Damiel

90 % - Argentinské filmy se k nám mimo Febiofest skoro vůbec nedostanou, tenhle jsem vyštrachal v Madridu ve slevě DVD. Výtečný kousek, se silným příběhem a nádherným prostředím Argentiny. Zejména scenerie u majáku na pobřeží mě fakt dostaly. V hlavní roli exceluje Ingrid Rubio, kulhavou temperamentní dívku zahrála skvěle, ale to nejde popisovat, to se musí vidět!

Díky stopáži mohou některé pasáže působit hlušeji, ale kdo by se dokázal řehtat hodinu a půl v kuse, že? Vynikajících gagů je tady dost, absence dialogů vůbec nevadí, protože výkony herců jsou skvělé (fyzická komika), ostatně jako vždy ve „sklepácké“ produkci. Užijete si i menší role (např. geniální Milan Šteindler). Jak jsem se Skřítka před zhlédnutím obával, tak mě potom velmi mile překvapil.

Trochu toho optimismu uberu. Hezky natočené, ale nic tady není tak výrazné, abych to označil naprůměrné. Filmové adaptace komplikovaných literárních děl jsou tvrdým oříškem a ani v tomto případě se ho tvůrcům nepodařilo tak úplně rozlousknout. Vizuální stránka je působivá (souboj na mlhavém jezeře), ale děj je až příliš zploštělý: zejména bolestivá a hluboká láska Taťány k Oněginovi, v knize detailně vylíčená, se tu omezuje vlastně jen na pohledy. Nevidíte city a emoce, jen herce Také vzplanutí Evženových citů je dost překotné a závěr působí uspěchaně. Kouzlo, kterým kdysi omámil Leanův Doktor Živágo, Oněgin bohužel nemá.

Vizuálně úchvatné kouzlo starobylé Číny dostává na plátně další rozměr. Po Leeho Tygru a drakovi uchvátil diváky Yimouův Hrdina, jenž se od něj odlišil jak pojetím příběhu (po vyprávění o velké lásce nastoupila do prvního plánu politika), tak i výraznější vizuální propracovaností (vyprávění pomocí barev, červený souboj v zahradě, modrý na jezeře). V Klanu létajících dýk se režisér Yimou pojetím příběhu více přiblížil Tygru a drakovi, protože milostná romance je tu opět na prvním místě a politický kontext je pouze způsobem jejího vyjádření. Každý divák, který má alespoň trochu poetickou duši, si Klan létajících dýk musí vychutnat plnými doušky. Samozřejmě, že podobný milostný příběh není v zásadě nijak originální a v jiných variacích jsme ho už viděli nejednou, v tomto případě ale hraje klíčovou roli pro divácký zážitek zmíněné úchvatné vizuální zpracování, obrazová kompozice a výtvarné pojetí filmu, podpořené na DVD vynikajícím zvukem v DTS. Kdo bude snímek měřit pouze tím, co je a není důležité pro děj, jistě najde řadu nedostatků, ale dle mého soudu se tak na Klan létajících dýk pohlížet nedá. Například taková Hra na ozvěnu v Pivoňkovém pavilonu není pro rozvoj děje a pro příběh nijak zásadní, ale z hlediska pocitového je překrásná. Film musíte vnímat všemi smysly, duší a srdcem, potom ve vás rozehraje sonátu. Kdo ho hodlá pitvat a analyzovat, zda ta či ona scéna je obsahově prázdná či ještě prázdnější nebo jestli je možné, aby někdo tak dlouho vydržel pod sněhem, ať rovnou do DVD přehrávače zasune úplně jiný film. Pro něj tahle filmová báseň natočená nebyla.

Poetický a milý kousek, správně naivní a vánoční... Přidávám se k davu demonstrantů: kde je jméno Gilberta Becauda??? To je jako do anotace Četníka ze St. tropez neuvést Louise de Funése...

Strašná ptákovina... V době počítačových triků sáhli nepochopitelně tvůrci k tradičnímu pojetí a mravence odlili snad z umělé hmoty. Proto vypadají nikoliv hrozivě, ale spíš směšně, asi jako Mládkovi mravenci v kredenci. Ono je ale ve filmu přehmatů "něurékom", chatrným a předvídatelným scénářem počínaje, značnou nerealističností postav konče. Celé je to jeden mravenčí slepenec, a pokud vám neschází trochu smyslu pro škodolibý humor, budete se dobře bavit. Na účet filmařů, pochopitelně.

83 % - Britská herečka Anne Reid v roli důchodkyně May podává excelentní výkon, navíc obdivuhodná je její odvaha svléct se ve svém věku před kamerou (předtím to nikdy neudělala). May se poté, co jí zemře manžel na infarkt, odstěhuje ke svým dětem, protože doma je jí úzko. U ambiciózního syna Harryho se necítí vítaná, a tak se usadí u dcery Pauly, která žije na „psí knížku“ s nerozvedeným čtyřicátníkem, řemeslníkem Darrenem (Daniel Craig). I když dceři radí, aby ho nechala, sama se s Darrenem sblíží, a to až do těch největších intimností. Na první pohled skandální vztah důchodkyně-mladý muž ale není jádrem filmu. Tím je bolavá výpověď o neupřímných vztazích uvnitř rodiny, o dožívání v samotě a o potlačených emocích, které díky tomu všemu vznikají. Svým způsobem tedy jde o psychologický snímek, který prvek sexu a erotiky využívá pouze jako můstek k pochopení hlubších vztahových vazeb. Žádný motiv není ve filmu zbytečný, všechno díky výbornému scénáři dobře pasuje.

Pro středoškolačku Kim Possible není nic nemožné a lehce dokáže zlikvidovat všechny padouchy. Po ruce má kamaráda Rona, jenž vlastní bezsrstou krysu Rufuse, a tihle tři čelí zlé bandě padouchů v čele s vychytralou Shego. Ti ukradnou prastarou sošku opice, díky jejíž moci mohou cestovat časem a díky tomu ovládnout svět. Kim Possible působí dojmem zatím tolik „nevyvinuté“ Lary Croft a celý film jako animovaná verze, namixovaná z nejrůznějších motivů akčních a dobrodružných filmů. Jak už to u řady dětských snímků bývá, stopy logiky abyste hledali lupou. Pokud je ovšem příběh silný, nevadí to. V případě Kim Possible je ale hodinka až dost A kdo si zvykl na animované vychytávky typu Hledá se Nemo nebo Shrek, bude touhle „plochou“ 2D animací á la Bolek a Lolek asi zklamaný.

Postavy ve filmu působí přirozeně a mladé publikum se s hrdiny může identifikovat, protože často mívá podobné problémy, které Kristoffer a jeho přátelé řeší. Výborný herecký výkon podává například Anders Baasmo Kristiansen v roli Stiga Ingeho, který trpí dobře uvěřitelným panickým strachem vzdálit se od svého domu, také neustálé Kristofferovo váhání mezi Elisabeth a Henriettou jistě kdekdo zažil. Hnidopich snad může konstatovat, že jen ten závěr je až moc happy. Jenže to už beztak s blížícím se koncem tušíte, a pokud by to dopadlo jinak, většina diváků by byla zřejmě zklamaná.

Brian De Palma natočil thriller, který má poměrně slušný spád a některé lekačky s vámi pěkně trhnou, na druhou stranu ale nečekejte, že budete žít v tísnivém strachu od začátku do konce. Nejlepší ingrediencí Kainovy výchovy je výkon Johna Lihtgowa, který dokázal perfektně ztvárnit (mimicky i hlasově) pět zcela různých charakterů. Úsměv a pohled jeho Kaina je opravdu geniálně psychopatický a bezesporu je tím nejděsivějším na celém snímku.