TheRaven

Co k tomu říct. James Remar je velmi zajímavý záporák, který upoutal už ve Warriorech. Potěší Billy (Sonny Landham), příliš nepotěší Horner, protože chvílemi hudba navozuje pocit, že se díváte na Komando (což ještě podpoří další Hillův oblíbenec - David Patrick Kelly). Kladem je bezpochyby také nevyzpytatelné duo Nolte-Murphy. Někoho by mohlo znechutit, že určité scény jsou poněkud nerozvinuté, přímočaré (stejně jako celý příběh) – ale možná díky tomu má 48 Hrs. takové zajímavé kouzlo. Za pozornost rozhodně stojí manifestace Hillova kladného vztahu k hudbě, obzvláště té živé. Slabší čtyři.

Ta druhá hvězda je stejně jen za zábavnou montáž ("Dancing Ghoul"), bez které se žádný kvalitní film neobejde. Jinak nepříliš dobře natočený pohled na zajímavou otázku k osobnosti a "kariéře" Henryho Lee Lucase. Segrestor dobře poznamenává, že po stránce podobnosti se skutečnými charaktery tenhle film poněkud zkresluje, potože ani Henry, ani Ottis zde jako retardovaní vidláci moc nevypadaj.

Aneb jak se může zvrtnout cvičení národní gardy (civilistů, kteří si občas hrají na vojáčky) v boj o holý život. Už téma survival „válečného“ thrilleru zní poměrně neotřele a Water Hill z něj náležitě těží, výsledek možná jen trochu kazí pár dějových či charakterových nedomrlostí. Ale jak správně poznamenal uživatel genetique, za pozornost stojí především to, že samotný boj probíhá přímo na vlastním území. Southern Comfort velmi dobře nadnáší znejišťující skutečnost - představuje nebezpečí neznámého (zde ještě podtrženo jazykovou bariérou), které na člověka může číhat ve vlastním domě. A právě ztráta bezpečí tam, kde je nejvíc očekáváme a potřebujeme, je na celém tématu to nejtísnivější (princip běžně využívaný v některých hororech). Velmi zajímavá alternativa k tehdejším filmům o válce ve Vietnamu – tedy k takovým, ve kterých nepřítel číhá venku, kde jsme na něj alespoň jakž takž připraveni.

Totální absence atmosféry, laciné lekačky, překombinovaný závěr, už trochu omletý gore s pouze několika zajímavějšími scénami. S takovou výbavou Lesní duch neobstojí ani v rámci žánru. Příliš snadno zapomenutelný a naprosto tuctový horor bez špetky invence. A děsivý? Tak to už tuplem ne. Šel jsem do toho s čistou hlavou, bez jakýchkoliv očekávání (pozitivních či negativních) a výsledkem je lepší jedna. // EDIT: Ok, po další projekci (květen 2023) to jde o hvězdičku nahoru.

Inspirace pro Refnův Drive nepochybná - minimálně začátek a náznakem několik dalších klíčových momentů. Stejně tak i charakter hlavního hrdiny (a nejen, že jeho herecký představitel se v obou případech jmenuje křestním Ryan), i když zde mi „řidič“ připadá trochu méně čitelný. Za to ale možná může jen trochu odfláknutý scénář. Jinak film splňuje vše, co slibuje. V rámci žánru velmi solidní a drsná podívaná. Chybí mi jen nějaký výraznější hudební motiv, který je pro mnohé Hillovy pozdější filmy charakteristický. Plný počet uniká jen o chlup. P. S.: Kruhy pod očima.

Já nevim. Půl hodiny a už si z toho pamatuju jen to, že žena jsou vždycky vlastně dvě ženy, a jelikož má každá svou hlavu, tak si obě můžou randit s kým chtěji, aniž by na tom bylo cokoli špatného. Nebylo tohle už v tom tvajlajtu? No, ale kaďák Diane Kruger si tu jednu hvězdičku zaslouží!

Povídkový blaxplotation horor? No proč ne?! Povídky zajímavé a kvalitativně dosti vyvážené. Ve druhém příběhu zaujme racionální podání klasického tématu – noční příšery navštěvující dětský pokojík, spojené s trochu inovovanou woo-doo tematikou. Poslední (čtvrtá) povídka zase pobaví černou parafrází na Mechanický pomeranč. Ale i když k blaxplotationu rasová vyhraněnost patří, tak premisa, že co bílý muž, to duševní zrůda a co černoch „zrazující“ černého bratra, toť ta největší možná špína (která vždy skončí nejhůř), je poněkud trapná a jinak dějově velmi dobře vyvedenému povídkovému hororu, ubírá trochu na kvalitě (i na hodnocení). Že by se na vyznění přece jen projevilo jméno výkonného producenta - Spika Lee, aneb nejzarputilejšího rasisty Hollywoodu (copyright kiddo)? Takže stojí to za to, ale svědomí mi nedovolí hodnotit výš.

Spousta děr, spousta naivity, legrační souboje i legrační masky, ale je to prostě zatraceně dobré. Možná tomu pomáhá ten lehký verneovský nádech. Sice už si Wellsovu knihu tak dokonale nepamatuji, ale ač se jí dějově film drží poměrně věrně, zdá se mi, že ideově se posouvá kousek jinam – morloci už nejsou tím vykořisťovaným proletariátem, jak si je pamatuju. A to je fajn. Mam chuť tam poslat plný počet.

Skvělá stylizace gangů, vynikající barevná kompozice, kterou předznamenává hned první pozoruhodně sestavený záběr na nádraží (vlaky mají ve filmu vůbec velmi zásadní váznam - jako cévy v těle (městě) - znamenají žvot, ale někdy i smrt). Velmi jednoduchý příběh, přesto neobyčejně zajímavý film. Teď konečně vidím, že Streets of Fire přece jen nejsou tak jedinečným kouskem, jak jsem si původně myslel. Walter Hill se nezapře a ve Warriorech napovídá, co se v něm ještě skrývá.

The Black Panther je věrným převyprávěním několikaletého zločinného působení britského mnohonásobného, podle některých kritérií také sériového vraha, Donalda Neilsona (pro info viz wiki), jehož přezdívka je totožná s názvem filmu. Jedná se o věrně biografický snímek, což sebou samozřejmě nese své výhody i nevýhody - např. striktní se držení reality, která zhýčkanému divákovi může připadat málo zajímavá. Za jeden z kladů považuji to, že příběh se vyprávěn z hlediska vraha, nikoli z pohledu vyšetřovatelů, jak tomu často u podobných filmů bývá.