tlesk

První člověk je perfektním, řemeslně velice precizně natočeným dramatem. Nesnaží se o nějakou glorifikaci hlavních protagonistů, ale věcně vyobrazuje události okolo mise tak, jak s největší pravděpodobností byly a jak je lidé vnímali. Nejen proto, že není pojatý velikášsky, ale hlavně díky tomu, že je velmi realistický (alespoň potud, pokud jsem schopen jako laik posoudit a nakolik se dá věřit filmovému zpracování, které musí být úderné i na úkor historických faktů – jedna konkrétní scéna ze závěru je třeba nejspíš nepravdivá, ale má takový dopad a hezkou myšlenku, že tam prostě musí být) a hlavně lidský. Jsem neskutečně rád tomu, že se jedná o film, jenž se zdráhá zbytečného patosu. Protože někdo, jako je Neil Armstrong (známe ho každý, k tomu byl prostě odsouzen) si bohužel přímo říká o skládání monumentu. To se ale v Prvním člověku neděje. Naopak nabízí skvěle zpracovanou civilní linku, snažící se přiblížit to, jak celou událost (a hlavně to, co jí předcházelo), vnímali zúčastnění – začínaje Armstrongem, jeho manželkou a dětmi a konče ostatními kosmonauty. Na sociálních sítích považují (zejména Američané) za problém, že ve filmu neuvidíme umístění americké vlajky na Měsíci. Já to považuji za plus, který jednak skvěle pracuje nejen s vyzněním filmu a jisté emocionální linky okolo konkrétního prožitého traumatu a částečné motivace hlavního hrdiny (jež se vine celým filmem), ale odráží se hlavně v oné slavné větě, kterou první člověk na Měsíci pronesl. Protože toto přistání bylo především velkou událostí pro lidstvo jako takové. Na to nehledě, že patriotických záběrů a scén je ve filmu víc než dost. Za sebe mohu říci, že se jednalo o skvěle natočené drama bez zbytečné oslavy americké jedinečnosti (které bylo beztak v této době víc než dost), na které se i přes úctyhodnou délku určitě a rád podívám znovu.

Téměř dokonalá tajemství jsou naprosto dokonalou letní komedií, která se nebojí přimíchat trochu pořádného dramatu a vrazit nejeden klín mezi partu sympaticky ztvárněných, různorodých přátel. Jak moc věříte své drahé polovičce? Jste si jistí, že při nahlédnutí do zpráv, či poslouchání telefonátu byste nebyli překvapeni, koho doma máte? Právě s touto premisou snímek pracuje. A velmi povedeně. I přes komornost (nebo právě díky ní) se ukazuje síla scénáře, schopného rozehrát výborný emocionální kolotoč na relativně malém prostoru prakticky jen jednoho interiéru, aniž by ovšem snímek trpěl tím, že připomíná divadelní drama (autor původního scénáře má k tomu ostatně dosti blízko). Pokud hledáte v nyní dosti omezeném programu kin ideální komedii, která však oplývá trojrozměrně vykreslenými postavami a rozhodně není hloupá, je tento snímek zcela jasnou volbou. Vrší se tu trapas na trapas a zvrat za zvratem a snad jen jedna postava v konečném součtu vychází s tajemstvími, která rozhodně neznamenají nic špatného. Oproti zklamání, jaké ve mne nedávno vyvolal tuzemský Bourák, se zde jedná o vcelku příjemné překvapení u snímku, od kterého jsem vůbec nic nečekal (série Fakjů, pane učiteli šla celkem mimo mě).

Herecký koncert a asi jedna z vůbec nejlepších adaptací děl Stephena Kinga. Psychologický, komorní horor. To si prostě nejde než dát líbit. Mrazivě geniální záležitost.

Snímek Bourák – na rozdíl od svého hlavního hrdiny neví, čím chce být. Je žánrově bolestně neukotveným filmem, který jako celek není ani muzikálem, černou komedií, ani dramatem, společenskou kritikou, ba ani příběhem o dospívání, a dokonce ani psycho thrillerem. Zároveň se mu nějak daří být tohle všechno dohromady. Žánrový prim by si pro sebe měla ukrást černá komedie – pokud se ale při sledování Bouráka zasmějete, tak jen párkrát a dost možná i v místech, kde byste se smát neměli. Jde o přestylizovaný produkt, který nezachraňuje ani Ivan Trojan, ani ostatní dobře obsazení herci, kteří se navzdory plochosti a předvídatelnosti scénáře snaží, seč jim síly stačí. Filmu nepomáhá ani přebarvená výtvarná stylizace, pár opravdu povedených tanečních scén, ani rockový hudební podkres, jemuž vévodí Matěj Ruppert – ten se možná leckomu bude líbit, na mě ale působil i s prapodivnou angličtinou příliš vtíravě a agresivně (o tom, že se hudba k některým scénám vysloveně nehodila ani nemluvě). A největší devizou počinu pak jednoznačně zůstává špatný scénář, který nechává známé a kvalitní herce místy pronášet repliky, jež za sebou nechávají nepříjemný pocit trapnosti vzdor potenciálu, který v námětu bezesporu byl. Mohla tu být další Šakalí léta, jen mnohem lepší. To se ale moc nepovedlo…

Průměrná akční blbárna, která se nebere vážně a prostě baví. A to od obdobného filmu, kde si rozbíjí držku obří monstra mezi mrakodrapy amerického velkoměsta prostě chcete. Dwayne Johnson se pomalu profiluje v největšího nehereckýho sympaťáka současnýho Hollywoodu (fakt asi jedinej nástupce Arnieho) a celý tento snímek za mě reprezentuje to, co svého času přinesli na plátna kin první Transformers, nebo co měla ukázat Godzilla. Být mi dvanáct, tak Rampage asi miluju. A za fuckujícího albínskýho King Konga mám chuť dát ty hvězdy čtyři. :)

Vyproštění je slušným (a docela drsným) akčním filmem, u kterého nejvíce zamrzí promarněný potenciál. Protože je velmi citelné, že mohlo jít opravdu o výborný snímek. Takto se jen v jedné ve dvou scénách hned vprostřed filmu vyšvihneme nad průměr, aby vše tak nějak vyšumělo do ztracena bez nějaké hmatatelnější gradace, či naplňujícího finále. Byť to příjemný závěr maličko zachraňuje, spolu s naplněným osudem hlavního hrdiny, kterému chybí zbytečný patos (což je dobře). Upřímně doufám, že se v tomto případě sequelu nedočkáme, protože vcelku uspokojivě uzavřenou linku hlavního hrdiny (tady se jedině dá hovořit o nějakém vývoji postavy) by to dokonale pohřbilo. Celé je to velmi dobře řemeslně natočená, ale ve výsledku nenápaditá akční podívaná, která si v momentálním filmovém bezvětří rozhodně zaslouží pozornost, ale nedá se od ní čekat nic víc, než že prostě na ty bezmála dvě hodiny zabaví a udrží pozornost…

Průměrná variace na Tarantina bez vypointovanosti jeho dialogů a tahu na branku. Má to super nápady, postavy a místy atmosféru, ale od jisté části je to zoufale předvídatelné, a kde si jiní vystačí s náznaky, tady se narve zbytečná retrospektiva. Za mne celkem zklamání s nevyužitým potenciálem...

Pokud vás v souvislosti s tímto filmem často skloňovaná dobrodružství ve žlutých trabantech od Dana Přibáně bavila, rozhodně dejte šanci i tomuto projektu, kterému se po vzoru velkých superhrdinských projektů, kde vedlejší postava dostane vlastní film, přezdívá spin-off. Marek Slobodník je tak autorem projektu, který rozhodně má duši a ze zdánlivě probádaného kontinentu přináší skvěle natočený Road movie, který stojí pevně na obou nohách a doslova vás vtáhne do podmanivé a zčásti bezstarostné cesty na nejjižnější bod Afriky, jenž s jejími aktéry prožijete do poslední minuty, a jeho sledování vás jednoduše bude bavit. I přes nelichotivé, nekomfortní okamžiky, které ovšem k podobné výpravě neodmyslitelně patří. Afrikou na pionýru je vydařeným dokumentem, který rozhodně ze stínu slavnější série vystoupil a za zhlédnutí stojí. Pochopitelně a (ne)překvapivě i v momentě, kdy nejste fanouškem oněch legendárních maličkých motorek. A to se bezesporu počítá…

Bloodshot je až k uzoufání obyčejný, průměrný film, který jako by se stejně jako jeho hrdina zastavil v devadesátkách, kdy se možná jednalo o populární postavu, ta se nicméně v přehršli filmové konkurence ztratí a zapadne. Vin Diesel předvádí několikátou variaci na zamlklého, zádumčivého a drsného hrdinu a ač mu ta role stále sedí, rozhodně svým charismatem film nezachrání. Tento počin je předvídatelný a bohužel veskrze prostý a nenabízí nic, čím by na přehršel nejen komiksových, ale i jakýchkoli jiných akčních filmů vyčníval. A to je i jeho celkem výrazným hřebíkem do rakve. Pokud pak vůbec kdy toto dílo dostane pokračování (k čemuž konec, otevřený jak příslovečná vrata vysloveně vybízí), snad se jeho tvůrci více odváží. Nebo třeba přijdou s jinou postavou, která mezi víc než bohatou superhrdinskou konkurencí dokáže více zaujmout…

Tento film nejen, že uběhne jako voda, ale nechá vás silně rozladěné a emočně rozhozené. Tématem i provedením. Dokumentu V síti by se zajisté daly vytknout dílčí momenty, jako příliš hlasitá hudba po předcházejících klidných střizích, bulvárnost tématu (ta je ale zrovna tady – aby se téma nezamluvilo důležitá), nebo odlehčené scény, u kterých se smál celý sál (upřímně musím ale říci, že jsem je při zhnusení z vážnějších částí filmu potřeboval a nebýt ve filmu odlehčených, nebo jednou dvakrát i dojemných scén, tak bych asi snímek dokoukat nezvládl). To vše jsou ale maličkosti. V síti je nejen nesmírně silný zážitek, po kterém vám možná bude trochu či více zle (psychicky i fyzicky) a budete asi potřebovat panáka, ale i důležitým dokumentem, o kterém se (snad) bude ještě nějakou dobu mluvit a když jeho druhá, dětem přístupná verze třeba jen pomůže několika dětem dávat si na netu pozor, bude to hodně…