vychytávek, takhle zbyl jen otravující střih přes černou. Vyniká ovšem soundtrack, výběr hudby je fascinující a mnoha scénám dodává na intenzitě. A pak scéna na jedné party, ve které hrdina vysvětluje své pojetí filmu. Škoda, že Noé ukázal, že tudy cesta asi nevede.

Dva poslední filmy Ridleyho Scotta jsem neviděl. Prometheus byl varováním velmi důrazným. Takže už jsem nabyl dojmu, že zesenilněl a nikdy nic kloudného nenatočí. To jsem se spletl a tímto se Ridleymu omlouvám. Je vidět, že natočit film, aby zaujmul, nenudil, pobavil a občas i dojmul, pořád ještě umí. Ta vizuální vychytanost s důrazem na detail je neskutečná. Ano, takhle by mise na Mars klidně vypadat mohla. I když na Hermes by asi padl rozpočet Afriky na deset let. Matt Damon zase jednou dostal možnost hrát a plně ji využívá. Ostatní nejsou tak výrazní, spíše plní roli dražšího komparzu.

Tohle je přesně ten film, kdy si říkám, proč proboha přichází všechen ten tvůrčí potenciál nazmar. Všechno, co vidíme, je dokonalé. Výprava, vizuální efekty, kdejaký do dokonalosti dotažený detail. Ale všechno je to nanic, protože největší slabinou je scénář. Klišé střídá klišé a i když začátek docela vtáhne, závěrečná řežba už mi nic neříkala.

Fatty je i přes svou tloušťku pěkně hbitý, ale to je tak všechno.

Fatty v převleku je docela vtipný. Jinak jde spíše o průměrné dílko.

Relativně průměrná groteska. Jen zápletka je trochu nadprůměrná. Přeci jen, aby dívka nahradila žokeje v sulce, to se asi počátkem minulého století běžně nedělo. Trochu také vyniknou záběry z dostihové dráhy.

Samuraj klame tělem. Zpočátku je dosti těžké vyznat se v tom, kdo je kdo, o co vlastně jde a jaké místo má která postava. Ale i tuto "nezáživnou" pasáž zachraňuje krásná kamera a herecké výkony. Od okamžiku, kdy se v jedné retrospektivě zhroutí Curušijův sen, ovšem film nabere obrátky a sérií tragických zvratů se dostane až k bráně Sakuradamon. Je 3. března 1860 ráno, svátek panenek a Ii Naosuke, mocný představitel šógunátu, právě opustil svůj dům. Masakr, který následuje, je nebývale velkolepý. A vizuálně naprosto podmaňující. Toširó Mifune předvedl opět jeden ze svých špičkových výkonů a i když v některých okamžicích není film dokonalý, za zhlédnutí, klidně i opakovaně, rozhodně stojí.

Retro atmosféra zasáhne hned od úvodních titulků. A pak pokračuje. Zatímco Berlín ještě nenabízí takové orgie vizuálních atrakcí, v Itálii se tvůrci rozjeli. Kostýmy a dekorace jsou skoro jak z 60. let. Škoda jen, že obraz a kamera moc šedesátkově nepůsobí. Chemie mezi třemi hlavními představiteli funguje, oba špioni z rozděleného světa jsou charismatičtí a vtipní, oběma fandíte. Pod touto fasádou je ale celkem tuctový příběh. Nebo retro příběh, jak chcete, trochu přepísknutá bondovka. Přesto se pár věc najde: svačinka s výhledem na přístav např. A mučeníčko-moje potěšeníčko.