Amonasr

Jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Předlohu jsem dosud bohužel nečetl, ale filmové zpracování je vždy svébytné dílo (v tomto případě skutečně i umělecké) a srovnávání filmu s předlohou je tak vždy sporná záležitost. Možná je proto i lepší být oproštěn od znalosti předlohy před shlédnutím snímku, aby se vnímání zbytečně "netřepilo".  Ale někdy si román samozřejmě budu muset přečíst, zatím se těším jen na nadcházející divadelní představení v Divadle v Dlouhé, což byl také pro mne impuls ke shlédnutí seriálu v originále, abych nešel do Dlouhé úplně nepřipraven. I když i pro každou dramatizaci platí pochopitelně totéž, co jsem uvedl pro film. Samotný seriál byl pro mne i přes svou délku krásně stravitelný, děj jednotlivých dílů vždy uběhl až překvapivě rychle a o nějaké nudě nemůže být ani řeč, ba právě naopak. Celé dílo je plné podobenství, která nejsou platná jen pro stalinská léta v SSSR, ale obecně pro jakoukoliv epochu a zemi, a i tím lze poměřovat umělecký přesah díla. Navíc se mi líbí onen fantaskní realismus a mystičnost, kterými je tento seriál doslova prosycen, ovšem i s příslušným humorným nadhledem a nezbytnou sebeshazující ironií, aby to celé nesklouzlo do pouhé bezobsažné fantasmagorie, kterou se naopak vyznačuje většina hollywoodské fantasy produkce zaplavující kina a televize v globálním měřítku. Vždy se samozřejmě najdou i drobnosti, které lze vytknout - mně osobně připadal málo charismatický Alexandr Galibin, představitel Mistra, v jeho jednorozměrně zasmušilém a jaksi osudově odevzdaném výrazu, který se prakticky v žádné situaci neměnil. Celkové hodnocení to ale ani tak nemohlo u mě změnit.

Vynikající výtvarná stránka, slušný scénář a nevadila by mi ani jakási záměrná herecká strojenost některých vedlejších postav, kdyby nebyla tak amatérsky zahraná, zejména pokud jde o ženské role. U Lábuse to pak možná bylo spíš vyjetím z jeho obvyklé herecké škatulky, které se mu tady prostě nedá věřit - to ale vnímám spíš jako přešlap režiséra, než samotného herce. Víc než tři hvězdičky proto ke své lítosti tomuto jinak zajímavému filmu dát nemůžu.

Film působí značně rozháraně a místy až chaoticky. Snaží se sice o humornou nadsázku s nádechem snad i ironie, ale vše působí jaksi bezzubě a příliš chtěně. Nejlepší na snímku je hudba Petra Skoumala, která jeho skomírání jediná jakž takž oživuje.

Ve srovnání se současnými podobnými thrillery tento působí jako taková relaxační procházka růžovou zahradou. Tvůrci ještě neměli potřebu přehánět vše až ad absurdum, aby nenasytného diváka šokovali stále větší brutalitou a fantasmagorickými kousky mimo jakoukoliv představitelnou realitu. O to lépe se na film dívá, upřednostňuje totiž příběh samotný a okořeňuje ho jen tak, aby byl stravitelný a zároveň báječně chutnal. I přes reálný základ ale nejde o žádný dokument či morální apel, navrch má jasně komerce a té se přizpůsobují všechny triky, jak se co nejspolehlivěji podbídnout většinovému divákovi, který se chce víc bavit, než přemýšlet. Takže žádná filosofie, jen dokonale zvládnuté filmové řemeslo. Což ale není málo.

Svižně natočená bláznivá oddychovka s občas vtipnými gagy. Hvězdné herecké obsazení v odlehčeném módu je příjemný bonus navíc.

Od počátečních rozpaků, přes napínavé sledování vývoje soudního procesu a ještě napínavější rozvíjení aktu pomsty až po mírné závěrečné rozpaky ze zbytečné doslovnosti v psaném dovětku, takový byl vývoj mých pocitů z přijetí snímku. Postupně jsem byl v závěru odhodlán dát až nejvyšší hodnocení, ale čtyři hvězdy jsou nakonec asi reálnějším souhrnem. Celkově ale výborný a potřebný film, který dané téma uměl uchopit se silnou emoční empatií.

Baron Prášil po slovensky aneb jak poslepovat  historky ze Slovenského národního povstání do jedné podivně absurdní mozaiky. Jeden je z toho až jelen.

Očekával jsem obvyklou zidealizovanou životopisnou oslavu světoznámé celebrity a namísto toho jsem shlédl rozporuplný portrét poměrně nesympatického zpovykaného fracka, jeho strmý vzestup i stejně strmý ústup ze slávy. Se vším, co k tomu v životě podobných celebrit patří. A to je na filmu i to nejcennější - že nelakuje na růžovo, ale ukazuje odvrácenou cynickou tvář slávy ve vší její nezáviděníhodné nahotě. Ine Marie Wilmann předvedla zároveň obdivuhodnou hereckou kreaci.

Jeden z mnoha snímků, jimiž se USA vyrovnávají se svou hanebnou otrokářskou minulostí. I když zobrazuje i krajně nelidské zacházení s otroky, působí na mě občas i zidealizovaně, jako by režisér černé pleti chtěl zachovat i jistou korektnost vůči bílým a ukázat, že i mezi nimi byli tací, kteří otrokářství už v té době odsuzovali. Potřebě střihnout si zde takto uvědomělého bělocha neodolal ani Brad Pitt, přičemž zejména jeho monology zde působí nejvíc čítankově. Film je jistě profesionálně natočený, nicméně pravdivost jeho výpovědi je touto špatně maskovanou křečovitostí zároveň do jisté míry zpochybněna. Za socialismu se něčemu podobnému říkalo "na společenskou objednávku".

Jako pohádka pro dospělé to není špatné, nechybí tomu napětí ani zarputilý kladný hrdina, osaměle bojující proti čínské mafii i zkostnatělému a oportunistickému systému práce policie. A to je také největší slabina - s realitou to nemá moc společného a navíc osamělý hrdina, který mohl být v době natočení filmu obdivován, by dnes skončil za mřížemi za své machistické chování poté, co by ho nejdříve vláčela média od čerta k ďáblu. Ne, že by dnes i tehdy nebyla mafie a že by neměla své kontakty na policii i politické špičky.  Jen podobní osamělí hrdinové vzdorující relativně úspěšně systému tehdy i dnes existují jen v podobných pohádkách. Jediné, co se od doby vzniku filmu změnilo, je samotná západní společnost, která se přes vzrůstající hyperkorektnost propracovala až k vlastní úplné impotenci a postupnému nezadržitelnému rozkladu.