D.Moore

Nebere se to tak vážně, jak jsem se bál, ale zároveň to ani není taková zábava, jako kdyby film natočil Roland Emmerich. Je to nadprůměrný a samozřejmě že v základu dost hloupý film, jenže to mi vůbec nevadilo. Vytknout ovšem musím to, co je skoro nejdůležitější - plán hlavního záporáka, který vše způsobil a který nedává ani kapku smysl, což by se ale ani takovýmto filmům stávat nemělo.

Tenhle film je pro mě v několika ohledech stejný případ jako předchozí – když už vím, co od něj čekat, mnohem víc mě baví. Ano, pořád mě mrzí, že se nenavázalo na styl Garetha Edwardse, jenže příběh jako takový vlastně není o moc hloupější, jen je podaný velmi, řekněme, přímočaře a díváme se na něj úplně jinou optikou. Minule hráli prim lidé, zatímco monstra rozpoutávala zkázu, která ovlivňovala lidské osudy, a Godzilla v pravou chvíli lidem pomohl(a). Tentokrát hrají prim monstra, zkázu rozpoutávají v ještě větším měřítku, lidé jsou na vedlejší koleji a v pravou chvíli pomohou opravdovým hlavním postavám, jimiž jsou Godzilla a Mothra. Potěšilo mě, že doma na televizi jsou souboje titánů o dost přehlednější, než byly v kině, a užil jsem si tedy i několik docela zábavných detailů a nápaditou choreografii (doslova miluji ty momenty, kdy se digitální monstra pohybují tak, jako by šlo o zápasníky v gumových oblecích), nepřestala se mi líbit hudba Beara McCrearyho s Ifukubeho motivem a ačkoliv toho možná budu litovat, musím říct, že se těším na souboj s Kongem.

Přál bych Rocketmanovi, aby se na něj chodilo stejně jako na Bohemian Rhapsody, protože je vlastně stejně skvělý - navzdory tomu, jak moc se od sebe ty dva filmy liší. Ovšem nemyslím si, že má Elton John u nás stejnou fanouškovskou základnu. Ale k filmu - Elton je v léčebně, závislý snad na všem, na čem to jde, a vzpomíná. Tedy spíše "vzpomíná". Jeho život je totiž sled úžasných muzikálových čísel. Barevný, rozjásaný, hlasitý, ale s dostatkem prostoru pro ticho, dusno a ponuro. A jeho hity dostaly nový kabát přesně v tom duchu (například když se ve scéně se Saturday Night's Alright objeví indičtí tanečníci, zní indické hudební nástroje, a v jiných scénách se z jindy řízných hitů díky komornímu podání staly vyloženě balady). Všechno je to velmi nápaditě natočené - co jsou pro Bohemian Rhapsody scény z koncertů a finále s Live Aid, to jsou pro Rocketmana muzikálová čísla, při nichž ale nejde jen o zábavu, nýbrž také o emoce, protože... Protože herci, kteří to všechno předvádějí, jsou dokonalí a tím se konečně dostávám k Taronu Egertonovi. Jestli se mi v porovnání s loňskými Queen líbí něco víc, je to rozhodně jeho výkon. Obdivuhodná proměna, pěvecké nadání, schopnost usmát se a přitom dát najevo, že ve skutečnosti mu do smíchu vůbec není. Klobouk dolů, je to super a plné nezapomenutelného.

Velmi příjemné pokoukání, lehoučké a na nic si nehrající... Ovšem o to podivnější je způsob, jakým se v závěru snad až zbytečně zdramatizuje, zvážní. Lída Baarová je krásná, Hugo Haas k popukání vtipný, Věra Ferbasová takřka zbytečná a Fričova režie spolehlivá. Oslovila mě i příjemná hudba.

Splácanina všeho možného a navíc nezábavná. Když ve scéně v kuchyni cituje Jurský park a zároveň Vetřelce, dá se na to dívat, ale takových scén je žalostně málo. Hlavní dětští hrdinové se navíc bůhvíproč chovají jako o deset let starší, ale vtipné to není... Chtě nechtě jsem je navíc musel porovnat s hrdiny Stranger Things, kterým nesahají ani po(d) kotníky. Co se týče režie, McG je sice můj oblíbený videoklipový blázen (a pro Netflix už natočil fajn The Babysitter), ale tentokrát ho v rozletu citelně brzdí rozpočet - při prvním setkání s mimozemšťany jsou triky vyloženě špatné a později se s nimi pro jistotu šetří a film bohužel nemá co nabídnout.

První řadou jsem bezvýhradně nadšený. Dokonalé obsazení snad každé role, především tedy Alžběty, Philipa a Winstona Churchilla (doslova a do písmene geniální přeměna Johna Lithgowa), a poctivý konverzační scénář, který ovšem nepůsobí ani trochu divadelně strnule, naopak je (stejně jako třeba Královna) vyloženě určený pro takovouto strhující podívanou. K tomu všemu velkolepá výprava, nefalšovaná (velko)filmovost v každé vteřině a ten uvěřitelný pocit, že sledujeme "jak to doopravdy bylo", ačkoliv je nám jasné, že leccos mohlo být (a asi i bylo) jinak. Opravdu úžasné._____Ve druhé řadě je všechno jako v té první - opět po všech stránkách skvělá podívaná, máte pocit, že královskou rodinu poznáte doopravdy zblízka a vše prožíváte přímo s jejími členy. Velkým úkolem pro tvůrce bylo udržet laťku tak vysoko i bez Winstona Churchilla, který byl pro první řadu klíčový... Ale povedlo se to bez problémů. Naopak bylo možné věnovat více prostoru Margaret, Phillipovi a dalším._____Třetí řada drží laťku tam, kde byla - neposouvá ji výš ani niží, je prostě stejně skvělá. Řekl bych, že kvůli výměně obsazení ubírají hodnocení hlavně ti, kteří viděli třetí řadu hned po té druhé, pak rozdíl možná poznat bude. Já ho ale s odstupem nezaznamenal, naopak nejde nechválit Olivii Colman, Tobiase Menziese, Helenu Bonham Carter... Nejvíce mě ovšem překvapila postava premiéra Wilsona v podání Jasona Watkinse, jehož výkon a vývoj mě fascinoval stejně jako Lithgowův Churchill v první řadě. Z dílů co do kvality myslím vyčnívají Aberfan a Měsíční prach.______Čtvrtá řada Koruny stojí na trojici silných ženských postav Alžběta - Thatcherová - Diana, a je to dobře. Ne snad, že by jejich mužští spolu/protihráči neměli co říct, ale kolem těch tří se to všechno točí a je to jednoznačně správně - všechny jsou skvěle napsané a zahrané, nezapomenutelné. Herečky a herci, které jsem si oblíbil, mi budou v další řadě chybět, ale věřím, že jejich nástupkyně a nástupci budou stejně dobří.

Tak si říkám, jestli tahle akční série náhodou není tou nejlepší, jakou jsem kdy viděl... A nejspíš vážně je. John Wick je i napotřetí ohromně zábavný, poctivý a co se týče příběhu i těch neskutečných jatek zase o stupínek výš. Představte si, že by v komediích Buda Spencera a Terrence Hilla stříkala krev po litrech a jejich klasické fackovačky "dva proti stu" by končily hromadou mrtvol... Nebo si to představte v grotesce Bustera Keatona, která se tu stejně jako v minulém dílu také mihne. Přesně tak vypadá většina akce v Johnu Wickovi 3 - nekonečno nápadů, do detailů vypilovaná choreografie a černočerný humor, kterému se snad ani nedá nepodlehnout. Zároveň ale musím dodat, že film opět není jen o akci, a že bez zajímavých, dobře zahraných postav a bez mnoha překvapení by byl sotva poloviční.

Kdyby byl Tim Robinson nepříjemný komik, bylo by to dobré. Jenže on je jen nepříjemný. Autoři tohoto seriálu jako by skeče vyráběli podle šablon, které si s větším či menším úspěchem vyzkoušeli v první epizodě, bez zájmu cokoliv změnit či snad zlepšit. Ano, občas to mělo vtipné chvilky (skalpující gorila, sci-fi dickensovský vánoční příběh, muž oblečený jako hot dog), ale těch horších až špatných scének, které vždy spěly k předpokládané pointě a nedokázaly mě tedy překvapit, urazit nebo nedejbože pobavit, těch byla bohužel většina. Tomuto humoru říkám "americký" a je ho plno třeba v Saturday Night Live. Pokud ale SNL fandíte, myslím, že tady si přijdete na své.

Jestli někdo Hansi Zimmerovi vytýká, že je hudební vatař, opakuje se, těch nápadů vlastně až tolik nemá, ale na druhou stranu se mu občas něco vážně povede... Tak má pravdu a tenhle koncert ho v tom nepopulárním názoru utvrdí. Dvě hodiny (plus) Zimmerovy hudby z různých filmů prostě dokazují, jak často si ta hudba je podobná a když z různých soundtracků vznikne směs, nepoznali byste, že to není jedna skladba... Ale na druhou stranu také dají vyniknout těm skladbám, které jsou originálnější, dobré. Skvělý je třeba hned úvod s Řidičem slečny Daisy, Madagaskarem a Sherlockem Holmesem, ten na jevišti i moc pěkně vypadá. Lví král se hezky poslouchá a působivé je i provedení Gladiátora a Tenké červené linie (s minimalistickou projekcí). Pravděpodobně by se mi o dost víc líbila také téměř závěrečná Aurora, kdyby mě ale Zimmer předtím doslova neutloukl například Piráty z Karibiku. Ano, mám pirátské soundtracky rád, jenže tohle provedení... Kýčovitá show, spíš přeplácaná než úžasná, spíš estráda než hudba. A netýkalo se to jen Pirátů, prostě někdy od poloviny jako by představení přišlo o vkus a měl jsem vážně potíže ho sledovat. Hanse Zimmera v Praze je pro mě tedy mnohem lepší slyšet než vidět - i z toho důvodu, že v audioverzi (kterou bych ohodnotil lépe) naštěstí chybí jeho většinou nezáživné a zdržující konferování.

Říkali mi, že se budu bát, a měli pravdu. V noci a se sluchátky na uších mi nic nepřišlo uvěřitelnější než ta zběsilá panika, která v [Rec] postupně narůstala, až nakonec propukla naplno. To vše navíc v podání neznámých tváří a snímáno televizní kamerou... Zombie vyvražďovačka podle osvědčeného modelu díky tomu byla ještě intenzivnější než jsem čekal.