Adiemus

Film, který ani po pětasedmdesáti letech nezestárnul. Až z toho mrazí.

Z předchozí Vejdělkovy tvorby jsem (naštěstí) absolvovala jen Účastníky zájezdu a po zkušenosti s Muži v naději se do budoucna budu dílům tohoto pána vyhýbat velkým obloukem. I když pominu scénář, t.j. iracionální chování (= eufemismus pro tupost většiny postav; jediná uvěřitelná postava je ta v podání Simony Stašové) a ta nejprofláknutější klišé, které určují jejich jejich chování, zpracování příběhu je prostě na úrovni roztahaného bakalářského příběhu, jen panelákové kulisy vystřídala načančanost bytových interiérů a rádoby přitažlivých interiérů restaurací; vrcholem je ovšem exteriér závěrečné scény Ondřeje s Alicí.

Fakt, že oba pánové patří ke čtyřprocentní menšině, dává příběhu další možnosti výkladu. Ian McKellen je noblesní jako skoro pokaždé; Russel Tovey by měl (pokaždé) mít na hlavě čepici nebo jinou pokrývku.

Štěpán Skalský natočil dva excelentní filmy, Cestu hlubokým lesem v počátcích své kariéry a Člověka proti zkáze na jejím konci. O Cestě nemá význam cokoliv psát, ta se musí vidět - a měli by ji vidět všichni, kdo tvrdí, že dřív bylo líp. V hereckých rolích mi typově neseděla Marie Drahokoupilová, pořád jsem si vybavovala její postavu z Flirtu se slečnou Stříbrnou. Při posledním záběru na schlíplého Jana Kačera bych nejradši řekla něco o dobrých úmyslech a cestě do pekla.

Po téměř deseti letech měním své nadšené hodnocení na rozpačitý průměr, a to především kvůli Tildě Swinton. Pravděpodobně za mým tehdejším hodnocením stálo dobové okouzlení New Age, ze kterého jsem vyrostla. A ano, kostýmy jsou vypiplané k dokonalosti; poprvé mi napadlo, jakou muselo být obětí oblékat se v době rokoka a hlavně se v těch příšernostech pohybovat. Ostatně rokoko jako celek bylo těžce nevkusné. Ale dost chvály. Pomalost záběrů místy hraničí s nudou. Ne že by Orlando měl soutěžit s akčními filmy, ale odsud podsud.

Skvělé pasáže se střídají se zbytečně zdlouhavými; na rozdíl od předlohy není vysvětlen účinek zlatého kapradí a liší se i konec - ten filmový připomíná spíš Kvapilovu Princeznu Pampelišku než Drdovu pohádku.

Francouzi tyhle filmy - na rozdíl od Seveřanů - moc neumí; většinou z toho vyleze div ne instruktážní záležitost (např. Jen proto, že jsme jiní). Setkání s podobně "postiženou" rodinou není nic jiného než alternativa k americkému hromadnému skandování "Já jsem..." (Když Chuck potkal Larryho, Svatba naruby) - doplňte dle potřeby. A kombinace s bárbínovským světem se mi ani trochu nezamlouvala.

Značně nevyrovnaný film, na jedné straně pár téměř wildeovských bonmotů a košatých přirovnání (kupodivu shodných u rozdílných společenských vrstev), na druhou stranu téměř otravná dějová linie o nápravě bohatého floutka a o tom, jak práce šlechtí člověka. Na jedné straně standardně dobrý Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan a svěží (dalo by se říct moderní) Jana Dítětová, na druhé straně Ladislav Pešek a Hana Vítová, které se podle mého do rolí ani trochu nehodily; o Jiřím Dohnalovi raději pomlčím. Ovšem ta Sázava... Zápory a klady jsou víceméně v rovnováze, takže průměr.

Navzdory všem výborným hercům překvapivě nezáživné, jako by scénáristka nevychytala z předlohy to nejlepší. V tomto případě souhlasím s Focke-Wulfem, jakkoliv se můj pohled na filmy od jeho diametrálně liší.

Jak už napsal Matty, ten film nemá šťávu, stejně jako (kupodivu) nevýrazná Scarlett Jonahsson a chronicky nevýrazný Eric Bana. Miniroličky Eddieho Redmayna a Benedicta Cumberbatche to nezachrání. Jedna hvězda pro Natalii Portman, druhá za půvabné záběry scenérie.