sud

I když John Wayne v uniformě není to pravé ořechové, příjemně se na to kouká (a Joanne Dru je parádně rajcovní). 50%.

Fordova kavaléristická trilogie měla ve své době slušný úspěch, vstříc dnešku se na ní (navzdory jiným Fordovkám) již docela slušně podepsal zub času. "Fort Apache", ač se nejedná o žádné veledílo, je patrně z celého tria nejsilnějším článkem, především díky lahůdkové postavě plukovníka Thursdaye ve skvělém podání Henryho Fondy. John Wayne v modré uniformě s mrožákem pod nosem nemá to patřičné charisma. 60%.

Tuhle (tragi)komedii vnímám spíše jako velmi věrné zobrazení vesnického fotbalového mančaftu pralesní ligy kdesi v horní dolní. Vynikající Roman Skamene. Skvělé. 70%.

No, mě to nijak zvlášť vtipné nepřišlo. Námět sice není špatný, ale film se ve výsledku rozpadá na jednotlivé scénky, z nichž je většina nezáživných. Iva Janžurová ovšem (jako vždy) stojí za pozornost. Ujde to. 40%.

"Psanec Josey Wales" je první opravdický režisérský western Clinta Eastwooda ("Jezdce z širých plání" beru jako takovou Leoneovskou poctu). Definitivně se rozloučil se špageťárnama a vybral si pro western jiný kabát - špinavější, syrovější a hlubší. První polovina je syrová a špinavá jak zákon káže. Polovina druhá, ne že by byla špatná, je jen jiná. Objeví se starý indián, sqaw a z drsného bushwhackerského vyvražďováku se stává spíše road movie. Jak už to tak bývá, narazí na kolonu, přepadenou bandity, kde zachrání krásnou dívku (Sondře Locke to nikde nesluší víc, než tady) a starou bábu, která zřejmě měla být vtipným elementem, stal se z ní ovšem element rušivý (ale neobjevuje se zas až tolik). Všechno vylepšilo závěrečné realistické zúčtování a "Shaneovský" závěr. "Psanec Josey Wales" začal psát dějiny Eastwoodovského westernu (vrcholí "Nesmiřitelnými"), kterému k dokonalosti chybí především dějová vyváženost a převažuje místy křečovitý pokus o humor (babka). Film po celou dobu nenudí, i když celých 130 minut nejede na plný plyn. V každém případě stojí za pozornost a žádného fanouška westernů či Eastwoodovek by neměl zklamat. 80%.

Ze souboje s Lesterovou verzí vychází jako plichta. Každá má něco do sebe. Tahle má úžasnou atmosféru staré Francie, vonící po víně, kyselých hroznech a bujných dekoltech krásných dam. Gérard Barray je nejlepší D'Artagnan všech dob a na démonického Guye Delorma, coby Rocheforta, rovněž nikdo nemá. Jenom mi není jasné, proč jsou zde uváděny oba díly zvlášť, když jde o jeden film.

Excelentní, dokonce dvojitý, herecký koncert Jaroslava Marvana. V rámci žánru netřeba víc. 80%.

Velmi důmyslně a bezvadně provázaný povídkový film, který je, ostatně jako hustá většina povídkových filmů, nevyrovnaný. Štěstí z Kokury - o Japoncích, kterak se naučili říkat fucking weather a kterak město Kokura to zkurvený počasí zachránilo od destrukce atomovou bombou. Nepříliš záživné, ovšem pro příští děj nezbytné. 50%. Taxikář - téměř Jarmuschovská povídka s příjemným humorem a skvělou pointou... vlastně dvěma skvělými pointami. 90%. Civilizační návyky - sólo pro Vladimíra Dlouhého coby metrosexuálního psychologa s mimořádně hořkým koncem. Nepříliš vtipné, ale silné. 70%. Poslední slušná generace - knoflíkář Bořivoj Navrátil, letec Jiří Kodet, sonda do hlubin úchylek dvou mužů vyšší společenské třídy, dostatek černého humoru, při kterém mrzne úsměv na rtech. Pointa neuvěřitelně drsná ( i když jsem ji už na začátku uhodl). 80%. Pitomci - no a máme tu vrchol. Herecký koncert Rudolfa Hrušínského ml. a Evy Holubové, spoustu hlášek a mraky výtečného konverzačního humoru. Nejhumornější a nejlepší povídka. 100%. Duch amerického pilota - povídka, která mě nijak zvlášť nechytla, ovšem se skvělým vyústěním a zakončením všech povídek najednou. 60%. Dodatek: Petr Zelenka je jeden z nejoriginálnějších režisérů naší novodobé kinematografie. Jde zcela proti konvencím a skvělým způsobem dokáže rozčeřit stojaté vody Českého filmu. On prostě nedokáže natočit "normální" film. "Knoflíkáři" jsou jedním z jeho typických filmů, kdy se jednu chvíli na hlas smějete a jindy se propadnete do depky. Přes svoji nevyrovnanost (to je ale vlastnosti téměř všech povídkových filmů) hlavně díky skvělé provázanosti šestice povídem mohu snímek bez výhrad doporučit. 75%.

Podle odezev jsem očekával něco na způsob "Salamandra". Ten by možná ( zda právem, či neprávěm je věc jiná) upadl do zapomnění, kdyby neměl postavu sadistického Chrirurga. "Maratónce" zase všichni skloňují jen a pouze co se týče scény v zubařském křesle - a to je škoda. "Maratónec" je celkově perfektní thriller s výtečnou atmosférou. Na začátek máme hádku dvou dědků v autech na silnici, která je docela vtipná, ovšem zbytek filmu je zcela jinačí. Hlavní hrdina (další ze skvělých rolí Dustina Hoffmana) je obyčejný člověk, který se nevědomky dostal do špinavé hry mocných. Většina postav (a scén rovněž) je nepředvídatelných a zákeřně nejednoznačných. Z Laurence Oliviera s dýkou v rukávu jde skutečně strach a William Devane je slizoun prvního řádu. "Maratónec" je vynikající bezskrupulózní sedmdesátkový thriller, který se od úsměvného začátku až do pochmurného závěru nezastaví. 100%.

Předně chci napsat, že jsem se rozhodl zhodnotit a okomentovat tento pořad, nikoli Karla Gotta jako takového. Karla Gotta plně uznávám a považuji jej za skutečný prototyp hvězdy a i když v mých žilách koluje úplně jiný druh hudby, při vystoupení v TV si jej rád poslechnu. Tudíž mohu s klidným svědomím říct, že takový formát, jakým Karel Gott rozhodně je, si zasloužil ke svým 70. narozeninám lepší koncert. Toto působí spíše dojmem televizní estrády, nežli velkého narozeninového koncertu. S tím, že se přednes většiny interpretů k originálu ani nepřiblíží, jsem samozřejmě počítal. Několik zpěváků mě dokonce příjemně převapilo (Buhuš Matuš, Věra Špinarová, Jitka Molavcová, duet s Petrem Kolářem, duet skupin Divokej Bill a Horkýže Slíže, či gratulace Jiřiny Bohdalové a Lubomíra Lipského). Ovšem již k začátku přišlo zděšení - první blok, odzpívaný finalisty Superstar (a to proti nim zásadně nic nemám). Skupina Olympic si zopakovali coververzi písně Kávu si osladím z koncertu ke Karlovým šedesátinám a opět to dopadlo hrozně. Koncert vůbec negradoval, stále plynul v jedné rovině. Ale úplně nejhorší byl závěr. Copak Jdi za štěstím - jednu z nejkrásnějších Karlových písní, nemohl zazpívat sám a sbor ostatních interpretů se přidat ve sboru?! Ve druhém hlase ji totálně zkurvila svým uřvaným projevem Lucie Bílá! Jak říkám, koncert má své světlé i stinné stránky, ale Karel Gott si ke svým sedmdesátinám zasloužil něco lepšího. 40%.