Hellboy

Na světě jsou miliony lidí s rakovinou. Proč přesně se autorka filmu rozhodla natočil film o tomhle naprosto nezajímavým šéfkuchaři, který není ničím výjimečný, ale také nijak zvlášť typický. Neskutečně nudný, neinvenční film, kde se furt jen mluví o jídle, respektive se něco vaří a jí. Ech.

Spoilery. V Australském Melbournu se už asi od roku 2015 koná týdenní hudební soustředění pro dívky nazvané Girls Rock! Během týdne tam asi 40 dívek od 11 do 16 let utvoří hudební skupinu - rozdělí si role, vymyslí název a logo, napíší a nacvičí jednu píseň, a tu nakonec zahrají před publikem. Film sleduje první ročník tohoto "kempu" den po dni a soustředí se na některé zajímavé dívky a jejich soukromý život. Jedna z nich například má psychické problémy, deprese, sebevražedné tendence atd - a účast v "kempu" pro ni představuje značnou mentální vzpruhu. Jiná dívka se identifikuje jako gender fluid, což její okolí úplně nepobírá, ale na soustředění jí všichni akceptují tak, jak chce. Některé pasáže jsou animované a některá složitější témata ilustrují - u první dívky její vidiny, šeptající hlasy a hororové představy, u druhé vysvětlují termín gender fluid. Hudební soustředění úspěšně dospěje do konce, dívky utvoří kapely, napíší texty o tématech, které je zajímají, a zahrají veřejně. Celé soustředění, které je asi z 99% organizováno ženami (a filmový štáb tvořily také z 99% ženy) působí na všechny jako terapie - probírají se feministická témata a člověk je tam absolutně svobodný. Po závěrečném koncertu film nekončí, ale shrnuje, co se stalo v následujících 18 měsících: první dívce se vrátily deprese a pokusila se o sebevraždu. Jiné dívky se občas vídají a založily holčičí fotbalový tým! Účastní se i dalšího ročníků soustředění... Film trochu připomíná snímek Duše severu od Seana McAllistera, který se ale soustředil na toho organizátora, zatímco tento film se naopak věnuje těm dětem - co jim ta společná setkání během kempu dávají.

Film věnovaný původním obyvatelům Aljašky. Mezi severoamerickými Indiány dost bují závislost na drogách a alkoholu, hodně jich je bez domova. Protagonista filmu, Samuel Johns, se rozhodl s tím něco dělat, a založil na facebooku skupinu, která pomáhá native bezdomovcům a potřebným lidem nejprve z Anchorage, posléze z celé Aljašky. Stane se z něj relativně známý aktivista, který objíždí Aljašku, dělá přednášky po školách, v nichž se snaží propagovat domorodou kulturu a motivovat děti - kromě toho všeho je to také rapper, který se ve svých skladbách věnuje častým problémům domorodých obyvatel - alkoholismu, závislostem, domácímu násilí, zároveň propaguje domorodou kulturu, zpěv, bubínky. Samuel Johns je bezesporu sympaťák, mmj. letí podpořit protest Indiánů u Standing Rock (bohužel film počítá s tím, že divák ví přesně, oč se jedná, a události ohledně stavby Dakota Access Pipeline nijak nevysvětluje!!), čímž podporuje myšlenku, že každý se může zapojit. Bohužel jeho rapové písničky nemají moc prostoru, hudba hraje ve filmu druhé housle. Dobrej film, ale chybí mu jiskra, něco, díky čemu by se zapsal do povědomí.

Film zachycuje nahrávání zatím posledního alba PJ Harvey a co mu předcházelo - PJ a filmař Seamus Murphy spolu navštívili 3 země (Kosovo, Afghanistan a Washington DC) a cestou sbírali materiál k písním. Po návratu do Británie se zavřeli do nahrávacího studia, které v rámci umělecké instalace vybavili polopropustným zrcadlem a nechali lidi zvenčí sledovat, jak natáčení desky probíhá. Film náhodně přeskakuje vpřed a vzad a kombinuje záběry z jejich cest i z nahrávací session. Záběry z cest po světě se střídají s nahrávací session ve studiu, výsledkem je několik skoro videoklipů. Vše mezitím komentářem doprovází samotná PJ Harvey - ale nejedná se o klasický nudný popisný voiceover, ale spíše o poetický proud slov - je to prostě umělkyně. Totéž platí o celém filmu: občas to působí až experimentálně, film se cíleně snaží působit jako umělecké dílo, a nějaké tradiční vyprávěcí postupy a obecná srozumitelnost jdou stranou. Napadá mě dost věcí, které by šlo filmu vytknout, z hlediska klasického dokumentu - snaží se máloco zodpovědět, spíše klade nové a nové otázky. Proč navštívili zrovna Kabul a Kosovo? Co přesně tam hledali a chtěli lidem ukázat? Film tedy ukazuje nějaké lidskoprávní problémy, ale nenabízí řešení, místo toho ukazuje, jak o tom PJ Harvey napsala písničku, protože ji to zasáhlo... Na to se hezky kouká, ale nejde to moc do hloubky, film nepředkládá naléhavou zprávu o stavu našeho světa. Nicméně film přesto působí soudržně, což je asi do určité míry dáno charismatičností PJ Harvey a dobrými písněmi.

spoilery!!! Pátrání po osudech zapomenutého písničkáře - nelze nevzpomenout na podobně koncipované Pátrání po Sugar Manovi. Nicméně Ike White je úplně jiný případ. Černošský písničkář s vizáží Snoop Doga byl začátkem 70. let ve svých 19 letech zavřen do vězení za zabití. Po vydání prvního alba nahraného ve vězení, které zapadlo, zmizel z povrchu zemského. Ukáže se, že Ike White se celý život po propuštění z vězení snažil uniknout své minulosti. Nakonec to bohužel vůbec není o hudbě, ale o člověku, jenž nikdy nebyl schopný tak docela zapadnout. Ve vězení, kde měl čas a klid na hraní, působil jako geniální skladatel a multiinstrumentalista, po propuštění z vězení se nedokázal srovnat se svobodou a nakonec skončil jako pochybný estrádní "umělec"... Filmaři jakoby si s mnoha objevy nevěděli rady, prostě jen předkládají další a další objevy ze svého prapodivného pátrání, ale neumí z toho vyvodit žádné závěry.

Přiznejme si to, že celá třetí epizoda tam vůbec nemusela být, a nikomu by nechyběla. Ke konci je seriál hodně natahovaný, hodně se opakuje a nepřináší už k tématu nic nového. Ale první dvě epizody vynikající.

das filmfest Klubovna 07.08.2019. Kurdistán je bezpochyby krásná země a je fajn vidět ji ve filmu, ale příběh prostinký až hanba, a režie také nijak neexceluje.

The Wicker Man pro 21. století.

Encyklopedie svádění ale spíš natvrdo obtěžování holek prodchnuté snad všemi formami z dnešního pohledu nepřípustného chování. Z pohledu 21. století fakt docela šílená podívaná, každopádně film je dobře vystavěný a rychle odsejpá, dobrej debut.

Nemohla mi nevyvstanout na mysli vzpomínka na drsný film Ulricha Seidla Ráj: Láska, který se zabývá podobným tématem, ale oproti tomuto snímku jde na dřeň a příběh dotahuje do hořkého konce, zatímco autor tohoto filmu jako by se bál dotáhnout rozehrané osudy až do konce a nabídne divákům otevřený konec, který nemůže uspokojit asi nikoho.