krypton22

Dallas na steroidech.

Film trvá jenom hodinu a půl (+1), nezdržuje se nějakou expozicí, jde se hned do akce (+1), Bob Odenkirk jako badass (+1), Rusové jako 100% záporák (+1), koťátko (+1). Tohle je to pokračování Sám doma, na které jsme všichni čekali.

Tohle se přeci nedalo pokazit! Celkem zábavná premisa se v první půlhodině ubírá slibným směrem předkládajícím teorii, že možná neexistuje nic jako objektivně dobrej song a že všechno je otázkou načasování a štěstí. Super. Zbytek filmu tohle ovšem nejenom popře, ale soustředí se na naprosto tupou a generickou love story, kde se dva milují, vědí to o sobě, jenom si to tak nějak nechtějí říct. Herci nemají co hrát, takže jedou na autopilota, písniček je málo, konflikt neexistuje, nikdo se nikam neposune a starej John Lennon s hlasem mladýho Toma Waitse to fakt nevytrhne. O hvězdu míň za Dannyho Boyla, kterej definitivně dokazuje, že Trainspotting byla výjimka která potvrzuje pravidlo.