sportovec

Standard naší televizní tvorby pro děti nemá čím překvapit, ale ani urazit. Naopak: ví, umí a dokáže potěšit. Klasická vyprávěcí i snímací technika je tu obohacena o početné podvodní (podhladinové) záběry i o nezvyklý záběr do života šelmy, o níž vlastně nevíme téměř nic. Snad ze starší české literatury se nám vybaví slovo vydrovka pro čepici z vydří kožešiny. Kdybych chtěl tento televizní Chalupkův záběr zasadit do vývoje naší kultury, řekl bych, že určitě navazuje na obdobné prózy zejména Vrbovy a Tomečkovy. Tedy na přírodu vnímanou očima poučených a nadhledem daných myslivců a pozorovatelů života kolem nás. Že tu snadné vypadá jako podbízivé, by nás nemělo mást. Oko dětského diváka - nadšené i bezohledné ve své bezprostřednosti přímé, ničím netlumené bezprostřední reakce - není ani pro mne v tomto případě zanedbatelným soudcem.

Alda je oprávněně znám jako nevšední dramatický umělec ztělesňující svou Múzu jako obzvlášť moudrou a vzdělanou dámu, která své až nesnesitelně působící přednosti dokáže prohřívat a zlidšťovat až vichřičně uličnickým smyslem pro humor. Nemilosrdný glosátor odvrácených tváří soudobé americké skutečnosti si ve SVOBODĚ všímá povrchnosti a hlouposti továrny na sny v "Holých vodách", jak si mekku světového hraného filmu přejmenoval kdysi Jiří Voskovec. Nápaditý příběh nekonvenčního milostného čtverce z exteriérového natáčení látky z amerických dějin je zarámován do úsměvného nadhledu hned několika roztomile praštěných protagonistů. Neméně mile a vlastně až blízce působí i americké maloměsto, kterého se od našich poměrů zas tak moc neliší. Schopnost ukazovat velikány z jejich lidských vlastností a sdělovat až třaskavinové skutečnosti jako úsměvná pohlazení nikdy nevede u tohoto v soukromí příkladného muže ani v jeho herecké, ani v režisérské poloze k zpovrchňování tématu, obcházení nesnadných míst či zlehčování toho, co je méně lichotivé. Přidáme-li k tomuto ohňostroji kladů ještě schopnost sebeironie a až živočišnou potřebu vlastně neustálého sebeshazování, dotváříme tak anatomii formy i obsahu tohoto nezapomenutelného vědoucího úsměvu, jemuž opravdu nic lidského není cizí s jednou podmínkou - že to pobaví jak publikum, tak autora a aktéra.

Pověstná produkce stále špičkové přední pražské divadelní scény se vyznačuje celou řadou pozoruhodných inscenačních počinů již drahná desetiletí. Co se z jedné strany může jevit jako stereotyp, je z druhé nejlepším možmým vysvědčením pro skutečnou kvalitu. Představení, které svým inscenačním zázrakem povýšilo někdejší jednoaktovku na plnohodnotné celovečerní divácká zažívání, nese všechny znaky své skvělé divadelní scény. Hraní si s ruským svérázem, doslova dělové salvy aktualizačních posunů a maloposunů, pro dnešního diváka již takřka nesrozumitelných, herecké výkony zejména Josefa Abrháma a Jiřího Kodeta, jejichž zřetelnou nadčasovost nezpochybní ani největší škarohlíd. Abych netonul ve smršti pochval, kterou jsem sám vyvolal, nemohu neupozornit, že představení nese současně náznaky určité prézentnosti, tj. znatelně oslabené schopnosti dokreslit a do režijní koncepce pojmout v náležité míře alespoň esenci toho, co v rámci svých časohistorických kontextových souřadnic do ní kdysi vložil Gogol. Tato mikroskopická piha na kráse však nemění nic - a ani měnit nechce - na předcházejících konstatacích tohoto komentáře.

Film pro normální lidi o normálních lidech a všedním životě. Životě, který žije každý z nás. Životě, který v kapkách všednosti skrývá vzdušné výšky i hluboké pády. Životě, který přes to všechno stojí za to žít už proto, že jiný mít nebudeme. Vyzbrojeni touto jistotu, k níž jsme vychováváni všichni bez rozdílu od prvních krůčků na tomto světě, se můžeme naplno ponořit do hloubky, která není hluboká, a brodit se mělčinou, která postrádá mělkost.Jen na nás záleží, oč tento sirý výchozí scénář dokážeme rozvinout a obohatit tak svůj život o další rozměr. Rozměr, který je možná šedý, ale je opravdu, výhradně a neopakovatelně, náš. Taková je pestrobarevnost šedi, kterou nabízí PŘÍBĚH. Všednodenní život ženy středních let, jejích kamarádek i potenciálních a jsoucích či budoucích obdivovatelů a milenců, čtyřiadvacetihodinová štafeta lásek i pádů a čas od času i skutečných katastrof. Krásné Romy Schneidrové její Marii věříme; právě tak nás pžřesvědčuje relativní úspěšnost a lidská slušnost Cremerova Georgesovi; Bruno Cremer v této roli naznačuje skutečný rejstřík svého hereckého záběru a prokazuje, že dalekosáhle přesahuje poněkud rutinní a suše působící kreace detektivního žánru, z nichž jsem ho doposud znal především. Jména většiny herců, ani režiséra jsem neznal. O to příjemnějším je PŘÍBĚH překvapením. Záměr holdu životnímu stylu i příběhům slušných lidí středních vrstev se podařilo zaplnit až něžně a bohatě působícím obsahem; stylem i záměrem dílo připomíná někdejší čapkovské adorace tohoto životního stylu. V tomto smyslu a ohledu se jedná nesporně o film zdařilý a působivý.

Autobiograficky laděná literární předloha patří do vlny generace "mladých rozhněvaných mužů", rozhořčených podvodem, za nějž poprávu považovali jatka "velké války", kterou u nás známe jako první světovou válku. Ambiciózní plebejec z rodiny, která to chce "také někam dotáhnout" se dostává do soukolí francouzské koloniální správy kdesi v Sahaře snad na alžírsko-tunisko-marocko-mauretánsko-senegalsko-nigerijských hranicích v romanticky děsivé krajině pohyblivých písečných dun. Částečný úspěch, vykoupený životy domorodců na obou stranách konfliktu, ho posouvá k jeho cíli - sňatku s milovanou mladou ženou - , za jehož obzorem se objevuje tajemná prostopášná i milostná a vášnivá krasavice počínajících středních let. Vše se rozuzluje na jatkách poziční války, když se předtím ještě naposledy prolnou tragické osudy lidí, drcených nelítostnou dobou. Film svou poetikou odpovídající spíše padesátým než šedesátým letům; vyniká skvělou krajinnou kamerou, která se doslova opulentně pase jak na historizujících interiérech pařížských i koloniálních rezidencí, tak na krajině saharské pustiny a velbloudích jízdních vojenských jednotek. Herci - v paměti zůstane nejen skvělý, tehdy už vyzrálý Depardieu, kouzelně erotická a současně naivní mladičká Marceauová i až démonicky a současně živočišně svůdná Deneuveová, která se tehdy nacházela v zenitu své sošně svůdné klasické krásy, snad nepřekvapí ale určitě také nezklamou. To, co je nejsilnější stránkou filmu, totiž zdařilé zachycení doby její vlastní současnostní optikou, mohou druzí naopak považovat za jeho nejpronikavější slabinu. Ať tak či onak, opuštěná pouštní pevnost, u níž poručík Saganne kdysi přes takřka stolety vybojoval svůj životní boj, stále stojí zpola zaváta závějemi věčně pohyblivých dun, proháněných a formovaných nikdy neumdlévajícím saharským větrem či vichrem. ...

Jímavý příběh podle románu klasického anglického spisovatele si viditelně předsevzal co nejlépe ztvárnit a na filmové plátno převést nesnadno uchopitelné mravoličné líčení, převyšující ovšem minimálně o hlavu dobovou produkci data svého vzniku důrazem na prokreslení základních, ne právě lichotivých charakteristik tehdejší hospodářsky nejrozvinutější a nejmohovitější země světa. Tento Polanského tah-záměr, který dovádí s až neúprosnou, pedanticky pojatou akríbií do krajnosti byť i sebemenších detailů, je ovšem právě tak obdivuhodný jako lehce napadnutelný. Přesto však "totojenřemeslo" naznačuje nespornou tvůrcovu velikost. Projevuje se to jak ve vynikající stavbě kulis, přesvědčivosti i sebemenších závěrů interiérů, a následně kamery, jež se s nimi až mazlí, tak ve vesměs nadprůměrných hereckých výkonech, jimž nesporně vévodí Ben Kingsley jako Fagin, padouch se srdcem, které je alespoň občas na pravém místě, a Barney Clark, kterého si Polanski, když už ho nemohl stvořit, musel alespoň vysnít; tento sen se posléze stal skutečností stříbrného plátna. Vůle po šťavnatých a důsledných charakteristikách opravdu dodává tomuto dílu šťávu. Šťávu, která je nejen pro mne - jak jsem alespoň přesvědčen - nektarem i ambrózií nevšedního diváckého zážitku a prožitku.

K zvládnutí nesnadného námětu se spojily - zdá se - nejlepší tehdy dosažitelné síly, zčásti dokonce i umírající poslední Chaplinova choť a otci tolik podobná a herecky rovněž výrazná dcera Geraldina. Obtížné a krajně nesnadné zadání - najít herce, který by byl s to postihnout neopakovatelné Chaplinovy kreace a přenést je, neztenčené a nezkreslené, do umělcova neméně osobitého a výrazného soukromí, se angažováním Roberta Downeyho podařilo v podstatě beze zbytku naplnit. Za nosný považuji i nápad na vytvoření fiktivního Chaplinova biografa, který se nemůže neptat i na nejcitlivější věci géniova života chladně chirurgicky věcným způsobem a vlamovat se tak do nejvnitřnějších komnat intimity; Anthony Hopkins dal této postavě vše, aby zvýraznil její lidský rozměr při současném ponechání průvodcovy epizodnosti a okamžikovosti. Osnova životopisné knihy tak byla nepochybně rozvinuta a rozmnožena. Ale fakt, že film zůstal závislý na chaplinovské sebereflexi, skutečnost, že je jeho páteří, je současně také slabinou Attenboroughova režisérského přístupu. Zatímco první část filmu přímo kypí životem, je plnohodnotným geniálním hraným filmem a použitá metoda chronologických uzlových vstupů děj CHAPLINA dále dynamizuje, zhruba od poloviny díla postupně nabývá na převaze "jen" nadprůměrně zvládnutý hraný umělecký dokument. Kompozice je tak rozlomena; obě části, jakkoliv jsou natočeny s attenboroughovskou virtuozitou, se vzájemně oslabují a zejména vyznění závěrečných částí filmu je touto živelnou, ne zcela zvádnutou synergií viditelně oslabeno. Ale i v této podobě se podařilo vytvořit zajímavý, pestrý, nenudný a výrazně autorsky originální film, který svůj základní smysl - složit hold neopakovatelnému umění jednoho z největších géniů světového hraného filmu - naplnil beze zbytku. Lze říci, že nejen autorsky, ale především - je to jeho další velké plus - divácky.

Přiznám se bez mučení, že některým komentářům k tomuto filmu ne příliš rozumím. Je pravda, že v některých pasážích scénář i režie poněkud drhnou; stejně tak je ale pravda, že toto drhnutí ani v nejzranitelnějších momentech díla neklesá pod práh velkého umění. Klady filmu mnohonásobně přesahují jeho dílčí přešlapy. Životní příběh vynikající mexické komunistické malířky je strhující a burcující sám o sobě. V tomto případě se podařilo propojit přirozeně a spontánně ideu s ryzím, neopakovatelným uměleckým výrazem a mučednickým ženským životním údělem. Do necelých 47 let životní pouti nastřádala drobná mexická krasavice tolik, co by bohatě vyplnilo hned několik průměrných dlouhověkých životů. Životní láska s dalším gigantem světové malby Diego Riverou dala i tak bouřlivému životu další bouřlivý rozměr. Ne lesbické lásky - spíše objetí - , ne četné milostné avantýry, z nichž ta s Trockým nebyla pro Fridin život nepodstatnou, ale prolnutí tragického údělu mrzačky, velké umělkyně, tragické matky a ideové ženy spolu se zachycením neopakovatelné atmosféry Mexika té doby, Mexika Lázara Cárdenase, činí FRIDU, byť produkovanou americkou a kanadskou filmovou společností, filmem v pravdě mexickým. K tomu patří i barevná výraznost a doslovně malířské pojetí řady scén zejména v první části FRIDY. Trhaná filmová kompozice i syžet jakoby odpovídaly i přeryvům a bouřlivostem nezkrotného Fridina díla vztahu k životu. Kolážová intermezza i animace děl Kahlové dynamizují děj filmu a obohacují jeho kompozici; propůjčují mu výraznou osobitost a nezaměnitelnou neopakovatelnost. Neméně působivá je i sklenující hlavní dějová linka: "postelový přenos" umírající umělkyně z jejího bytu do výstavních prostor, v nichž došla naplnění její touha předvést krví vydřené dílo milované rodné zemi a jejím lidem. Socialismus, slovo, které je dnes odsunuto na periférii lexika postmoderního světa, má i tento rozměr svého duchového bytí. Hayeková možná nepsala scénář, určitě nerežírovala, ale nezpochybnitelně byla hlavní hybatelkou dějů a produkce tohoto nevšedního filmu. Julie Taymorová, jméno pro mne dosud zcela neznámé americké režisérky střední generace, zachovala a dále rozvinula ženskou optiku, která byla pro Hayekovou zřejmě hlavním motivem, jenž ji vedl k prosazení tohoto "nekasovního" námětu. Na stříbrném plátně tak byla zachycena s mimořádnou pietou a úctou, s něžnou básnivou neiluzívností, která nic nezamlčuje, ale ani nedémonizuje, velmi podstatná - pro naši společnost prakticky zcela neznámá - část života a pohybů i životního stylu meziválečných levicových avantgard. Platí to nejen pro tu mexickou ale i francouzskou; neméně působivé jsou i ty pasáže FRIDY, které zachycují rockefellerovské prostředí USA třicátých let. Tento zcela nehollywoodský feministický film s naprosto neyankeeovskými rysy svou latinskoamerickou poetikou nemůže neupoutat pro způsob, jakým dokázal divácky přesvědčivě a poutavě přiblížit látku tak nesnadnou a fimovému zpracování se vlastně až bouřlivě vzpírající.

Zprvu po letmém pohledu na titul jsem se naivně domníval, že budu konfrontován se shakespearovskou látkou. Teprve první akty tohoto erbovního představení vinohradského divadla mě z Anglie přemístily do střední Evropy do počátku zrodu naší současnosti. Nešťastný císař, nadaný panovník, který vešel do dějin proslulým rčením o pouti do Canossy, se mění v obraz naší současnosti, v hlubokou sondu do duše moderního člověka, do dech beroucího pohledu a současně hledání rozhraní ještě lidského a jíž šíleného. Do příběhu o touze, která by chtěla být skutečností, o zoufalství, které ví a chce, ale již nemůže. Ačkoliv Miloš Kopecký nikdy nedělal ze své duševní choroby tajemství a o svých strázních otevřeně mluvil a sdílel je se svými diváky, v této hře, v půdoryse, který je i jeho životním příběhem, demonstruje zrod hereckého génia. Užaslí vidíme řádit na jevišti světového herce, který se rozdává do posledního atomu své identity. Další výkony, stále nadprůměrné a hvězdné, se vedle Kopeckého exhibice ztrácejí, aniž by zanikaly. Symbolicky působí ve své menší úloze svých uměleckých juvenilních počátků Jaromír Hanzlík, dědic a pokračovatel herecké výsostnosti nejen Kopeckého v tomto skvělém divadelním představení. Z tmy zapomnění jsou po zásluze televizním zánamem vyrváni i Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková. Zlatá léta šedesátá tímto záznamem sesílají na naše skráně jeden ze svých nejlíbeznějších paprsků.

Procházka, někdy přímo let na a za hranice lidského poznání jsou fascinující samy sebou. Příběhy gnozeologického rozhraní, ty, které by se stát mohly, prvky a teorie i fakta, jež jsou již ve hře a přece stále mimo nás, to je základ příběhu o poznávání planet naší sluneční soustavy. Možnost, že bychom mohli vůbec stanout na řeřavém roštu venušského povrchu, náznak jistoty, že by lidský organismus i jeho výtvory byly s to z tohoto pekla zaživa vynést cosi do zlaté pokladnice lidského poznání, jsou víc než dostatečnou odměnou pro každého, kdo zhlédne tento mimořádně zdařilý sci-fi dokument BBC. Virtuální realita se v něm stává téměřfaktem, vysněné takřka hmatatelným. Je to nový žánr a převratný, dosud nevídaný zážitek. Je to i výraz nesmírné autorské invence. A nadlouho cosi, na co se nezapomíná.