rikitiki

Mdlé klony Robina Hooda a Marca Pola ze středověké Anglie se vydávají na strááášně dlouhou cestu do Číny. Cestou střílejí z luku, objevují divy Východu a přátelí se s mongolským generálem, kterého mistrně hraje Orson Welles tím, že ďábelskou mhouří oči, takže je k nerozeznání od pravého Orientálce. Jenomže proč vlastně? Proč se na tu cestu vydali a co chtějí na jejím konci najít? Na to film neodpovídá. A tak scénář asi ze zoufalství předhodí hrdinům do cesty dívku Černou růži, podle které se film jmenuje, ale ani tady není jasné proč, protože v ději je úplně nepodstatná. Mnohem více pozornosti věnuje snímek přátelství mezi nepovedeným Robinem a Marcem, až to někdy hraničí s erotickým poblouzněním. Přežitá technicolorová nuda.

Noir s velmi dobrou kamerou, hereckými výkony, ale slabším příběhem hlavně v koncovce, jenomže to je u noirů častým jevem. Tyrone Power dokázal vtisknout svému manipulativními telepatovi, který se vyšvihl z bahna, bezohlednost a chamtivost. On není vysloveně zlý nebo démonický, jen zoufale touží po uznání a penězích, a proto je pro mě tragičtějším hrdinou, než kdyby ubližoval záměrně nebo bezcitně. Protože on city má a právě to ho nakonec dostane.

Tuctová Disneyovka se lehce vymyká z průměru krásným zobrazením oceánu a zejména tvárnosti vody. Naopak, podmořský svět je odbytý. Potěší vtipná komunikace prostřednictvím stylizovaného tetování. Kromě toho nabízí příběh jen průměrný a stokrát viděný děj o iniciační cestě, pěknou přírodu a typicky podbízivou animaci. Hlavně v první polovině děj zdržovaly nudné písničky bez pořádné choreografie.

Film věnovaný ženským osadnicím Divokého západu jim skládá poctu tím, že ztvárňuje hlavní hrdinku jako neskutečnou vtěrku a stíhačku, že jsem takovou ještě neviděla. Nedobrovolný manžel před ní celý film zoufale utíká, aby se nakonec…. Snímek je barvotiskovou řachandou, kdy většinu vtipu už dávno odvál čas a spíš než Roberta Taylora jsem si v hlavní roli představoval Johna Wayna, který zoufalce pronásledované vdavekchtivými protivami hrával častěji. Ten jim ale aspoň občas nasekal, Taylor je úplně bezbranný. Jen se občas zaplete do rádoby legrační rvačky. A za veselého smíchu tam ještě zmasakrují pár indiánů. Ne, tohle pojetí westernů už se dávno přežilo.

Staré, černobílé, pomalé, psychologizující a ….. dobré. Až překvapivě. Úsporný western nabízí místo přestřelek jen sem tam nějakou osamocenou ránu a dialogy a přitom udržuje napětí nejednoznačností svých postav. Odehrává se hlavně v interiérech a jeho nejdůležitějším motivem je pomyslný souboj mezi skeptickou nedůvěrou reprezentovanou hlavním hrdinou, stárnoucím zástupcem šerifa Mackem, a nezištným přátelstvím těžce zkoušené vdovy a mladým šerifem. Jenomže, vše není černobílé, jak se zprvu jeví a téměř všechny postavy se nějakým způsobem ušpiní. Zajímavý je erotický náboj filmu, kdy stárnoucí představitel zákona několikrát asistuje krásné vdovičce při oblékání, ale nikdy to nemá prvoplánově sexuální podtext a děje se to jakoby mimochodem, přesto je jasné, jak velkou roli to má. ___ Netradiční je i poselství filmu. Přes zjevné důkazy, že měl Mack pravdu ve své nevíře v lidskou poctivost, se najednou rozhoduje jinak, proti svému celoživotnímu postoji. Zdánlivě nesmyslně, ve skutečnosti v poslední chvíli, když zjistil, že tento postoj ubližuje nejvíce jemu samotnému.

„Hollywood za 2. světové? Skvělé téma! … Proboha, oni to natočili Francouzi!“ Tak se ubíraly mé úvahy, když jsem se dívala na úvodní titulky prvního dílu. Podle mých zkušeností pokud totiž ve francouzském dokumentu koresponduje obraz s komentářem, jde o pouhou náhodu, která se nebude opakovat. Takže moje skepse byla hluboká, ale prvních pár minut snímku ji dokonale odehnalo. ______ Komentář si s obrazovou stránkou dokonale sedl a ta byla vyfutrovaná. Dokumentaristi sehnali záběry ze zázemí, ze studií, z fronty, instruktážní videa, hrané filmy, skvělé unikátní záběry, někdy i dost drastické, a doprovodili je hutnou a přitom stále zajímavou dávkou informací. ______ Zároveň, téměř nepostřehnutelně, nadnesli téma, jak se válka a její zobrazování pro veřejnost vzájemně ovlivňují, třeba když John Ford v Bitvě o Midway upřednostnil emocionálně působící záběry nad těmi realističtějšími, nebo když na podporu spojeneckého Sovětského svazu jsou jeho obyvatelé ukazováni jako malební ruští venkované v krojích, aby se ani náznakem nevzpomnělo, že v zemi vládne komunismus. Zamítnutý a veřejnosti léta nepromítaný dokument o postraumatickém stresu, který by mohl narušit obraz amerického vojáka jako hrdiny bez bázně a hany. Rasismus, když domorodce hrají bílí herci, jako například za Číňanku směšně namaskovaná Kathrin Hebpurn. ____ Tohle je prostě výjimečný dokument, který je zábavný a informativní zároveň. Jen v posledním dílu jim to ujelo a filmaři dali větší plochu historickým událostem konce války a téma film za války zbytečně upozadili. I tak je i závěrečný díl hodně dobrý. A ty předešlé dva jsou excelentní

Tenhle film není zázračný lehce omšelou hudbou. Není zázračný ani nejednoduchou milostnou romancí. Není zázračný ani trestuhodně odfláknutým motivem první světové války. Ani ta choreograficky excelentní čísla, kdy vede decentní zakrytí oblečené zpěvačky cylindry, mě tolik neberou. Ne, proto ne. Ten film stojí za to vidět kvůli jediné scéně. A ta je zázračná. Ten moment, kdy se zpěvačka podívá na kapelníka a jemu to dojde. Ta chvíle, kdy se zrodí láska. Je to tam. Bez ničeho. Bez předchozího varování. Prostě láska. V pár vteřinách tak bolestně zahraný lidský cit, že to bere dech. Tak kvůli tomu je tenhle film zázračný.

Ve filipínské studiové džungli si třináct vojáků hraje s japonskou armádou nedobrovolně vyvražďovačku ve stylu Deset malých černoušků. Rozjezd je pomalý, seznamujeme se hlavně s charaktery, ale drtivé finále stojí za čekání, a to přestože mu trochu ubližují zrychlené záběry, které z dnešního pohledu působí poněkud směšně. Vzhledem k datu vzniku a evidentní snaze filmu zapůsobit na obecenstvo náborově, jsou Japonci zobrazení jako opice nebo ropuchy plazící se mlhou, bez jediného náznaku, že by taky mohli být obyčejní lidé, stejně jako jimi jsou vojáci v americké uniformě.

Konec mě hodně překvapil, čekala jsem milosrdnější rozuzlení. Dopis se skrytou hádankou, s čím manželem opustila nedostižná Addie město, je scénáristickým naschválem. To by těžko nějaká žena udělala, neměla žádný důvod být tak krutá. Ale na základě této berličky se rozvíjejí tři typy manželství, z nichž jedno každé je čímsi ohroženo. Přestože je film stařičký, tak jsou vztahy realistické a problémy, se kterými se potýkají, by se po pár drobných úpravách daly uvěřit i dnešní době.

Ten film nemá, co vyprávět. Hepburn a Tracy se ani moc nepošťuchují, takže o zábavu není postaráno. Zajímavé je zobrazení začátku počítačů, když počítač je předveden jako nepochopitelná a nepřátelská entita. MÓDNÍ OKÉNKO Ženy v tomto filmu nosí krásné elegantní a vrcholně žensky působící šaty. V případě Hepburn dokonce s extravagantním nádechem. Tu černou vestičku podšitou smaragdovým saténem bych chtěla mít.