kinej

Mlčenlivý souboj bych sice neřadil mezi těch nemálo mistrových opravdu velkých děl, na druhou stranu však nese již spoustu znaků jeho režisérského rukopisu. Je zřejmé, že film vznikal za minima finančních prostředků, defakto se celý příběh odehrává v několika málo prostorách, to však Kurosawovi nepřekáží předvést velké drama o vnitřním dobrovolném utrpení člověka, bojujícího se zákeřnou nemocí, kterou si ani sám nezavinil. Obzvlášť úderné jsou momenty střetu s bezstarostným „viníkem,“ při nichž se dělá až nevolno. Podstatná je také přítomnost jeho hereckých koňů Shimury a hlavně Toshira Mifuneho. Ten zde opět předvádí další z jeho úžasných hereckých proměn a zase je opět jiný než jinde. Nepamatuji si například, že bych ho v jiném filmu vidě zoufalstvím plakat. Nenašel jsem nic, co by bylo možné filmu vytknout. Oproti předešlým snímkům má i přes pozvolné tempo spád, avšak nemůže se měřit s tím, co Kurosawa vytvořil počínaje filmem Rašomon.

Pokud chcete zažít něco jako velice intenzivní bad trip, pusťte si Krajinu přílivu. Je to totiž film veskrze hnusný a odpudivý a to snad v každé scéně. Opravdu se budete těšit až tahlé hrůzná fantasmagorie skončí. Jenomže by bylo nefér film jednoduše shodit, protože mám dojem, že film je přesně takový, jaký ho měl Terry Gilliam mít. Po ryze komerční (a hlavně nepovedené) Kletbě bratří Grimmů, chtěl udělat něco jako pravý opak a to se mu fakt povedlo. Navíc ze všeho toho hnusu, který z filmu číší je cítit skutečný záměr nehladit diváka po srsti, ale naopak vymáchat ho v depresi. A kdo říká že umění jen něco, co je krásné a líbivé? Důležitý je jeho efekt. A Krajina přílivu mě zasáhla obrovskou vlnou negativní, ale přeci jen nějaké, energie. Nejvíce podobný Gilliamův film je Strach a Hnus v Las Vegas, ale zde šel režisér snad ještě dál. Jak se říká hranice mezi genialitou a šílenstvím je mnohdy nepatrná a zde ji snad Gilliam překročil, ale i přesto jaké se všechno zdá zcestné v závěru film dá smysl. Nejspíš už Krajinu nikdy nebudu chtít vidět znovu, protože je to opravdu těžce stravitelná záležitost.

Těžko říci, co právě z tohoto filmu činí takový kult. Mě osobně se líbilo že Wenders zachytil Ameriku, tak jak může jen dychtivý cizinec, kterého i pro američana zdánlivé banality života fascinují. A tak jsou v jeho podání i nehostinné pustiny a mrtvé zapadákovy místem s duší, které lze milovat. Jeho kameraman Robby Müller dokázal působivě zachytit nekonečný pustý prostor texaského pohraničí téměř uhrančivým způsobem. Dějová lini je velmi pozvolná, ale díky roztomilému hereckému výkonu Stantona, připomínajícího dospělé dítě, které běhěm krátké doby dospěje, či díky scénáři, který tak nějak hladí po duši jsem se nenudil. A posledních 30 minut se pozvolné tempo změní tak, že jsem na čas úplně zapomněl, protože setkání Travise a Jane je tak krásné, že nemám slov. Takže pokud chcete objevit kouzlo tohoto filmu, musíte si počkat až do konce. Protože ten je tak pěkným pojednáním o pomíjivosti vztahů, že to snad nemá obdoby.

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné.

Luis Buňuel dokázal plnohodnotně převést atmosféru surealismu do filmu. Do filmu času vstupuje snění, přičemž chvíli trvá, než divák rozezná, že nejde o realitu. Do toho je scénář prošpikován místy absurdními dialogy, zároveň všas příběh zůstává konzistetní, netříšítí se a ději tak nechybí celistvost a logická uzavřenost. Buňuel se ve svých filmech vždy mohl opírat o zdatné herce a v Krásce dne to platí obzvlášť. Dá se totiž říci, že Catherine Deneuve si krade celý film pro sebe, protože její Severine dokáže celý prostor filmu vyplnit provokativní atmosférou. Kráska dne patří mezi ty opravud velká díla svého režiséra, i když osobně mám raději ty filmy, ve kterých překročil hranici reality ještě výrazněji.

Reportážní snímek z války snad ani nelze natočit lépe. Z Armadilla je cítit kolik času strávili tvůrci jeho tvorbou. Tím, že v rychlém sledu jedna událost střídá druhou Armadillo občas působí jako hraný film. Člověka napadne kolik materiálu asi muselo skončit v koši. Vše podstatné v něm ale zůstalo. Odlet optimisticky naladěných vojáků, dlouhé chvíle na základně, kontakt s afghánskými civilisty a na závěr plnohodnotná přestřelka. Kamera je při všem, což se podepisuje ne výrazné autenticitě filmu.

Už v prvním Batmanovi měli tvůrci spoustu zajímavých nápadů. Dark Knight je ale film mnohem větší, nejen rozpočtem, ale i příběhem a celkovým námětem. To stejné platí proto, co si zase mohl Nolan navymýšlet k realizaci. Filmování s IMAX kamerou, batsuit v němž se dá otáčet hlavou, batpod, Jokerův hudební motiv, megalomanské kaskadérské kousky, to vše je zde popsáno. K dokonalosti tomu chybí patřičný časový odstup a také jiné informace, než jen z „logistiky“ natáčení. Úplně je zde vynechán výběr herců atd.

Tenhle western se Eastwoodovi skutečně povedl. Šťastnou ruku měl zřejmě již při výběru scénáře, který v sobě má vše co očekáváte od klasického westernu, plus něco navíc. Jakmile přijede bezejmený jezdec do městečka sype se z filmu jedna drsňácká hláška za druhou a když se zrovna nemluví, stačí aby byl na scéně Clint a nuda nehrozí. Několik scén či dialogů má všechny parametry aby se film stal kultem. Co je ale důležité Eastwood vládne jistou režisérskou rukou. To se projevuje tím, že film je po všech stránkách dobře zvládnutý a svižný, nenudí a naopak skvěle graduje. No a závěr, ten považuji za ono zmíněné „něco navíc“.

Série dokumentů která je vložená na Blu-ray Batman Begins patří k těm více zajímavým ve svém žánru. Sice se klasicky doslechneme jak všichni všechno dobře zvládli, nic se nepokazilo vše bylo báječné atd. Ale pod nánosem chvalozpěvů se nachází spousta zajímavých informací o natáčení a zejména nové pojetí znovuzrozeného Batmana, coby téměř „reálného hrdiny“ tj. psychologicky uvěřitelného, používajícího reálné vybavení, minimální užití CGI atp. Je fascinující poslouchat Nolana s jakou vizí tento film pojal a jak tuto vizi dokázal vnést do všech složek filmu.

Už v prním Evil Dead bylo jasné, že i přes náznaky napětí je Sam Raimi hlavně bavič. Crimevawe má sice zcela odlišný námět než Evil Dead, ale princip Raimiho postupů je velice podobný. Postavy zde nejsou zavřeny v jediném srubu, ale např. v bytě, nebo bojují na střeše auta a namísto démonů se musí vypořádat s párem vraždících psychoušů. Osobně považuju starou tvorbu Sama Raimiho za velice zábavnou a svým způsobem je obdivhuhodné kolik akce a komiky dokáže vyčarovat na minimálním prostoru. Když se k tomu připojí „herecký“ projev Bruce Campbella, který ja tak strašně přehnaný a nerálný až se to dá považovat za umění, tak jsou všechny předpoklady slušné komedie naplněny. Na druhou stranu právě Bruce Campbell k Raimiho praštěnému humoru neodmyslitelně patří a zde má bohužel jen vedlejší roli. O zábavu se tak strají jiní herci, kteří nejsou tak legrační. V tom je Evil Dead je o dost zábavnější.