Niktorius

Různé adaptace románu Khu Khan aka Sunset at Chaopraya (a že jich je!) bývají označována za "thajský Jih proti Severu", což ovšem poukazuje na fakt, že podobná přirovnání zahraničních filmů ke kanonickým hollywoodským dílům sice mohou pomoci neznalému divákovi utvořit si základní představu, ale jinak bývají zcestná - jednak nahrávají poněkud etnocentrickému vnímání Hollywoodu jako "standardu", od nějž jsou ostatní národní kinematografie odvozené a jednak diváky navádí k tomu, aby namísto přizpůsobení se konkrétní poetice film hodnotili právě podle měřítek vztahovaných k americkým filmům. Od Sunset at Chaopraya se samozřejmě nedočkáme velkoleposti (ve válečných scénách si tvůrci jednoduše pomáhají autentickými dokumentárními záběry - bez ohledu na to, zda nějak souvisí s Thajskem), ale ani klenutého a sofistikovaně strukturovaného vyprávění. Přesto nelze tomuto snímku o love-hate vztahu odbojné (v politickém i společenském smyslu) thajské dívky a japonského vojáka upřít určité kouzlo, plynoucí především z poměrně skromného, ale vydařeného obrazového pojetí a fotogenických herců. Perličkou, která každého hned praští do uší, je (nepochybně pokoutné) využití hudebního motivu Imperial March ze Star Wars jakožto podkresu k montážní sekvenci zachycují válečnou mašinérii v druhoválečné Evropě :)

Nejhorší na tom filmu je asi trailer, který mě osobně sice nalákal, ale zároveň vyspoiloval většinu děje a ty nejpůsobivější záběry (nadto často obsahující pointu příslušných scén). Jinak vnímám Jurský svět: Zánik říše s jeho důmyslnou inscenací a komornějším přístupem (viz třeba pomalé, "hororové", pohyby kamery) jako příjemné osvěžení v každoročním nášupu blockbusterů, co se snaží ohromovat velkolepostí a někdy až ubíjející záplavou podnětů (viz slovníkové heslo "digibordel"). A vážně tam de facto parafázovali parodickou scénu z LEGO Jurassic World? :)

Na filmu se podíleli přední tvůrci (mimo jiné režisér Raj Khosla, který měl za sebou již mnoho oceňovaných filmů a scenáristické duo Salim - Javed plodící jeden komerční hit za druhým), nicméně se jim nepovedlo vdechnout mu jakékoli kouzlo. Symptomatické pro celou Dostanu jsou akční scény - ty jsou z řemeslného hlediska velice dobře natočené (z hlediska dobové indické produkce patří k tomu nejlepšímu), ale nejsou příliš zručně zapracované do děje a chybí jim i vnitřní napětí - někdo prostě někoho mlátí nebo pronásleduje v autě / na motorce / ve vrtulníku / v letadle, aniž by to bylo spojeno s obavami o postavy či napjatým očekáváním, zda se jim podaří naplnit nějaké dílčí cíle. Podobně mechanicky se pak odvíjí i - potencionálně bouřlivý - konflikt mezi ústředním duem nerozlučných přátel či milostné tokání se Zeenat Aman. Ve schopnosti působit na divákovi emoce se obvykle skrývá síla bollywoodských filmů, žel v tomto případě se to zkrátka nepovedlo.

Je-li něčím Mr. India opravdu výrazný, pak je to spojení dětsky rozpustilé rodinné komedie a la Disney (kde nechybí gagy doprovázené "vtipnými" zvuky typu "ping!" a "ťjoooong!") s docela chmurným a depresivním pohledem na indickou realitu - bondovský zloduch Mogambo tu není ani tak nějak výjimečně schopným mastermindem, ale spíše ztělesněním šílenství a chaosu, který může Indii reálně ovládnout proto, že už je sama do značné míry rozložená. Dalším podobný kontrast najdeme ve skutečnosti, že Shekhar Kapur zasazuje fantaskní a expresivně podaný příběh do víceméně realistického prostředí s detailní výpravou. Zaujme i práce s odpoutanou kamerou, kteráá se vymyká dobovým bollywoodským zvyklostem. A samozřejmě také množství parodických narážek na indické i americké filmy. Niktorius khush hua!

Generálka Hua Mulan je působivým zástupcem filmové Huangmei opery - jedno z hlavních žánrů poválečného hongkongského filmu, který si ovšem na rozdíl od filmů s bojovým uměním (ty se mezi nákladnějšími produkcemi ve standardní čínštině začaly prosazovat od druhé půlky 60. let) nezískal mnoho západních fanoušků. Na hudbu, zpěv a stylizovaný herecký projev, což jsou prvky, které charakterizují všechny formy čínské opery, si člověk musí trochu zvyknout, než se může plně oddat jejich estetickému účinku, ale zrovna tento film je myslím poměrně snadno stravitelný i pro začátečníky. Kdo zná příběh Mulan z disneyovského podání, bude možná trochu překvapen tím, že v této verzi Mulan příliš nerebeluje a naopak jsou její záměry ostatními snadno akceptovány, takže filmu prakticky schází nějaké konflikty, což jen podporuje jeho celkově příjemný a optimistický tón.

Prince vznikl na samém konci 60. let, čímž vlastně symbolicky ukončuje éru buržoazních romantických komedií, aby mohl v nastupující dekádě předat žezlo hrdinům z řad lumpenproletariátu, jaké ztělesňoval třeba Amitabh Bachchan. _______ Z Indie je obecně známější vlna romantických komedií z 90. let (a trochu i nultých let 21. století), která zobrazovala okázale bohaté rodiny, jejichž členové ještě víc okázale lpěli na indických tradicích, takže chodili ve zdobeném tradičním oblečení a furt se modlili nebo slavili nějaké svátky (a taky hodně brečeli a teatrálně se zamilovávali). Ta šedesátková vlna je tedy mému srdci a estetickému cítění bližší. Je mnohem uvolněnější (jak co do emocionálního tónu, tak co do zobrazovaných sociálních vztahů), elegantnější a kulturní syntéza východního / tradičního a západního / moderního v ní neprobíhá podle modelu "od západních kapitalistů si vezmeme materiální výdobytky v plných hrstech, ale jinak budeme hardcore tradicionalisté", ale spíše dle modelu "budeme moderní a tomu přizpůsobíme i naše tradice." _______ Prince v zásadě vypadá jako oživlý lifestylový časopis z 60. let, který je plný módního oblečení, malebně působících exteriérů a spousty dalších příznaků modernosti - holky se tam koupou v plavkách, hraje se tam pólo a dokonce je to asi první indický film, ve kterém jsem viděl, že postavy lyžují. I když zápletka začíná tím, že je Shammi jakožto rozmazlený a frustrovaný mladík z knížecí rodiny nucen předstírat, že je jen prostým vesničanem, tak se stejně stane sluhou u jiné honorace, takže posh prostředí se nikam nevytratí. _______ I když se film odehrává na pozadí konce knížecích států (a šlechtických titulů jako takových), tak je ten životní styl pozápadněné smetánky stále prezentován víceméně pozitivně. O to překvapivější (a vtipnější) je pak závěrečná socialistická pointa, po níž se postavy oblečou do tradičního venkovského oblečení a vesele odjedou vstříc světlým zítřkům na traktoru... _______ V porovnání třeba s tamilským Kadalikka Neramillai (1964) je sice Prince o něco méně obrazově vytříbený, ale zase má mezikulturně srozumitelnější humor (nebo alespoň srozumitelnější pro mě). Každopádně se jej nevyplatí minout.

Už při své své první tvůrčí spolupráci režisér Lekh Tandon a scenárista Abrar Alvi ukázali, že jim jde práce se situační komikou. I v rámci velkorysé stopáže umí zápletku rozvíjet tak, aby nacházeli stále nové a nové zdroje humoru a divákova pozornost neupadala. Poněkud rozpačitý je jen úplný závěr, který se na rozdíl od předchozího dění neřídím logickým vztahem příčin a následků, ale postavy v něm prostě v kritické chvíli prozřou, a tak se všechny konflikty mohou urovnat. Na rozdíl od Duttova Mr. and Mrs. '55 (na kterém se taktéž scenáristicky podílel Alvi a kde si Lalita Pawar střihla podobnou roli) film přece jen volá po větší liberálnosti milostných vztahů mezi muži a ženami, byť se v žádném případě nevzdává patriarchálních stereotypů. Na atraktivitě filmů přidává i skvělý výkon Shammiho Kapoora a malebné lokace Dárdžilingu.

Námět točící se kolem zplození Satanova potomka není v hororovém žánru žádnou novinkou, ale kde jinde jste viděli, že by jej autoři zpracovali tak, aby trochu zapropagovali pro-life agendu? Pari je filmem se slibnou premisou, jehož problémy plynou hlavně z jejího nedostatečného rozvedení - děj nabízí množství motivů a potencionálních konfliktů, které mohly být zajímavě rozpracovány, ale tvůrci se místo toho spokojili s poněkud únavným odkládáním odhalení důležitých informací o postavách (pokud jde o jejich identitu, cíle a motivace) a zaměřili se hlavně na sbližováním mezi Arnabem a Rukshanou, které působí zbytečně natahovaně. Nicméně stále potěší, že Anushka Sharma nehodlá zůstat u romantických komedií a ve své producentské kariéře se zaměřuje na žánry, které v Indii nemají masovou popularitu.

Z hodnocení na IMDb a z různých textů jsem nabyl dojmu, že Ram Teri Ganga Maili zachycuje Raje Kapoora jako tvůrce za zenitem a kvalitou není srovnatelná s jeho staršími filmy. Dovolím si ovšem tvrdit, že pravý opak je pravdou a že Kapoorův poslední dokončený film je naopak jedním z jeho nejlepších.____ Samozřejmě, aby jej člověk docenil, musí mu trochu vyjít vstříc: a) Být schopen a ochoten akceptovat vypjatě melodramatickou, old-schoolově bollywoodskou poetiku (což je otázka vkusu, ale především zvyku) - nováčci v oblasti hindské populární kinematografie z ní budou vykulení asi tak, jako když se západní diváci, pro které asijský film znamenal především kontemplativního a puntičkářského Kurosawu, začali seznamovat s kung-fu filmy studia Shaw Brothers. b) Mít znalosti kulturního kontextu, které mu pomůžou porozumět všem momentům, kdy se film napojuje na tradiční indické mytologické motivy. Pak odhalí jeho vícevrstevnatost a významovou bohatost - mnoho zajímavých poznámek má v tomto směru indolog Philip Lutgendorf.____ Práce s transfokátorem sice působí chvílemi poněkud hrubě a necitlivě (za čímž bych hledal hlavně technická a finanční omezení), kompozičně a barevně je ovšem Karmakarova kamera opět úchvatná, a to zejména v záběrech z himalájské přírody, které se vymykají Kapoorovým tendencím točit hlavně v ateliérových kulisách (reálné lokace dobře zužitkoval i ve scénách z Rišikéše a Kalkaty).

Problémů ten film má víc, ale že je život krátký a lidé na internetu neradi čtou dlouhé texty, tak zmíním jen tři největší: 1) The Foreigner sestává z dvou hlavních vypravěčských linií, které se sice občas protínají, ale nikdy doopravdy nekooperují a divák se nemůže zbavit pocitu, jako by někdo sestříhal dva nesouvisející filmy dohromady. 2) Na Jackiem Chanovi sice stála celá propagace, ale kdyby ve filmu nebyl, nic moc zásadního by se nestalo.To hlavní se děje v linii Brosnana, Jackie se jen párkrát objeví a něco vyhodí do vzduchu / někomu nabančí. A nedostatečnost / neplausibilnost jeho motivace je kapitola sama pro sebe. Čínsko-vietnamský badass, kterého Jackie hraje, totiž ve své cestě za pomstou uvažuje následujícím způsobem: "Moji dceru zabil útok, k němuž se přihlásilo cosi jako IRA -> tady tento politik je Ir, takže určitě o útočnících něco ví, půjdu se ho zeptat -> ha, on mi říká, že o teroristech neví nic, ale je to Ir, takže určitě lže, budu na něj tedy páchat bombové útoky tak dlouho, dokud se nepřizná!" Nic logičtějšího opravdu vymyslet nemohl, že? 3) Brosnanova linie, která je kombinací rodinného melodramatu a konspiračního politického thrilleru, by mohla být fajn, kdyby však nebyla směšně šablonovitá a nevypadala jako něco, co se sem omylem přeneslo trhlinou v časoprostoru - nejpozději z počátku 90. let, kdy vyšla kniha, kterou The Foreigner adaptuje. Ostatně, jak moc aktuální byla v roce 2017 hrozba terorismu ze strany IRA? A jak moc absurdně v roce 2017 vypadá, pokud jsou postavy Irů vykresleny podobně stereotypně jako postavy Arabů v Delta Force s Chuckem Norrisem? I zde se prostě projevuje nešťastná rozeklanost celého filmu - akčňák o bývalém vojákovi, kterému zabili dceru / manželku / psa / křečka si absurditu a žánrové stereotypy může dovolit, aniž by mu to ublížilo. Politický thriller si ovšem zplošťování komplikované reality na povrchní stereotypy dovolit nemůže, nechce-li tedy být podobně zajímavý a podnětný jako diskuze na Novinkách.