sportovec

MRAVNOST je dalším projevem rodící se nesporné kvality českého filmu československé éry třicátých let. Už scénáristická trojice - Frič, Haas, Vávra - byla velkým příslibem, který Fričova režie dokázala ještě dále zhodnotit a posunout. Úsměvný ortel nad zbytky rychle se bortící secesní prudérie spolu s tím, že role vznikaly opravdu na tělo - je to evidentní z pracovní svěžesti jak realizačního štábu, tak hereckých protagonistů - nenápadně naznačuje nástup nové kultury druhé poloviny minulého století. Film umožňuje také pochopit, jak je možné, že řada herců, které z té doby známe z jejich dobových šarží diblíků, mladomilovníků, tragédů, zvládaných až na ochotnické úrovni, se o dvacet-třicet let později mění v nezapomenutelné koryfeje nové vlny klasického moderního filmu let padesátých až sedmdesátých. Uvážíme-li navíc, že film byl realizován v obvyklých drakonických technických i časových limitech doby, obdiv a radost, kterou pociťujeme po jeho zhlédnutí, se mění v zasloužený obdiv. Vynikající, v mnohém oproti jejich dobovému kontextu atypické herecké výkony Haasův, Mandlové i Ferbasové doplňuje nenápadný debut Jiřího Hlinomaze (podle fyziognomie obličeje soudě možného příbuzného herce a naivistického malíře Josefa Hlinomaze) a pozoruhodně vyrovnaná, vzorně provedená kreace Saši Rašilova. Svěží, rychlým spádem probíhající nápaditý děj dotváří skvělý dojem z komedie, která si v době svého uvedení kladla nanejvýš skromný cíl: pobavit co nejdéle co nejvíc diváků. Cíl, který nejenže byl dosažen, ale i - jak se dnes ukazuje - také nadčasově překonán.

Osvěty a popularizace není ve vědě nikdy dost. Ve vědě, která se rozvíjí stále bouřlivěji a rychleji. V citlivém a pro nás důležitém úseku, který se týká tak trochu každého z nás. Osvědčená forma, obměňovaná spíše ve východiscích než v detailech, nezklame ani v tomto případě. Je to řemeslo, které budí úctu, je to konfrontace s dokumentem, který nás nemůže nechat lhostejnými. Dobrodružství ducha se stává svátkem všedního dne a večer, strávený u televizní obrazovky s pořady tohoto typu, povznášející životní chvílí. Poznáním, které přesahuje odborné specializace a demokratizuje dosažitelné informace způsobem, který je podněcující pro většinu nejen české populace. Jak už bylo řečeno i napsáno, dokument BBC je kvalitou, která nepotřebuje další komentář.

Svět se mění. V tomto případě až příliš rychle, přímo před našima očima. Směna konvencí, pojetí a vnímání mezilidských vztahů i citů a světa vůbec sem spadá v míře, kterou je obtížné si představit. Meziválečná léta byla nesporným vpádem konzumismu do tehdejších hodnotových orientací. Konzumismu ve společnosti, která i v nejbohatší zemi - před- i porooseveltovské Americe - měla jasnou převahu chudoby nad bohatstvím a určitým dolním minimem potřebným pro důstojně vedený život. Co zcela nezmizelo ani v komfortem dýšících dvacátých letech, to se naplno provalilo v následném desetiletí globální hospodářské, mnohdy až stagflační krize. Poprvé byly postiženy nejen dolní chudinské, ale i bohatší a méně početnější část středních vrstev. Hodnotový zlom se promítá i do zobrazovaného milostného vztahu doby rozkvětu rodokapsů a modré knihovny, uslzeného sentimentálního čtiva své doby, jež kolovalo nejvíc mezi tehdejšími mladými. Bouřlivý vztah jako výraz dvou obtížně spojitelných osobností nemohl neztroskotávat i za cenu těžkých obětí, které po obou milencích vyžadoval. Síla Kazanova pohledu je právě v jeho nesentimentálním sentimentu, ve schopnosti skutečně postihnout - bez zbytečného zatracování a mnohomluvných slovních exhibic - atmosféru doby, psychologii mladých své doby, do níž také sám patřil. I formy a dosah její prudérie jsou zachyceny přesně. Až mrazivě působí toto chování oscilující na hraně konvence a promiskuity, zištnosti a romantického idealismu stříbrného větru. Od těch dob jsme pokročili méně, než jsme ochotni a připraveni tušit. Změnila se délka sukní, z honáckého se stal společenský oděv, manželství ztratilo větší část svých předsevzetí a lidstvo Severu začíná postupně vymírat. V lepším případě nás to nutí k obezřetnosti a věcnosti, v tom horším - většinovém - k různým mírám a formám konformních přístupů a sériím kompromisů. To všechno cítíme z tohoto mistrovského Kazanova filmu, v němž si minulost podává ruku se současností i budoucností. Ruce, jejichž prostřednictvím se to děje, spoludotváří i tento stále živý a podnětný film.

Z Čech není k Addamsově rodině zájmově ani věcně tak daleko. Idea dobráckých strašidel víceméně normálního rázu s vlastní rodinou, lidskou podobou, svébytnými zálibami jejích členů, které tak šokují jednorozměrovou konformitu, je v podstatě hrabalovsky pábitelská. Zejména v prvních epizodách má seriál pozoruhodnou úroveň a přímo hýří skutečnou invencí. Revoluce v pojetí strašidelného žánru je dokonána - někdo sbírá housky, jiný se s úspěchem věnuje bílé magii (EDUDANT A FRANCIMOR propukají v bouřlivý potlesk). Co zůstává přesto i nadto, to je geniální smysl pro humor, pro poientaci klíčových scén, skvělý výběr herců bez výjimky s úspěchem balancujících na hranicích vážného a absurdního i ironicky podávaného nadpřirozena. V některých částech jakoby se jinak svébytní Addamsovi blíží zcela realistické duchařině starší české komedie KAM ČERT NEMŮŽE se svůdnou Mefistofelou tehdy mladičké Jany Hlaváčové. Anglosaská suchost podávaného humoru je ovšem původní i ve svých parodických nebo parodizujících zahroceních. Tento druh humoru zaručeně působí bez ohledu na to, vyvolá-li smích. Posiluje, nabízí tolik potřebný nadhled nad balast všedních dnů svých stále oddaných diváků. Koná přepotřebnou misi. Pro všechny, kdo chtějí a jsou na to připraveni, bez rozdílu stejně.

Druhé zpracování, zpracování mladší generace, si přímo vynucuje srovnání s knihou i starší verzí ze šedesátých let. Závěr, který se nabízí, není jednoznačný. Velkou předností mladšího zpracování je barva; více vyniknou exteriéry i interiéry i kostýmy. Co se jeví jako výrazná přednost, je současně i jeho slabinou; móda "fotografické" výpravy děl, v nichž tyto technické součásti vlastně také hrají, je ošidná. Ošidná už s ohledem na předcházející ztvárnění. Zatímco ve starší verzi je výtečné ztvárnění nejen konzervativní, ale i liberálnější části rodu (mladší Jolyonové, Irena), v mladší jsou konzervativní Forsythové líčeni až prvoplánově vstřícně; dílu to víc škodí než prospívá. Vztahuje se to i na propracování psychologií hlavních postav; výrazně lepší je vlastně pouze představitel Soamse Lewis. Tyto slabiny nemohou vyvážit ani ostatní klady mladšího zpracování (více modernosti v pohledu na forsytovské kauzy, větší spád děje, dynamičtější uchopení scénáře). Většina spolukomentátorů se nemýlí: nezávisle na tom, že se ulice během vysílání nevyprazdňovaly, vzniklo slušně zpracované dílo s řadou dílčích předností. Opravdu dílčích, bohužel.

Proč nepřiznat, že Woody Allen a jeho poněkud infantilní svět nikdy nebyl tak docela mým šálkem čaje. Na druhou stranu, nezávisle na svých pocitech a sympatiích, nemohu neuznat, že tento Američan je bohem políbený a z jeho ruky vycházejí skvosty, které v paměti zanechají alespoň stopu. Což je v tomto případě současně i moje pokorné doznání. V matné spleti obtížně rezonujících pamětí dominuje Hanina stmelující úloha v rozsáhlé rodině, která je odměňována zneužíváním ("Marto, Marto, pečlivá jsi" pronáší v Novém zákoně Ješua-Ježíš). A pocit, že jsem zhlédl něco hodně krásného, na co bych neměl zapomenout. Jak to dopadlo, vidíte sami. A těch dvacet let mne zas tak moc neomlouvá. Ach jo.

Neobvyklá látka - zvlášť je-li dobře zvládnuta jako v tomto případě - vyvolává v těch, kdo na "antická specifika" nejsou zvyklí, zřejmě pochopitelnou nejistotu a zmatek. To, co se za normálních okolností jeví jako výrazný zápor filmové (televizní) řeči, je v tomto případě její normální součástí; slovní projev hraje v antické látce významnou úlohu. Totéž platí i o téměř divadelní režii; ani tady nebylo mnoho na vybranou. Nezávisle na tom, nač jsem upozornil, se Filip osvědčil jako špičkový televizní tvůrce a pro diváky připravil minimálně neobvyklý zážitek. Ondřej Vetchý se v neobvyklé roli prezentoval jako schopný vyzrálý herec širokého záběru a ani ostatní výkony nezapadly do očekávatelné rutiny. Jedno z klíčových děl římské antické literatury se i po staletích jeví jako vyvážené a zajímavé. Poznání evropských kořenů vždy osvěží a povzbudí.

Ivan Bukovčan patří k výrazným osobnostem slovenské původní dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nesnadné téma Slovenského národního povstání, které je v zemi našich východních sousedů vnímáno stále jako rozporuplné (mj. i s ohledem na genezi slovenské státnosti), pojednal v rámci tehdejších okolností s relativním úspěchem (do úvahy je nutné vzít tehdejší cenzuru). Snaha postihnout slovenské národní hnutí neschematickým pohledem narážela na neprůstřelnou tezi o vedoucí úloze KSČ (KSS). Charakteristiky hlavních postav oscilují případ od případu se značně proměnlivým zdarem mezi ideologickým schématem a slušnou mírou zvládnutého zachycení jejich duševního světa. Mnoho herců, i ti nejlepší, často nemělo co hrát. Výsledný pohled i zásluhou monumentálního závěru však nevyznívá nejhůř (viz např. obdobnou, mnohem spornější italskou BITVU U EL ALAMEINU). Představa, že dnes zejména ve slovenských podmínkách by bylo možné natočit srovnatelným způsobem obdobné dílo, je iluzorní. A tak se naši slovenští přátelé patrně ještě dlouho budou musit spokojit s úrovní a výkladem děl, jejichž dokonalost bohužel zůstáva a zůstane přinejmenším spornou.

V padesátých letech minulého století mohl tento seriál působit objevným dojmem; dnes připomíná zatuchlou učebnici dějepisu, která se rozhodla stát Múzou. Při jeho sledování je nutno mít neustále při ruce příručku nebo encyklopedii, aby se bylo možno orientovat ve spleti jmen posledních králů z kapetovské primogenitury a jejich dvořanského okolí. Divácké přístupnosti neprospívá ani deklaratorně deklamační styl, jímž jsou pro jednotlivé herce psány jejich role; do značné míry se v tom utopí i takové osobnosti jako Moreau nebo Depardieu, o těch ostatních nemluvě. Výsledkem je poněkud anachronní klasicizující cajtštyk kvalit, které značně zaostávají za původním očekáváním. To, co mělo být hvězdně nadprůměrné, zůstává za těchto okolností jen velmi letmě nad šedým průměrem. Není sice čeho litovat, bohužel však tu také není nic z toho, co by mohlo vyvolat tvůrci původně očekávaný jásot a nadšení divácké veřejnosti.

Často filmované i divadelně uváděné vlastně silně tendenční Rostandovo drama se v tomto případě dočkalo špičkové, nezapomenutelné filmové podoby. Ponechávajíc původní divadelní východiska, dává režie filmu osobitý, mimořádně silný náboj, jehož korunou je jeden z nejlepších Depardieuových výkonů. Určitě jde o jednu ze špičkových, ne-li vůbec nejlepší filmovou podobu volné féérie o životě pozoruhodného Gaskoňce (Cyrano je historickou postavou francouzských dějin XVII. století). Často vidět znamená v tomto případě hodně moc se těšit a pak - při zhlížení- si ještě více užívat. Právem.