sportovec

Zajímavě uchopené pohádkové téma pozoruhodně podané ve verších, nadané kvalitním scénářem i citlivou režií představuje až příliš mladého krále (v době natáčení měl mladší Švehlík svá Kristova léta), slušně podanou královnou, zdatným triem rusalek-sudiček (zajímavá Postlerová) a výtečnou princeznou Marikou Šoposkou (v čase natáčení 16 let) a neurážejícím zahradníkem-nápadníkem. Nelze nezaznamenat Vágnerovou i vtipně vyřešený závěr tradičního pohádkového tématu-námětu; dohromady až nečekaně překvapivá a dobře zvládnutá televizní práce.

Soubor svědectví s mimořádnou hodnotou, jež tkví v jejich bezprostřednosti a všednodenní palčivosti; tento individuální rozměr prožitku nelze pro jeho neopakovatelnost ničím nahradit. Před čtvrt stoletím, v době zběsilého absurdního sebebičování měl tento dokument zvlášť velkou cenu. I teror a zločin a mají svou hodnotovou hierarchii. Ploché zobecňování pro jeho povrchnost není možné ani zmiňovat; vyprázdněnost je v této souvislosti slovem zvlášť varovným.

Třetirepubliková idyličnost sálá z propagačního filmu natočeného n a přelomu let 1946 a 1947; Liberecko, kdysi henleinovské, bylo už české a slovanské. Uhlazená reklama, očividně inspirovaná svými baťovskými předlohami, je obohacena o ještě jedno pohlazení: o pohled na mladého Vlastimila Brodského.

Snaha nastolit, zpracovat a udržet souvislý děj, čas od času ho gradovat do černohumorných poloh a jakžtakž držet kontext druhé poloviny normalizačních osmdesátých let se také nedá popřít. To jsou ovšem se započtením některých propracovanějších scén - opravdu jich nebyl nadbytek - zhruba také všechny klady tohoto seriálu. Nevyrovnané herecké výkony, scénáristické stupidity, neznalost komunistického kontextu, absurdní a a vlastně i zbytečné duo tajné státní policie zvládající agendu příslušející kriminální službě Veřejné bezpečnosti a voluntaristicky - do značné míry mimo prostor a čas - vytvořený Ústav paranormálních jevů odsuzují tento seriál do kvality pominutelných dramatických děl České televize. Jedna útěcha tu je: mohlo to dopadnout ještě hůře.

Příkladná ukázka vzorné dokumentární tvorby, která navíc nepostrádá demokratickovlastenecký patos a vůči skandinávskému národu vyvolává nejhlubší úctu a plný respekt. Čím je poznání úplnější, tím je také působivější a přesvědčivější. Kanadští tvůrci zaslouží uznalý potlesk.

Ukazuje se, že Jean Claud Van Damme je vlastně docela dobrý herec schopný slušného výkonu i v poměrně slušně založeném filmu, který zřetelně převyšuje standard tzv. béčkových nebo céčkových filmů. Je zajímavé pozorovat, že kvalita koprodukčního filmu roste se silným etickým akcentem, který dává dílu jasný mravní kompas.

Pokud někdo zvládne zločinů na větší počet hrdelních trestů, jak je tomu v anglosaském právu, je těžké říct, jaký trest je nejspravedlivější. Rudolf Hess beze vší pochybnosti patřil mezi nejstrašnější nacistické válečné zločince. A doživotí bylo pro něj horší než tresty smrti pro jeho spolugangstry. K jeho smůle se stal ztělesnitelem organizovaného velkozločinu a osvobození proto pro něj nepřicházelo v úvahu. Trest. má-li být sankcí, je trestem. Dokument ilustruje vnitřní rozpornost jinak pozoruhodné křesťanské morálky i úskalí a rozcestí, které se v souvislosti s ní objevují. Lex dura, sed lex.

Vzorová ukázka typické komunistické propagandy před listopadem 1989. Kultivované podání v ničem nepřekračuje dobové režimistické meze.

I diktatura musí mít svou sociální základnu. Navíc, jde-li o diktaturu revoluční, která více než půl století vzdoruje jedné z největších velmocí a opravdu také udělala něco pro lidi - mj. likvidací analfabetismu a péčí o děti. A - to je také nutné napsat - výrazněji nezměnila zažitý styl života karibské ještěřice. Je to zvláštní svět a zvláštní kultura - na dohled od Miami.

Zajímavý příspěvek na téma ženské emancipace a limitů sebestředně založeného mužství. Jemný komediální nadhled, krterý se často pohybuje na virtuózně dotvářených detailech založených na vznikajícím oboustranném milostném citu, je dotvářen i otcovsky. Cesta k srdci patnáctiletého stvoření, které má právo si o svém sobeckém otci myslet takřka vždy jen to horší, je paralelní osou, jež dotváří dospívání produkčního samce již pokročilejších středních let. Psychika postav, která se nevyhýbá i něžně romantickým gestům, je založena věrohodně a s podivnou, tak trochu pohádkovou příhodou souvisí jen velmi vzdáleně. Nevznášet se jen v sobě samém, ale naopak se dívat kolem sebe a přirozeně spatřovat v ženě blízkého, v mnoha zranitelného člověka je známkou výsostného lidství. Tím spíš, chopila-li se režie moudrá žena a do hlavních rolí se dostali Gibson a Huntová, doplnění řadou dalších pozoruhodných osobností americké Thálie.