D.Moore

Tak dlouhý a přitom tak stručný dokument, že? Spielbergovi příznivci se z něj dozví jen málo nového (mě kromě části o režisérské partě Spielberg - Lucas - Coppola - De Palma - Scorsese nejvíce zaujalo vše, co se týkalo Spielbergových rodičů) a chtělo by to spíše několikadílný seriál, ale co se dá dělat - i tak je to důstojný hold skvělému režisérovi.

Znám pouze původní povídku, hru jsem nečetl ani neviděl, a jsem doslova unešený tím, jak se takový krátký příběh podařilo rozkošatit a kolik potenciálu se v něm ještě skrývalo. Několikanásobnému dramatu vévodí Toby Jones, jehož Mayhew se stal nezapomenutelnou postavou.

Zmatek, ve kterém jsem se ztrácel podobně jako kapitán Yossarian, nebyl zmatek válečný, ale zmatek scenáristický. Viděl jsem řadu skvělých scén, k popukání vtipných, absurdních i mrazivých, nicméně nakonec jsem měl pocit, že řadu z nich jsem ani vidět nemusel - že byly takřka zbytečné a že by Hlava 22 musela být mnohem delší, aby se je podařilo do děje pořádně začlenit a aby se všechny ty podivné postavičky v uniformách staly opravdovými postavami. Nicméně obžaloba války je to i tak působivá a hvězdné obsazení je vskutku hvězdné.

Myslel jsem, že film využije obsazení neznámých hereckých tváří, aby překvapil tím, kdo bude hrdina, kdo zemře a kdo přežije (jestli vůbec někdo), ale bohužel - role byly jasné po pár minutách. Následovala skoro třičtvrtěhodina víceméně nudného nebo dost obyčejného čekání na to, proč jsem si Overlord vlastně pustil, a potom už, ano, vcelku zábavná přehlídka praktických krvavých efektů, která ale byla komornější než by se mi líbilo. Vůbec nevadí, že jsem Overlord neviděl v kině, televizní obrazovka je tak akorát.

Nebyla to nuda a líbila se mi sympatická nepředvídatelnost scénáře. Nicméně nemůžu říct, že bych se pořád bavil, a ačkoliv Jason Bateman a Rachel McAdams jsou příjemná dvojice, většina ostatních postav byla prostě do počtu.

O životě Colette jsem nevěděl vůbec nic, vlastně jsem si až do závěrečných titulků myslel, že ve skutečnosti ani neexistovala, ale přesto mě film skoro ničím nepřekvapil. Což je škoda. Může za to jednak nešťastná upoutávka, která jeho děj v podstatě shrnula (to asi nevadí lidem, kteří Colette znají), a jednak jeho standardní životopisný scénář - dobrý, ale standardní. Vzpomněl jsem si na Božskou Florence, která mě také bavila, ačkoliv to zároveň byla právě taková biografická rutina. Ale nehledě na to je Colette více než dobrý film, skvěle zahraný Keirou Knightley i Dominicem Westem, s uvěřitelně podanou a lákavou atmosférou Paříže přelomu 19. a 20. století a s nádhernou výpravou vůbec. Obzvlášť vyzdvihnout musím krásu hudby Thomase Adèse - je to sice jeho první soundtrack, nicméně Adès je zkušený skladatel, pianista i dirigent, zkrátka jedna z nejvýraznějších osobností současné - nejen britské - hudební scény. A je to poznat.

Ale kdepak, vůbec to není tak hrozné, jak by se mohlo při pohledu na zdejší hodnocení zdát. Problém je hlavně v tom, že cílová skupina Emoji ve filmu chodí spíš na základní školu než na ČSFD. Film je poměrně nápaditý, ale zároveň průměrný, chce přijít s něčím novým, ale zároveň krade u Raubíře Ralpha, Lego příběhu i Toy Story... A jeho poselství, že vše vyřeší správný emotikon, se mi zdálo dost bezradné a pro děti snad až nebezpečné. Ale jak jsem řekl, děti tohle řešit nebudou a dobře se pobaví.

Pět hodin chladu, hnusna, mraziva, bezútěšna, zmaru, strachu, bezmoci a beznaděje a především bezohlednosti a neustálých neuvěřitelných lží. Nevím, jestli jsem někdy viděl něco podobného, z čeho by mi bylo tak zle, ale od čeho jsem se zároveň nemohl odtrhnout. Pravá fascinace hrůzou. Kéž by se člověk poučil.

Proč má tenhle dokument skoro dvě a půl hodiny? Odpověď je snadná - méně by bylo moc málo. Film totiž potřebuje nějaký čas, aby diváka zavedl do té prazvláštní atmosféry, nechal ho nasáknout na jedné straně uvolněnou a na druhé straně pevně sešňěrovanou Amerikou sedmdesátých let, seznámil ho se společností lidí, kteří filozofují po snídani/obědě/večeři LSD a jako účinkující nebo diváci jedou s Bobem Dylanem turné, které možná ani neexistovalo (i když spíše ano) a možná mělo úspěch (i když spíše ne) Díváte se na to, cítíte, že to bylo něco neopakovatelného, a chcete tam být. To je to velké kouzlo Rolling Thunder Revue. Kolem charismatického Dylana v klaunských líčidlech se točí velké množství postav, některé z nich jsou velmi bizarní lidé prožívající velmi bizarní příhody, o zkouškách i na koncertech to šlape, z Dylanovy tvorby cítíte přesně tu váhu, kterou měla a má stále, no a nakonec... Nakonec je vlastně úplně jedno, jestli je většina z toho pravda, skoro pravda či výmysl, protože jde o to, že i to, co se nestalo, se v tomhle Scorseseho-Dylanově světě klidně stát mohlo. Čekal jsem trochu tradičnější dokument, dostal jsem spíše něco ve stylu Pátrání po Sugar Manovi. A ani v nejmenším mi to nevadí.

Moc pěkné, vedení zkušeného Jiřího Barty je znát a studentský snímek Matouše Valcháře působí velmi profesionálně. Závěrečná myšlenka, že si nakonec budou všichni rovni, ať kreslí, co kreslí, se mi líbí, ačkoliv tedy nijak převratná není.