Zlaté časy rozhlasu

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

Pohodová a vkusná zábava tak trochu ve stylu Betty MacDonaldové. Allenova nostalgie — rádio už dávno neohrožuje tělesný i duševní vývin mládeže, která by u něj celé dny vysedávala, vstřebávajíc hloupé příběhy a nejdouc ani na čerstvý vzduch. Spousta jiných věcí, nehledě na multimediální vychytávky, však zůstává pořád stejných. 4½. (06.05.2013)

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy... (21.10.2013)

80. léta Allenovi svědčila, sázel tehdy jednu pecku za druhou. Nejsem si jistý, jestli Zlaté časy rádia je jeho nejlepší snímek a po pravdě řečeno o tom pochybuji (např. Lásku a smrt mám radši), ale zcela jistě jde o jeho nejosobnější film, ve kterém vyznal lásku ke všemu, co formovalo jeho dětství a dospívání. Trochu podobné Amarcordu nebo naší Obecné škole, přinejmenším v rovině nostalgického ohlédnutí za časy dávno minulými. Allen dovedně mixuje realitu s fikcí, na svět se dívá očima trochu romantického a trochu rošťáckého kluka, který zkouší, co mu okolí dovolí. Skvělé je vyobrazení rodinných příslušníků, které si zahráli Allenovi oblíbení a dobře sehraní herci. Zvlášť part Miy Farrow a její legendární prodavačky Sally je famózní a výborná je i Dianne Wiest v roli vdavekchtivé tety. Allenovo ohlédnutí do minulosti je milé, druhá světová válka tvoří pouze okrajové pozadí a osudy hrdinů ovlivní spíš zákeřný útok Marťanů ze slavné rozhlasové hry Orsona Wellese. Zlaté časy rádia, to je skvělé retro, výborné herecké obsazení a v neposlední řadě i úžasná hudba. Celkový dojem: 85 %. (09.11.2009)