tlesk

Je s podivem, že film, který mě v minulém roce nejvíce dojal je (kromě nostalgie ze Spider-Mana) tick, tick... BOOM! Romantický muzikál. Což je přesně žánr, který vůbec pro rozmělněnost vyprávění nemám rád. Jenomže! Tenhle film je něco trochu víc. Je to příběh mladého skladatele, co žije v devadesátých letech v New Yorku, píše muzikál, sní o hvězdné kariéře na Broadwayi a zatím pracuje jako číšník. Vztah s přítelkyní se mu rozpadá, jeho nejlepší přátelé ho opouštějí (doslova, protože devadesátky a AIDS), nemá ani vindru a vlastně se mu vůbec nic nedaří. Ten příběh pak lemuje další linka, která je muzikálem, jenž vlastně adaptuje písněmi vše, co vidíme. Pěkně se tak obojí prolíná a je to tak trochu zvláštně nelineární styl vyprávění. A je to hrozně super, protože ty písně vlastně nezpomalují naraci, ale jsou s ní přímo provázány, což ve filmových muzikálech běžně není a je to můj hlavní problém s tímhle žánrem. Snímek kombinuje melancholii, romanci, komedii a biopic. Což pro mě bylo vlastně největší překvapení - že je to založené na reálném člověku. Andrew Garfield tu předvádí herecký (i pěvecký) koncert a některý scény mají neskutečně dechberoucí poetiku. Ostatně prý kvůli snimku rok docházel na lekce zpěvu a hry na klavír. Až jsem sám koukal, jak se mě tenhle příběh o umělci, čekajícím na svůj velký průlom (SPOILER tak trochu jako Vincent van Gogh ten člověk umřel krátce předtím, než byl jeho muzikál uveden na Broadway, kde se hrál deset let a byl mega úspěšný). Má to trochu lehkých faustovských motivů a místy mi to připomínalo komiks Sochař, zejména všudypřítomným tikáním metronomu, které je ostatně obsaženo i v názvu. Top scéna z filmu, je ta, kde se zpívá písnička "Therapy", která tak nějak shrnuje jeho hektičnost, protože je tu emotivní hádka dvou lidí v rozpadajícím se vztahu se vší v frustrací co v ní má být, a zároveň je tam na podkres píseň, která je pro změnu humorná. tick, tick... BOOM! Je výborný, tak trochu artový muzikál, který možná každého bavit nebude a může naoko působit jako tuctová romance, mě ale dostal.

Kingsman: První mise jsou ve výsledku zbytečným prequelem a originem, místo kterého by rozhodně bylo lepší plnohodnotné pokračování prvních dvou filmů. Když totiž odhlédneme od toho, že se jedná o slušnou, „standartní“ akční podívanou, dojdeme k uvědomění, že na své předchůdce se bohužel nechytá. Vyloženým tvůrčím přešlapem je fakt, že výborný Rasputin (Rhys Ifans) není hlavním záporákem filmu. Ralph Fiennes se snaží, ale celý snímek prostě sám neutáhne. Přitom tu vlastně vše funguje jak má. Jenže to co se zde odehrává, je pro častého diváka akčních blockbusterů až příliš předvídatelné a chybí tu Vaughnův jinde tak typický režijní rukopis, originalita a dynamika. Záchvěvy výborného vizuálu přebíjí pachuť z horšího příběhu. Není tu nadhled a vtip, pro něž jsme si jeho filmy zamilovali. Jako by to celé točil tak nějak z povinnosti. Přestože bych se vlastně případnému pokračování, zasazenému do Druhé světové války (což dokonce potitulkové scény zlehka naznačují) asi nebránil, dle mého názoru by bylo rozhodně mnohem lepší plnohodnotný sequel k druhého dílu. První mise je tak rozhodně spíš krokem vedle a potěší pravděpodobně jen ty nejkovanější fanoušky filmů a komiksů. A to je prostě málo a dodává to korunu prvnímu letošnímu filmovému zklamání…

Klan Gucci je veskrze rutinně natočeným dramatem, kde sice na první pohled vše funguje jak má, nicméně soundtracku i režii chybí něco navíc. Scott si zkrátka v porovnání s výborným Posledním soubojem vybral slabší chvilku. Ve snímku není žádná výraznější scéna, která by utkvěla v paměti. Zato se střídá komedie tancující na hraně parodie s dramatem, přičemž zdaleka nejlépe funguje právě komediální a romantická první třetina. Výborným hercům se nedostává dostatečného prostoru. Zdaleka nejvýraznějším výkonem je se zvláštním přízvukem hrající Lady Gaga, která bude bezpochyby usilovat o Oscara, což je ostatně spolu se stylovými kostýmy a výpravou největší deviza projektu. Filmu chybí pro drama potřebné emoce, děj je zhuštěný a potenciálně nejzajímavější část, kterou by byl právě proces s Patricií, zde není. Protože právě tam film skončí. Chybí jasný směr nebo poselství, celý počin tak vlastně neví, čím chce být. A to je škoda, protože Ridley Scott je stále brilantním režisérem. Přesto (nebo právě proto) by si celý příběh zasloužil více prostoru k vyniknutí…

I když to může znít podivně a skoro jako protimluv, Poslední noc v Soho je skutečně nejpříjemnějším psychologickým hororem, na jaký si letos můžete v kině zajít. Fantaskní a v tónech hudby skoro až tančící Londýn je víc než efektním dějištěm pro duchařský horor s romantickou linkou. Ve filmu lze rovněž hledat vedle poklony šedesátkám i jistou reakci na poměry v současném Hollywoodu a paralelu k nim (ať už jde o tvůrčí záměr, nebo ne). Nejde o nejlepší film, jaký od Edgara Wrighta uvidíte. Přesto se jedná o výborný snímek se skvělým hereckým obsazením, který je víc než cokoli jiné příběhem o tom, že ne všechny sny se plní a také o tom, jak může jedno místo a lidé v něm člověka semlít. Nejen uším lahodící soundtrack a pro tvůrce už tradičně efektní kamera s barvami hrajícího snímku dělá potěchu pro oko. Poskytuje dvě verze jednoho dosti podobného osudu, které ovšem končí diametrálně odlišně. Z velké části počin stojí na výkonech nadaných mladých hereček Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy, kterým zdatně sekunduje podmanivě ďábelský Matt Smith. Jedinou škodou je předvídatelná a poněkud otřepaná pointa, která lehce podráží nohy jinak velmi obratně vystavěné předchozí zápletce. To jsou ale drobné vady na kráse, protože jinak nezbývá než tuto podívanou doporučit všema deseti.

Eternals jsou průměrnou, roztahanou a melodramatickou freskou života superhrdinů, která selhává ve všem, o co se pokouší a krom představení nových entit rozrůstajícího se filmového universa vlastně nemají moc co nabídnout. Jde o rozpačitou podívanou, pohřbívající jinak velkolepé ambice. Herci se utápí v prázdných dialozích stejně, jako divák v nudě, kdy se některé "výlevy" prakticky opakují, zatímco se toho v nesmyslně dlouhé stopáži zase tolik neděje. Akce spolu s efekty jsou naprosto standartní a v rámci celého MCU bych se nebál říci, že i těžko pod průměrem. Jednotlivé postavy nejsou tak dobře napsané ani výrazné (ať už charakterem nebo schopnostmi), abychom si k nim vytvořili vztah a fandili jim. Ba naopak - jsou dokonale ploché. To dětinské nadšení ze superhrdinské akce je pryč a finální bitva působí jako jakýsi lehký záchvěv toho, že mohlo jít o dobrý film. Ve výsledku zůstává jen prázdná schránka, která se snaží být eposem o věčných hrdinech a zapomíná na to základní - bavit diváka. Nemá to dynamiku, ani zajímavý děj, ani záporáka. Tohle se zkrátka příliš nepovedlo a Eternals jsou rozhodně jedním z nejhorších filmů od Marvelu...

Blade Runner 2049 mě dostal. Tady se to opojení nedostavilo. Duna je bezesporu jedním z těch filmů, na něž si prostě do kina musíte zajít. Jde o snímek, který nikterak nezastírá ambice být na příští léta součást dominující filmové ságy. Předestírá před očima diváka propracovaný, úchvatný svět, který dýchá a fascinuje. Problém je, že jednotlivé postavy navzdory svým hvězdným představitelům působí příšerně chladně, sterilně. Vyjma Jasona Momoy a jeho charismatického ztvárnění postavy jménem Duncan Idaho tu jen málokdo zanechá výraznější stopu v paměti diváka. I přes výraznost a zapamatovatelnost výtvarné stránky filmu tu chybí cosi jako duše. Je to jako sledovat dokonale promazaný stroj, kde vše pracuje jak má, ale přesto působí tak trochu uměle. Tato první část je zkrátka jakýmsi úvodem - příslibem velkolepých událostí a přitom působí, jako byste příběh, který mohl čítat několik sérií seriálu vtěsnali do celovečerní podívané. Přesto jsem si z kina odnesl zajímavý (byť lehkým zklamáním prodchnutý) zážitek, po kterém se určitě budu těšit na další díly a že se toho v nich odehraje víc a dynamičtěji, než zde na prostoru více jak dvou hodin. Protože tohle rozhodně potenciál má a Denis Villeneuve je více než schopný režisér a vypravěč, jen je třeba přistoupit na to, jakým způsobem příběh rozvíjí...

Není čas zemřít je více než důstojnou tečkou za Bondem s tváří Daniela Craiga. Je hlavně výbornou bondovkou, obsahující vše, co od takového filmu čekáme. Trpí jen možná „hollywoodsky klišovitým“ koncem, který vyvolává nejednu otázku do budoucna a rozhodně není dokonalý, požadované emoce z vás každopádně vydoluje a možná jen těžko potlačíte slzu. Agent s povolením zabíjet se z výslužby naposled vrací do akce a činí tak s veškerou pompou a nadhledem, pro které se mu už tolik dekád v různých podobách daří být naprostou žánrovou ikonou a sázkou na jistotu. Akce je výborná a strhující, dialogy výborně napsané, lokace jsou pastvou pro oči (pro znalce série i možná trochu povědomé), hlavní hrdina šarmantní a ženy krásné. Byť finální zvrat a motivace pro odchod mohou působit poněkud vykonstruovaně (a určitě by se dalo najít jiné řešení), těžko se hledají nějaké další výhrady. Je to zážitek, který je vtipný i dojemný. Tohle se prostě povedlo a film tak nelze doporučit nejen fanouškům bondovek, ale i kvalitních akčních filmů…

Shang-Chi a legenda o deseti prstenech je nakonec nesmírným překvapením, které sice díru do světa neudělá, za to však spolehlivě zabaví a vlastně divákům přinese příjemnou akční fantasy pohádku, která výborně pracuje s novými postavami, jež mezi sebou mají nepopiratelnou chemii a jejich důvody a motivace pro to co dělají jsou dostatečně uchopitelné a uvěřitelné. Mandarin (nesoucí docela jiné jméno) zde funguje spíš jako tragická postava než jako typický záporák, což mu dodává lidštější rozměr a je docela dobře možné, že s ním budete i část filmu sympatizovat a jeho osudu vám bude líto. Byť se ve spoustě ohledů jedná o generickou marvelovku, sympatické postavy, místy příjemně humorně odlehčený tón, vymezení se vůči v minulosti MCU utvořeným chybám a zasazení jich do kontextu (dojde i na nějaké to nečekané překvapení) dávají dohromady veskrze příjemnou podívanou. Jde o to, čím by komiksové filmy měly primárně být – nefalšovanou, přímočaře oddychovou zábavou s dobře natočenou akcí. Po mírném žánrově neukotveném zklamání, které přinesla nedávná Black Widow mne Shang-Chi potěšil a byť v komiksech nejde o žádné velké jméno, do filmového světa se uvedl skvěle…

Zabijákova žena & bodyguard trpí neduhem většiny sequelů, které se snaží zopakovat formuli, pro kterou se jejich předchůdce vydařil, a tak nějak dokonale selhávají snad na všech frontách. Jako by režisér i scénárista naprosto nepochopili, co bylo na jejich dřívějším výtvoru dobré. Vše co ve filmu uvidíme, tam buď nefunguje, a nebo to jeho předchůdce udělal lépe. Záporák je bolestně nevýrazný, chemie mezi postavami (na které má vše stát) nefunguje a je nahrazena podivnou romancí. Většina zvratů je bolestně předvídatelných a vlastně ani ta akce není tak zábavná. Vtipy a gagy – tedy další zásadní aspekt zvoleného žánru, fungují jen málokdy (vlastně nejvíc jsem se zasmál u povedeného product placementu, kdy se na scéně objevila nejmenovaná značka ginu, vlastněná Ryanem Reynoldsem). Zabiják & bodyguard sice nebyl žádným veledílem, ale byl povedenou béčkovou akční komedií, která fungovala skvěle. Jeho nový mladší bratříček je horkou jehlou sešitý příběh, který humorné situace tlačí pekelně na sílu a jede dle osvědčené šablony, která ale nesedí, ba co víc – nemá s jedničkou moc společného, až je s podivem, že jej vytvořil stejný režisér i scénárista. Jde o jeden z těch snímků, jejichž trailer je nakonec lepší, než výsledný film. Škoda…

Nolan se definitivně vykašlal na to, že scénář by neměl dávat smysl jen jemu a že film - pokud má být zábavný, by ho měl i divákovi dávat aspoň rámcově. Je to jako kdyby Sheldon Cooper točil bondovku - v každé scéně to na vás křičí: "Vidíte, jsem chytřejší než vy všichni a vymáchám vám v tom obličej!" Jenže - postavy jsou chladní a bezemoční roboti s jen lehce načrtnutými motivacemi, takže vás po chvíli přestane úplně zajímat co se tam jako děje a proč dělají to, co dělají. A vlastně vám bude i jedno jak to všechno dopadne. Je to úžasně a precizně natočené (na což jsme si u vizionářského režiséra ale už za ta léta zvykli), je radost se na to dívat, z praktických efektů budete nadšení (protože takhle prostě prakticky nikdo filmy netočí) příběh je ale značně překombinovaný a byť ve vás na první zhlédnutí vyvolá pocit, že to potřebujete vidět ještě několikrát abyste to pobrali, není zdaleka tak chytrý jak se tváří a obsahuje docela dost děr. Zlatej Inception, tam ještě Nolan netočil film jen pro sebe a nejužší okruh fandů, co mu pochválí všechno, jen aby vypadali sofistikovaně...