sportovec

Schopnost vnímat klasiky českého devatenáctého století jako živé lidi s jejich slabšími i silnějšími stránkami a objevovat v jejich vcelku všedních životech prvky nadčasového a velkého poetikou všedního dne byla vždy vzácná. Dnes je endemitní. Kvinteptych ze života jednoho z největších Čechů, muže, který za svého života byl více ctěn jako novinář, ale sám sebe považoval za básníka, patří do této nečetné série pozitivních výjimek. Důkladná znalost dobových fakt, chválabohu nešetrná důslednost v pojetí výpravy, ale i schopnost nadhledu z tohoto volného cyklu televizních inscenací dotvářejí poutavý celek pěti sond do básníkova života. Neméně výstižně i průhled do české společnosti druhé poloviny devatenáctého století. Důvěrnost kamery pracující s velkým detailem i brilantní výkon Ilji Racka (svou suverenitou připomíná tehdy mladšího, ale neméně strhujícího Václava Vosku roku Pražského jara) jako průvodce dotvářejí neobyčejně působivé dílo nedoceňovaného dalšího velikána české režie poslední čtvrtiny dvacátého století Jaroslava Dudka. Nadčasová nadčeskost češství - tak lze asi nejvýstižněji shrnout nadčasovost vlídné nerudovské sebeironie VÁŽENÉHO DIVÁKA pro připraveného diváka všech generací. Zbývá jediné a všetečné: proč tento příběh již dávno nebyl zdigitalizován a z jakých důvodů - pokud to stačím sledovat - není alespoň opakován? O mores, o tempora!

Velkou předností podstatné části francouzských detektivních seriálů je vedle jejich tradiční formální vytříbenosti a vyvážené filmové řeči od času prvních epizod KOMISAŘE MOULINA snaha o sledování jednotlivých případů v celospolečenském kontextu a o maximální přiblížení scénáře všednímu dni francouzské policie - lhostejno, zda soudní nebo prefektní (departemenní). Hlavní hrdinové přestávají být muži bez bázně, hany a soukromí a zpravidla stojí a padají s kvalitou hlavního představitele. Roger Hanin patří mezi nejlepší. Je neuvěřitelné, že tento mladistvý osmdesátník seriál začal natáčet v penzijním věku (bylo to po jeho šedesátce). Aniž by byla zkreslována pravda o skutečném stavu francouzské společnosti (zvlášť zajímavé jsou obrazy z pařížských předměstských sídlišť osídlených přistěhovalci vesměs z frankofonní části světa), sledujeme boj ušlechtilého mušketýra našich dnů i jeho jímavý vztah k sympatické dceři, která postupně zraje do odhodlané advokátky, jež se svým směřováním od svého ušlechtile autoritativního otce zas tak moc neliší. Stejně blízký je českému cítění komisařův vztah k nadřízeným, které samozřejmě respektuje, ale se vzpřímenou páteří a nezpochybnitelnou osobnostní integritou. Mezci si svého šéfa náležitě považují: jak by ne, když jsou prokresleni každý do svébytného psychického i osobnostního typu. Závěrečné scény z komisařova bytu vysoko nad večerními světly rozkvetlým "spanilým městem" (la belle ville) vhánějí těm, kteří se nestydí za své srdce, slzy do očí. Být lidským lze i v činnostech, které povahou svého zaměření přímo svádějí k drsnostem a zhrubnutí charakteru není tak málo. Ušlechtilé poselství tohoto seriálu naznačuje, že jsou možné i jiné, humanismu a člověčenství bližší postupy. Nejen v policejní práci.

Životní příběh jednoho z nejodvážnějších evropských myslitelů patří vedle Jana Husa a dalších velikánů evropské svobody k nejméně potěšitelným stránkám historie nejen katolické církve, ale celého západoevropského křesťanství vůbec. Zlé jazyky vyprávějí, že rozhodující pro krutý ortel a hrůzná mučením, jimž byl tento někdejší kněz podroben, nebyly pouze jeho odvážné myšlenky o skutečném rázu vesmíru a místa naší Země v něm, ale komedie, které také psal a v nichž líčil skutečný život v italských klášterech své doby jako pohlavně nevázaný a jako až do prostituce přerůstající a ústící. Protireformační reakční katolicismus po tridentském koncilu usiloval o návrat k předlutherovskému a předhusovskému statu quo. Svobodomyslnost - liberalismus - z jeho vlastních řad bylo to, co mohl potřebovat nejméně. Pro Volontého se tato úloha stala beze zbytku využitou životní příležitostí a pro režiséra Montalda možností beze zbytku vysvětlit a objasnit skutečné politické souvislosti a zájmy, které stály u Brunova násilného skonu. Scéna, v níž se papež (nejspíš Klement II.)přibližuje k cele, v níž je mučením ztýraný a v polovědomí se nacházející Bruno vězněn, aby se kukátkem ve dveřích podíval na kacíře, který se v tom okamžiku probírá k vědomí a spatřiv oko v průhledu kukátka, se zeptá: Kdo jsi?, po níž následuje zmatený papežův úprk, patří k nejsilnějším. Je nepochopitelné, že tento nevšední film není více propagován a postrádá dostupnost na DVD nosičích.

SEDMNÁCT ZASTAVENÍ je ne ruskou, ale světovou klasikou svého žánru. Zpravodajsky dobře informovaný Julian Semjonov vytvořil vděčnou faktografii v jednom ze svých nejlepších románů "čtiva" a autorský tým, jemuž převapivě - zejména v ruských poměrech - dominovaly ženy (režisérka Taťjana Lioznova), vytvořil z klasické zpravodajské látky lyrický skutečný obraz Německa posledních týdnů a měsíců Hitlerovy moci. Sovětské protiněmecké úspěchy té doby ve válce zpravodajských služeb byly dány ideologickým, ale i mravním vyhrocením, které neskutečná hloupost a myšlenková nesourodost nacistické ideologie nemohly nevyvolat. Tichonovův výkon, jeho takřka dokonalé převtělení do německého cítění a myšlení, je opravdu mimořádný. (Ale ač nerad, musím korigovat některé soudy svých kolegů. Vjačeslav Tichonov je určitě jedním z nejlepších ruských herců, zdaleka ne však herec jediný - namátkou jmenuji Smoktunovského, Uljanova, Bondarčuka, Čerkasova, Šukšina. Stierlitz určitě není hlavní rolí jeho života - daleko nespornější je jeho ztvárnění Andreje Bolkonského v Bondarčukově VÁLCE A MÍRU). Ve srovnání se seriály současnosti ZASTAVENÍ JARA nemohou neuspět. Má to ovšem jeden předpoklad: diváka, který je poučen, připraven a natěšen. Toto dílo a plytká zbava jsou totiž pojmy, které se vzájemně vylučují.

Vmetek jakékoliv ideologie do umělecké tvorby pravidelně vede k všestranné degeneraci struktury, jejíž povahu nejpřesněji popisuje přirovnání k duchovní rakovině nebo metastázi. Schopný a nadaný režisér Ozerovova typu při zaměření své tvorby nemohl nechodit k pověstným vrbičkám častěji než jiní; byl zkrátka více na očích než např. Tarkovskij. V očích sovětského režimu byl i zbraní, i hrozbou. VOJÁCI jsou pohnutým traktátem na téma "jak odboj organizovali ve svém mládí budoucí generální tajemníci tzv. bratrských stran šedesátých až devadesátých let". Sledovat mladého Kadára, Ceaucesca, Živkova, Gomulku, Honeckera, Husáka je podívaná k popukání a současně nomenklaturní gesto neúcty k těm, kteří skutečně bojovali, riskovali své životy a žili v blahé naději na vítězství demokracie. Pozdní stalinismus nesl stejně mrtvolné plody jako v dobách své největší síly. Už neohlupoval, už nevraždil - "pouze" zavíral, věznil, diskreditoval a páchl. Přesto - srovnáváme -li VOJÁKY se současnou srovnatelnou filmovou produkcí - řemeslné kvality filmu stále stačí na to, aby alespoň zčásti tento vmetek eliminovaly. Nepotěší to. Ale to je tak všecko, co se s tímto faktem dá dělat.

Při posuzování díla jde o vždycky o projevení vlastního názoru. Tato pravda, prostá ve svém vyjádření a nepůvodní ve své podstatě, se ovšem neobejde bez některých korigujících maličkostí. Patří mezi mě znalosti základních reálií, přehled o možnostech, které nabízela doba, atd., atd. ,atd. Odpustil bych si toto extempore, kdybych nečetl některé ohlasy na klasiku žánru, kterou MY Fair Lady nepochybně je. Tvořivost tohoto hudebního díla oceníme o to víc, známe-li jeho divadelní předlohu, Shawův PYGMALION. V hollywoodském lesku proti všemu očekávání nejenže nezanikla hořká sociální nota tohoto irského fabiánského socialisty, ale naopak - byť osvobozena od své hořkosti - se rozzářila do duhových melodií dnes klasických melodií nesčetných hudebnch čísel. Roztomilá starosvětskost, do které tak lehce vplula i mladší z obou Hepburnových, poněkud posouvá výchozí polohu LADY do shovívavější optiky středních vrstev, ovšem v americkém úsměvném posunu. Ďábelskost, se kterou je potrestán příživnický Doolittle, je přímo démonická: úpět pod tíhou přiměřené renty je trest horší všech vězení - právě v onom duchaplném úsměvu, v jehož znamení se celý muzikál odehrává. V českém prostředí se obě díla dočkala cenných ohlasů: mimo starší film FALEŠNÁ KOČIČKA s Věrou Ferbasovou a Oldřichem Novým, který je ovlivněn ještě PYGMALIONEM, je to nedoceněný moravský muzikál Stanislava Moši MY FAIR LADY (ze Zelňáku). V obou případech šlo a jde o inscenace přijímané s mimořádným diváckým a návštěvnickým ohlasem. Co více říci o díle, jehož nadčasovost oslovuje neustále další a další generace nadšených obdivovatelů?

Panské sídlo a jeho chod vnímaný očima prvního sluhy v historických třicátých letech minulého století i poté. Tuto osu doplňuje druhá. Je jí historie nenaplňovaného, ale přesto zřejmého vzájemného hlubokého vztahu muže v livreji a ženy v zástěře. Lidí služebných a deformovaných tuhou konzervativní konvencí, ale přesto charakterově a osobnostně pevných, stálých, nahmatatelných. V překotném chodu všedních úkonů, v soukolí úsluh, praní, mytí nádobí, cídění nábytku, v larvě nikdy nedoceněných a deformovaných lidských altereg svých chlebodárců plyne život rychleji než voda v Temži nebo Severnu. To, co by v normálním světě trvalo hodiny a dny, v tomto paralelním služebném bytí probíhá měsíce a léta. V závěru filmu pod tuhou škraboškou konvence postřehneme to podstatné: dva zmařené, nenaplněné lidské životy. Nemusíme vždy vadnout, bohatě stačí, jsme-li odtrženi od svých kořenů. Hopkins i Thompsonová v tomto mimořádném šerosvitném díle své nejednoznačné postavy podali se skutečnou uměleckou noblesou a povýšili je - a s nimi i film - na uměleckou událost minimálně roku. Chtělo by se věřit, že nejen roku.

Jde o jeden z nejpronikavějších pohledů do kuchyně praktické rutinní politiky, tj. toho typu politiky, který vyplňuje 90-95% obsahu veškeré praktické politiky ve všech jejích formách (nechci tu opakovat zasloužené komplimenty na adresu tvůrců JISTĚ). Spokojím se jen jedním: že mimo sitcom tu lze mluvit i o vrcholné podobě scény - či řetězu scén - klasického kabaretu.) I v satirické nadsázce jsou patrna všechna kouzla její ukoptěné všednosti. Britský případ je nadčasový také pro ostatní představitelné národní demokratické formy. (Veřejným tajemstvím je, že s některými posuny to platí minimálně i pro autoritativní režimy.). Na druhou stranu si lze říci, že s politikou to nemůže být tak špatné, když si umí sama ze sebe udělat legraci a naopak - kdo zná tento seriál, nemusí zbytečně ztrácet čas četbou stejně plytkých novin a dalších médií naší doby. Je to zábava, která se neomrzí a vždy má co říci a čím povzbudit.

Rákosničí trojřadový seriál patří k těm nejlepším, které byly během normalizace natočeny. I on nese - v ideálním zdůraznění - všechny zásadnější rysy naší národní povahy: Vyniká obmyslnou a rozšafnou dobromyslností sympatické hlavní postavy, její nemalou nápaditostí, schopností rozhořčit se z hloubi duše, je-li konfrontován s opravdu nepřijatelným. Jiřina Bohdalová se stala vedle dalších - Högra, Brodského, Dvořáka, Nárožného - oprávněnou stálicí tohoto svérázného dabingu kreslených nebo loutkových figurek. Večerníčky tohoto druhu a kvality spolehlivě spojovaly děti všech generací a neměly starosti se sledovaností. Polistopad alespoň zčásti alespoň poněkud na tuto nosnou tradici české školy animovaného filmu navázal. V tomto ohledu je úloha České televize nedocenitelná.

To, co je na tomto seriálu, který chce být a je poctivou podívanou pro víkendové večery a přitom zpravidla nabízí ještě cosi navíc, pro mnohé nejvíc protiřečivě sporné, považuji pro sebe naopak za jeho největší plus. Ač u komisaře MOULINA jsou a zůstávají zachovány všechny znaky detektivky jako žánru, už pojetí postavy, která je "pouze" skvělým kriminalistou, jemuž zůstávají všechny lidské slabosti složitostmi vlastního osobního života počínaje, naznačuje, že se tu jedná o mnohem víc. Co ve své době, v sedmdesátých letech bylo v poetice žánrů průrazné, to i dnes zůstává osobité a neopakovatelné. Moulinovi, s nímž se Renier dokonale sebeidentifikoval, přibývají vrásky a v playboyovi mladších let postupně ožívá v charakteristice postavy někdejší osmašedesátnický rebel a neúprosný soudce doby, jejíž faktické rezignaci na přiměřené eliminování stále brutálnějšího zločinu ve všech jeho stále početnějších zpodobách Moulin rozumí stále hůře. Častěji se dostává do konfliktů, častěji však také účinně zasahuje proti těm, kteří jsou si až příliš sebejisti svou beztrestností. Kupodivu neztrácí kontakt s mládím: vztah k dceři, která je mu tolik podobná a kterou nemohl poznat dříve, mu nejen nahrazuje syna, ale současně mu posléze věnuje přítelkyni, pro kterou nikdy není obtížný. Platí to - a v tom je dcera opravdu potomkem svého otce - i naopak pro ni. Moulinovský seriál je velkou výpovědí své doby a ve svém žánru ve svém celku určitě bude patřit k respektované klasice. Pro své diváky, kteří na něm vyrostli, určitě.