Hellboy

Film nás zavádí do města Accra v Ghaně, kde se místní muzikanti/umělci snaží vytvářet progresivní/vtipné umění, které se vysmívá a poukazuje na některé současné trendy světového dění. Například: dvojice rapperů/komiků jménem "FOKN bois" si utahuje z televangelistů, kteří tahají z důvěřivců peníze výměnou za požehnání (jsou to šejdíři ale hudebníci uznávaj jejich schopnost strhnout davy) nebo pořádá finanční sbírku pro chudé a hladovějící Američany:), pak je tu zpěvačka Adomaa, která si získala pozornost jediným virálním videoklipem a řeší co dál, a další a další. Film bohužel ohromně kolísá. Má některé skvělé momenty, ale také umí pěkně nudit - viz už samotný začátek: prvních pět minut je dost hrozných a dokonale mě odradily. Pak se to teda zlepší, je tam několik hodně zajímavých momentů, ale nikdy to nemá úplně jednoznačně skvělou úroveň. Afrika možná představuje budoucnost, a tenhle film docela zachycuje jejich dravost, ale mohlo by to být natočené ještě mnohem lépe.

Rock a Heavy Metal byl na Kubě pochopitelně považován za symbol amerického imperialismu a úpadku dobrého vkusu a mravů, a jako takový byl potírán. Kapela Zeus ale pronásledování přežila a nyní "triumfálně" "slaví" 25 let existence. Dokument stručně zachycuje jejich minulost, tady bohužel není úplně jasné, jakým způsobem se proti rockerům zasahovalo, jak je možné, že vůbec nahrávali demáče? Co se týče jejich protirežimních postojů, tak bohužel nešlo ani tak o aktivistické texty, jako spíše o pouhé nošení dlouhých vlasů... (ono to asi stačilo). Každopádně kdybych neznal situaci v Československu, Plastiky apod., tak si to možná nebudu umět představit. Každopádně to je minulost a většina filmu se soustředí na současnost, kdy se situace trochu změnila, kapela, potažmo celý hard&heavy žánr je nyní pro představitele státu OK, takže kapela jede na "triumfální" výroční turné po celé... Kubě. Což působí fakt vtipně. Čekal jsem bůhvíjakou pompu, ale místo toho hrají na improvizovaných podiích pro 100 lidí, nikoho to až tak moc nezajímá, rock už sice není zakázaný, ale o to víc je passé, všude frčí reggaeton, takže kapela nakonec řeší i své stáří a nejistou budoucnost - budou tyhle dědkové ještě někdy někoho zajímat? Film je dobře natočený, diváka vtáhne, dotýká se klíčových bodů z historie Kuby včetně zlepšení situace za Obamy a následné ochlazení s příchodem Trumpa. Kapela má dobré songy, škoda jen, že oni sami nejsou aktivisté i ve svých textech, proti režimu vždy brojili jen samotným rockem.

Ze života streetartových umělců z Konga. Nicméně vzhledem k tomu, že své umění vytváří a předvádí většinou přímo na ulici, je to označení trochu zavádějící - jiné, než pouliční umění v Kinshase snad ani neexistuje:) Film představuje plejádu umělců, kteří tvoří z toho mála, co mají. Sochař svařuje sochy ze železného odpadu, ze zrezlých nábojnic či počítačových součástek, malířka tvoří pomocí sazí a kouře, performer se prochází městem ve zlatém skafandru kosmonauta a muzikanti tvoří nejrůznějších součástek ze smeťáku... to vše za konstantního doprovodu bubínků a dalších rytmických nástrojů. Kongo by mohl být bohatý stát vzhledem ke svému nerostnému bohatství, ale místo toho se topí v odpadcích, které tam sváží vyspělé západní státy. Je skvělé vidět umělce, jak na problém poukazují za pomoci toho, co mají po ruce. Jedinou nevýhodou filmu je jeho délka, ke konci mi to přišlo až moc dlouhé. Ale jinak hezká, pestrobarevná podívaná na lidi, kteří netvoří pro peníze, ale protože to tak cítí.

Spoilery. Dobře udělaný dokument o zoufalých stravovacích podmínkách v amerických veřejných školách. Film je konkrétně zacílen na Boston, kde se 8/10 žáků pohybuje pod či na hranici chudoby a všichni dostávají snídaně a obědy ve školách zdarma. Prodávat školám obědy je miliardový byznys a v současnosti to funguje tak, že školy nemají vlastní kuchyně, kde by se vařilo, pouze ohřívají zmražené polotovary, které se dováží bůhvíodkud. Výsledkem jsou nutričně chudá a nedobrá jídla. Film poukazuje na velkou fůru souvisejících problémů, odkrývá historii, proč se situace dostala až sem, a v průběhu 1 roku sleduje několik lidí, kteří se snaží s touto situací něco dělat. Podaří se jim dostat do 3 vybraných škol nějaké skutečné kuchyňské vybavení a rozjedou tam zkušební provoz s opravdovými kuchaři, během kterého připravují jídla komplet na místě, což má pozitivní ohlas, jak u žáků, kterým více chutná, tak i u vedení školy. Film končí hodně pozitivním výhledem do budoucna - starosta Bostonu souhlasí s instalováním kuchyní ve 30 školách během prvního roku a zřejmě 30 dalších napřesrok (z celkového počtu 85 škol - dobrý). Já teda stejně asi nikdy nepochopím, jak je možné, že v USA jedí takové blafy, ale to nevadí, na konci filmu jsou to alespoň zdravé blafy. Škoda, že se film ani jedinou zmínkou nevěnuje problémům jednorázových obalů a příborů, jimiž to tam úplně přetejká, ale nevadí, nemůžeme do jednoho filmu vecpat všechno.

Spoilery. Takový feel-good dokument o jedné složité cestě. Postarší britský ladič pian před důchodem se rozhodl (zčásti ze své dobré vůle, ale z větší části asi spíše z hecu a bůhvíčeho dalšího) dopravit jedno pianino do odlehlé himalájské vesničky. Nejdříve ho rozdělá, přepraví letadlem, rozdělí jednotlivé kusy mezi nosiče a vypraví se na cestu. Po skutečně složité cestě ho konečně po hodině filmu dopraví na místo, složí dohromady a zahrají všem obyvatelům vesničky. Tadá. Následuje ještě dojemný epilog, co dnes dělají bílí protagonisté filmu (o obyvatelích vesničky se nedozvíme nic). Ladič pian ve filmu říká, že doufá, že udělali něco, co přetrvá, čemuž fandím, on sám ve stáří bilancoval nad svým životem, a svým činem (a tímto filmem) si zajistil "nesmrtelnost", ačkoliv loni zemřel a film je mu myslím věnovaný. Ale jakkoliv je film slušně natočený, vizuálně se na něj dobře dívá, tak je to fakt neskutečně rozvláčné, jeden z těch dokumentů, u kterých si říkám, že dnes lze natočit film skutečně o čemkoliv.

Spíše televizně uchopený film, kterému chybí vize. Co chtěl vlastně Síbrt zachytit? O čem by měl jeho film vypovídat? Chybí tu nějaký příběh, směřování, myšlenka nebo aspoň zajímavý moment. Divák sice nakoukne do zákulisí souboru Tap-Tap a zjistí něco málo o tom, jak se jeho členové chovají v soukromí, co je v životě trápí, co je zajímá atd, a také, jak probíhá tvůrčí proces (jedna z mála začatých a ukončených dějových linek se věnuje nové písni o jednom členovi - Petru Tomkovi), ale to je přece strašně málo! Tím spíš mě mrzí, kolik věcí je nevysvětlených nebo jen naťuknutých, viz různé vztahové peripetie, svatba (s kým??), sochy (kdo je dělal, kontext), koncert v Glastonbury (uskutečnil se?) atd atd. Nemám rád, když film vše polopaticky vysvětluje, ale tohle pravý opak - Síbrt si asi řekl, že podobné informace nejsou důležité, a věnuje se tedy tomu, co za důležité považuje on - tzn. ukázat každodenní interakce členů souboru mezi sebou a s kapelníkem. A to je vše. Interakce s veřejností tu nejsou. A běžný život mimo orchestr také ne. Bída.

Nothing Stays The Same: The Story of The Saxon Pub je oslava (reklama) jednoho hudebního podniku ve městě Austin v Texasu. Saxon Pub je hospoda s každodenní produkcí živé hudby (blues rock, country) pro cca 200 lidí, založená někdy začátkem 90. let. Díky obrovskému stavebnímu boomu, který Texas zažívá, byla chvíli ohrožena další existence tohoto legendárního podniku. Nakonec se ho ale podařilo zachránit, ačkoliv je teď ze všech stran obestavěn bytovkami. Toť vše. Byť se jedná o slušně natočený film, tak je to fakt jen reklama, pozvánka do Saxon Pubu potažmo celého Austinu. Ve filmu vystupují provozovatelé podniku, kteří se rozplývají nad tím, jak je Saxon Pub boží, a různé hudební "hvězdy", které potvrzují, že ano, že Saxon Pub je skutečně to pravé místo, pokud si chce člověk vychutnat v Austinu živou (country) hudbu. Občas se ve filmu objeví i starosta města, který mluví o tom, jak je Austin skvělé místo k životu a jak jsou hrdí na tamější hudební scénu... ech.

Na první pohled nadějně vypadající dokument o imigrantech překračujících hranici Mexiko-USA. Na jedné straně se filmaři věnují samotným uprchlíkům, kteří sdílejí své zážitky z pokusů o překročení hranic, na druhou stranu se věnuje americkému (?) antropologovi, který se věnuje zmizelým uprchlíkům - každoročně jich při pokusu o překonání hranic zmizí tisíce, takže se prohrabává odpadkama podél hranic a snaží se z polorozpadlých batohů nebo bot něco vykoumat. Relativně dobře natočený film, nic mě na něm vyloženě neštvalo, nicméně bohužel mě ani nechytl za srdíčko, nic moc jsem si z něj neodnesl. V celém filmu jsou podle mě pouze dva zajímavé momenty - hned na začátku se film věnuje jednomu uprchlíkovi původně z Nikaragui, jenž byl na hranici postřelen mexickou ochranou hranic, za což mu pak jakožto odškodnění byla udělena jakási speciální víza (k ničemu mu ale ve výsledku nejsou). Druhý zajímavý moment přichází zase až na samotném konci filmu, kdy se tým antropologa pokusí zjistit, jak je možné, že lidé na hranicích doslova mizí, a zůstávají po nich jen roztrhané zbytky oblečení, takže nacpe nějaké prase do lidského oblečení a nechá ho napospas přírodě. Jak přesně tento experiment dopadl, se už ale nedozvíme - na mršinu se sice okamžitě slétne hejno supů, ale jak to na místě vypadá třeba po týdnu, už nikdo nezkoumá. No, a mezitím....? Tak trochu nuda, šeď, tak trochu promarněná příležitost.

Slušně zpracovaný dokument o nespravedlnosti, jimž čelí dělníci neamerického původu, kteří se podílejí na stavbě texaských mrakodrapů. Texas zažívá ohromný stavební boom, nicméně mnoho dělníků zde pracuje buď načerno nebo sice legálně, ale stejně ve špatných podmínkách. Filmaři se věnují několika jednotlivcům či párům, kteří čelí určité nespravedlnosti: manželský pár původně z Mexika nedostal zaplaceno od zadavatele stavby, rodina dělníka, jenž zemřel na stavbě kvůli mizerným bezpečnostním předpisům, bojuje za jeho čest a vše vrcholí soudní pří o zavedení desetiminutové (!) pracovní pauzy, jež by ze zákona měla přijít každé 4 hodiny - což se nakonec podaří. Film je dobře natočený, profesionálně, bez přešlapů, mluvící hlavy se v rozumné míře střídají se scénami z terénu, lidské příběhy s nimiž se lze ztotožnit...takže ve výsledku jedna z největších výtek směřuje k tomu, že je to celé takové až moc americké, patetické...

Zajímavý, byť poněkud sporný film o finském hypnotizérovi a jeho propojení s politikou. Olliver Hawk (umělecké jméno) byl první hypnotizér ve Finsku, popularizátor této...disciplíny. Někdy v 80. letech byl za to odsouzen jakožto podvodník, média a soudy ho asi braly za něco jako léčitele. Ačkoliv on sám o sobě nikdy netvrdil, že léčí - nicméně to je právě na celém filmu to sporné. Ta jeho osobnost a co vlastně dělal. On sám zemřel už v roce 1988, takže nám nic nepoví. A autoři filmu ho poměrně jednoznačně glorifikují, brání proti tehdejším útokům. Ale dobrat se tu nějaké pravdy je takřka nemožné. Všechny monology či rozhovory, které Hawk před svou smrtí nahrál na kazety, slouží jako jeho promo materiál, a jasně že sám sebe líčí v nejlepších barvách. Na mě osobně působil jako klasický eskamotér, který sám sebe bere smrtelně vážně. Film každopádně razí myšlenku, že rozhodně nebyl podvodník, nicméně už není přesně specifikováno, co teda dělal! Neustále se mluví o širých, až nekonečných terapeutických možnostech hypnózy, ale JAK přesně jí teda Hawk ve svém sídle či při svých vystoupeních používal?? Jak komu pomohl? Dozvěděl jsem se pouze to, že hypnotizovanému jedinci dokázal vsugerovat, že je horko, a tento se potom začal svlékat, respektive že ho něco svědí, a on se začal drbat. To je vše..! Jedná se o určité dokumentární pátrání, až jsem si vzpomněl na snímek Cold Case Hammarskjöld, který se také hrabal v minulosti - JENŽE - Cold Case měl zajímavou strukturu a režiséra/průvodce, který film bezpečně ukotvoval v současnosti. Hypnotizér se jen babrá v archivních záběrech a místo zajímavého/excentrického vypravěče má nudný voice-over. Spoiler - zápletka: filmaři tvrdí, že Hawk byl souzen, protože se vzepřel tehdejšímu prezidentovi. Jediný důkaz je jakýsi dopis a pak už jen Hawkovy vzpomínky. Džízis.