Hellboy

Nevím, nezaujalo. Proč by se na tohle měl někdo koukat?

Dokument o pohnuté novodobé historii Chile a o Andách, které tvoří asi 80% země, chrání ji a zároveň izolují... Bylo to ve Varech a tvůrcem je chilský exulant Patricio Guzmán, který zde opět reflektuje svůj vztah k zemi, kterou už asi před 36 lety opustil. Celý film doprovází svým jemným hlasem (já tenhle typ voice-overu upřímně moc nemusím) a zpovídá další chilské umělce - ať už taky zemi opustili (jako například nějaký sochař usídlený snad ve Španělsku) nebo zůstali - jako například dokumentarista Pablo Salas. Právě jemu je věnována většina stopáže - zatímco Guzmán po Pinochetově puči prchl, Salas zůstal a celou dobu natáčel Pinochetův teror, takže je ve filmu fůra dobrých dobových záběrů. Guzmán ale tvrdí, že i po Pinochetově pádu se v zemi nic moc nezměnilo, sice už lidé nemizí, ale pořád je kvůli čemu demonstrovat (a policie furt rozhání demonstrace vodními děly...). Současnosti a aktuálním problémům se ale film dotýká spíše výjimečně - například v otázce měděných dolů v Andách, které jsou nyní v rukou zahraničních společností a Chile z nich samo moc nezískává... Je vidět, že film točil zkušený tvůrce s jasnou vizí, ale mě jeho pomalý, uspávací přístup neohromil.

Spoilery. Film o 4 muzikantech (3 muži a jedna žena) potomcích Afghánských přistěhovalců a žijících v Íránu, kteří mají rockovou (metalovou) kapelu Arikain (což zní jako Arakain muhehe). Všichni jsou zapálení hudebníci, ale kvůli jejich imigrantskému statusu jim opakovaně není umožněno v Íránu vystupovat. Na poslední chvíli je koncert vždy zrušen. Proto jsou nadšení nabídkou hrát na nějakém mini-festivalu v Afghánistánu - své domovině, kde nikdy nebyli. Filmaři mapují přípravy na tento koncert, natáčí jejich cestu přes území ovládané Talibanem a hodně přesvědčivě zachycují jejich ohromný strach z Talibanu, dobře jsou zachyceny jednotlivé postavy, vidíme jejich motivaci, lze se s nimi ztotožnit... pak dojde na koncert, Afghánci absolutně netuší, nic takového naživo nikdy neviděli, a návrat do Íránu, kde ale nadále nesmí vystupovat, což vnímají po své afghánské zkušenosti ještě bolestněji, takže kapela nakonec ukončí činnost. Závěr filmu vyznívá lehce do ztracena, ale jinak jde o dobře natočený film s jasným poselstvím. Texty kapely jsou angažované, velmi dobré, škoda že samotná hudba už takovej odvar není.

Zajímavý skoro až experimentální film z prostředí Burkiny Faso, zachycuje rok 2015(?) a první svobodné volby po revoluci, jež svrhla dlouholetou diktaturu Blaise Compaorého. Film nemá žádné konkrétní protagonisty, ale zachycuje zkrátka anonymní občany, kteří jsou politicky aktivní, svolávají demonstrace, vylepují plakáty, aktivizují a zvou lidi k volbám, účastní se rozbrojů a střetů s armádou, přesvědčují se o (ne)vhodnosti různých kandidátů, volí, přepočítávají hlasy a v samotném závěru řeší výsledky voleb a přemítají, co bude dál, protože nejsou spokojeni s vítězem voleb. Je to taková zajímavá skrumáž, není tu hudba, není tu voiceover, nejsou tu vysvětlující titulky, film diváka vrhá doprostřed dění. Kupodivu to funguje velmi dobře (ačkoliv po čase se forma přece jen trochu omrzí - film by mohl být trochu kratší), ale film oceňuju proto, že se jedná o obecně platnou polemiku o tom, co je to demokracie a co jsou to volby, a jak vypadají vůbec první svobodné volby po skoro 3 desetiletích diktatury.

Film o dvou toulavých psech žijících v současné Moskvě, s několika prostřihy do minulosti - údajně dříve neviděné záběry z prostředí sovětského raketového programu divákům přibližují osud Lajky. Hlubší poselství v tom ale není, což je značné zklamání. Většina stopáže se odehrává v současnosti a je to dost velká nuda. Záběry z archivů jsou poutavé, ale zas tak moc jich není a srovnání-paralely se současností moc nefungují. V jednu chvíli je film brutální na hranici únosnosti - hned v první čtvrtině je jeden dlouhý, šestiminutový(!) záběr, v němž pes zardousí kočku. To jsem fakt odvracel zrak. Pak je tam pár lehce drastických záběrů zachycujících operace kosmických psů v minulosti. Ale povětšinou je to nuda, kterou jen občas protne voice-over s nějakou přemoudřelou poznámkou. Film začíná skvěle, myšlenka... zajímavá. Ale tohle fakt nemá hloubku, nemá to co divákovi dát.

Film o tom, jak teroristi v různých blízkovýchodních zemích vymývají mozky dětem, aby z nich vychovali sebevražedné atentátníky. A s tím souvisí i téma občanů ze Západu, kteří se přidávají k džihádu a odjíždí bojovat např. do Sýrie. Dobré téma, důležité, film by asi mohl někdy běžet v televizi, ale pro trošku poučené divákymi to přijde svou formou naprosto nekoukatelné. Ve filmu je hodně skutečně zajímavého materiálu, záběry z tréninkových táborů, kde se děti učí střílet, záběry ze všech koutů světa, výpovědi matek zabitých kanadských džihádistů, ale ten vizuál, ten STŘIH! Film svou grafikou, střihem, voiceoverem, naléhavostí, působí jako nějaké konspirační youtube video ala Zeitgeist. Navíc jsem měl neodbytný pocit, že do mě tvůrci filmů něco chtěj násilím natlačit - opakovaně se zde sice tvrdí, že problémem není islám ale terorismus, přesto mám z filmu pocit anti-islámské propagandy.

Snímek kombinující vyprávění norských důchodců vzpomínajících na nacistickou okupaci během druhé světové války a mladých imigrantů z Afriky, kteří našli v Norsku útočiště. Větší část (pocitově, neměřil jsem to) je věnována historii, jedná se bohužel o suchopárné mluvící hlavy respektive voice-over přes černobílé fotografie, jen málokdy jde o rozpohybované záběry. Do toho je čas od času prostřihnuto na děti (cca od 8 do 16 let), kteří zase mluví o tom, jak utíkaly ze svých domovů před bombardováním atd. Myšlenka.... hezká. Provedení nudné, nezajímavé, neobjevné, s malou vypovídací hodnotou.

Gergard Gundermann, přáteli zvaný Gundi, byl východoněmecký folk-rockový zpěvák a kytarista, celoživotní bagrista v uhelném dole, což zajímavě kolidovalo s jeho zájmem o ekologii. Bezpochyby strašně zajímavý člověk, mj. o něm nedávno vznikl hraný celovečerák, který podezřívám, že by mohl být trochu zábavnější, než tento dokument. Film je natočený jako klasický životopisný portrét z cyklu předčasná úmrtí: Gundermann vyrůstal v malém hornickém městě jako zapálený socialista či komunista, byl to naprostý idealista, fakt tomu věřil, což zároveň nutně vedlo k mnohým konfliktům a byl i vyloučen ze strany (logicky). Do toho tvrdě maká v dole a ještě se snaží vést kapelu, v níž ale nejsou všichni tak šílení workoholici, jako on, což vede k hádkám. Cca v polovině filmu dojde ke stržení Berlínské zdi, což na jeho život nemá zas tak velký vliv - i po sjednocení Německa je zde spousta problémů, proti nimž se ve svých aktivistických písních musí vymezovat. Také vyjde najevo jeho historie se Stasi - Gundermann ji nepopírá, jen zkrátka řekne, že to co dělal ve 24 letech už by ve 40 letech nedělal. Pouhých cca 15 minut před koncem dojde na očekávané a slibované téma ekologie, kdy Gundermann tak nějak zpytuje svědomí, že celý život těžil uhlí, čímž přispíval ke znečištění ovzduší. Bohužel je toto poměrně zásadní téma opět rychle uzavřeno a následuje jeho předčasná smrt ve 43 letech. Film je slušně natočený, hodně dobových materiálů, ať už jde o záznamy jeho koncertních vystoupení, nějaké pohledy do zákulisí či černobílé pasáže o budování socialistického Německa, v současnosti se k němu vyjadřují spoluhráči z jeho kapely a další současníci... Ačkoliv byl Gundermann strašně zajímavý člověk, tak nemám pocit, že se tu probírá něco úplně aktuálního, nezpracovává se tu nové nějaké palčivé téma.

Poetický film odehrávající se na největší evropské vojenské střelnici/cvičišti a v jeho nejbližším okolí někde na předměstí Lisabonu. Tvůrci zaujali jistý "umělecký" přístup, kde např. záběry vojáků cvičících střelbu doprovází poklidným hlasem voiceover vysvětlující cosi o Prometheovi, bozích a pod. Do toho voiceoveru jsem se bohužel nedokázal ponořit, většinu času mi to připadalo jako pusté pseudofilozofování, a spíš jen výjimečně jsem měl pocit, že to filmu něco skutečně dává (hlavně asi lingvistická část vysvětlující původ titulního slova Campo - od zajmout, ale souvisí například i s Kampf). Kromě vojáků film zachycuje i následující osoby, kteří se pohybují v prostoru cvičiště a jeho okolí: ornitologa poslouchajícího zpěv ptáků, letecké modeláře, včelaře, ovčáka, kluka-pianistu-skadatele, ale nejvíce prostoru mají pochopitelně pěšáci, snipeři, parašutisti atd. Někoho by to mohlo zaujmout, ale mě to ve výsledku zas tak moc nedalo...

Pro mě zcela nepochopitelný film. Autor filmu natáčí každodenní dění ve své sibiřské vesničce s důrazem na řeku - sleduje pohyb lodí a lidí u mola, kam přijíždějí parníky a lidé zde od pouličních prodejců kupují brambory, pohyb ker a zvýšené hladiny vod, které smetou několik domů, ale také ulice, auta, psy, hrající si děti, průvody, lidi uklízející hrob, lidi diskutující i mlčící, a to vše tak nějak přiznaně, tzn. ve filmu jsou momenty, kdy se ho okolí ptá: "A proč si tohle natáčíš? K čemu ti to bude?" "A kam se to ukládá, když to nemá filmový pás" "A umí to dělat i fotky, ten tvůj přístroj" apod. Samotného autora přitom nikdy nevidíme, vždy je slyšet jen jeho hlas. Je v tom zřejmě nějaký hlubší umělecký záměr, který se možná týká zachycení té každodennosti v pustině, toho zmaru a nedostatku naděje do budoucna, ale to už hodně popouštím fantazii, film sám o sobě nic neříká a nic nevysvětluje. Mně ovšem tento projekt nic moc nedal...