Elyssea

Mohlo to být zajímavé drama, ale ke konci se to bohužel úplně rozpadlo.

Dramaturgicky rozpolcené mezi akčnější scifi s hláškujícím Reynoldsem a rodinný film. A když jsem viděla Jennifer Garner a Marka Ruffala pospolu, nemyslela jsem na nic jiného, než na Přes noc třicítkou. Z čehož vyplývá, že už Adamova maminka cestovala v čase a potřebovala k tomu jen kouzelný prášek.

O kus lepší než Vražda v Orient expresu. Zelené plátno z toho čpí také o něco méně, ačkoliv je jasné, že se herci ze studia moc nepodívali. Branagh ale umí své řemeslo a tentokrát nedělá z Poirota bijce. Bohužel mu ale také sentiment zatemnil jeho malé šedé buňky mozkové. Poirot tráví povážlivě mnoho času vzpomínáním na dávnou lásku a jen málo se projevuje tak, jak ho známe - nejlepší detektiv na světě. Současné adaptace se snaží dát Poirotovi nový rozměr. Ať už je to Sarah Phelps, která z policisty udělala faráře, který ztratil víru nebo Branaghův farmář. Poirot byl ale vždy hluboce lidský, i když se nerozjímal nad velkou láskou. Ostatně jak by také odhaloval vrahy za pomoci psychologie? Chladnou logiku si nechte pro detektivy závislé na důkazech, Poirot se nikdy nehonil za stopami. Nicméně oceňuji, že máme dost času na seznámení s účastníky plavby po Nilu a milostným trojúhelníkem. Gal Gadot tu proplouvá v pohodlných mezích svého hereckého výkonu (neohromí vás, ale je vlastně fajn), Emma Mackey má v sobě tu nepohodlnou jiskru ženy, která nic nedělá polovičatě. Překvapivě zaostává Armie Hammer, jehož Simon působí vedle Linnet prostě trošku slizce (JJ Feild si ho maže na chleba i co se knírku týče). Z celého působivého obsazení (French & Saunders? Hell yeah!) mě ale nejvíce překvapil Russell Brand. Docela dlouho mi trvalo ho vůbec poznat. Závěrečné rozuzlení působí lehce kostrbatě (přišlo mi zbabělé neudělat ze Simona toho slabocha, kterým je) a možná až nechtěně divadelně. Ve chvíli, kdy dojde v závěrečnému, ehm, zabití, slečna vedle mě vyprskla smíchy a upřímně nemůžu říct, že bych se jí divila. Celkově jde ale o slušnou Poirotovku a kdyby Branagh dostal další příležitost, do kina bych zašla. Potěšil mě totiž tím, že Poirotovi oholil knír a dal tam jizvu. To je totiž vlastně věrné předloze, jen tu jizvu si Poirot ve Velké čtyřce udělal sám.

Seriál o dvou neskutečně otravných ženách. Jedna má vkus, ambice a dokáže lidi přesvědčit, aby věřili v ni i v její vizi. Druhá je tvrdohlavá, neústupná a zapálená. Bohužel, ta první je taky děsně snobská a sobecká kráva a ta druhá posedlá touhou rozlosknout Annu jako oříšek. A obě touží vlastně po jediném - reputaci. Julia Garner naštěstí i s tím příšerným přízvukem zvládá víc hereckých poloh - umí být zranitelná, zamilovaná, vlídná i chladná. Ale ani na jediný moment mi Anna nebyla sympatická. Nefandila jsem jí. Anna Chlumsky jako Vivian balancuje mezi přiměřeným a přepáleným výkonem (zejména v německé epizodě je na zabití). Naštěstí mají kolem sebe slušné osazenstvo, ze kterého mě nejmileji překvapila Alexis Floyd jako Neff. Seriál samotný trpí přemrštěnou stopáží a epizodami, které se mohly bez obav vyškrtnout. Namátkou třeba celý výlet na Ibizu a prakticky 99% epizody zaměřené na Alana Reeda. Scénář také dost nelogicky některé postavy odsune do pozadí na několik epizod, případně je zcela opustí. Zkrátka a dobře, Inventing Anna je nevyrovnaná minisérie k jejímuž dobru lze přičíst to, že z Anny Delvey nedělá Robina Hooda ani sympatickou gaunerku, které se povedlo zatočit se systémem.

Docela nešťastný žánrový mix dobrodružného filmu se zlodějskou soutěží ve stylu druhých Dannyho parťáků. Problém je v tom, že vidět Gal Gadot jako šedou eminenci krádeží uměleckých děl a Ryana Reynoldse jako druhého v pořadí, nás přesouvá až někam ke scifi. Celou dobu jsem se nemohla rozhodnout, jestli mi tam Gal sedí nebo ne. Rozhodně se snažila, ale snaha scénáristů vytvořit cokoli mezi ní a Rockem je nad jejich herecké možnosti. Hollywood už by měl konečně pochopit, že když postaví přitažlivou ženu vedle (údajně) přitažlivého muže, nezačne to automaticky jiskřit. Takhle je Red Notice vhodný na líné víkendové odpoledne, ale pokračování není nutné.

McKay střílí do očividných terčů od Trumpa, republikánských voličů, FOX News, a vesmírného tria Bezos/Musk/Branson s jablečnou příchutí. Dokonce i cameo Chrise Evanse (herec z apokalyptického filmu) si dělá legraci z jeho projektu A Starting Point. Na druhou stranu, jsou to všechny dost snadné terče a film vlastně neodhaluje nic, co byste neviděli ve zprávách případně online. Je to dotažené ad absurdum? To jistě. Ve své podstatě je to ale spíše vykreslení frustrace (nejen) vědců z politizace klimatické krize a covidu. Bezmoc lidí bijících na poplach, kteří jsou přehlasováni veřejným míněním a ovládáni technologickými korporáty, je hodně trpká. Zároveň K zemi hleď! chybí lehkost Sázky na nejistotu a ačkoliv z poslední večeře s rodinou mrazí, nemůžu si pomoct, aby mi celý film nepřipadal jako mišmaš komentářů, editorialů a esejí na téma rozdělení americké společnosti za posledních pět let.

Milá podívaná z domácí fronty, které velí Gemma Arterton jako zatrpklá Alice. Zejména začátek, kdy si čarodějnice Alice škodolibě kupuje čokoládu, je zábavný. Pak si ji ale Frank svými dotazy docela omotá kolem prstu a děj se sune trochu jiným směrem. Zejména pak k romanci, a pak už je to všechno kapku jasné. Líbila se mi podzápletka se vznášejícími se ostrovy (ostatně loni se myslím takto u Anglie "vznášela" loď). Naprosto zbytečná mi přišla postava Edie a celé to rámování děje 70. léty. Přiznávám, nemám ráda Penelope Wilton. Ale vzhledem k tomu, že válečná Anglie je moje oblíbená a Gugu Mbatha-Raw je k radosti úplně kdekoli, kde ji vidím, tak jsem nakonec spokojená.

Po dlouhé době jsem odcházela z kina se zážitkem. Jestli mě Villeneuve naprosto minul v Blade Runnerovi 2048 a nechal mě emočně naprosto chladnou, Duna se mi trefila do vkusu téměř dokonale. Skvělé herecké obsazení, kamera, hudba a hlavně příběh tvoří pro mě jeden z nejvýraznějších filmů posledních let. Musím ale říct, že tempo byla na mě místy až příliš pomalé, na druhou stranu je fajn si pamatovat tolik scén a scenérií i týden po návštěvě kina (což u vysokorychlostních tříhodinových spetáklů typu Avengers prostě nejde).

Vítejte v Tranquillu. Osmidílný pobyt v tomto exkluzivním letovisku vám nabídne mnoho příležitostí k relaxaci, ke hrám, a niterným prožitkům. Zhmotní se vám tu traumata, nejistoty a vzpomínky. To vše pod dohledem enigmatické Mášy, která má vše pevně pod kontrolou. Všetně dávkování psychedelik (zejména psylocybinu). Nicole Kidman oprášila paruku z Aquamana a první část seriálu se záhadně usmívá a pomalu a klidně hovoří. V té druhé už se jí začne drolit fasáda znovuzrozené korporátní šéfky, která pomáhá lidem a nutno říct, že ji to sice polidšťuje, ale na úkor atmosféry (a hlavně mi přišla její dvojitá motivace vesměs naprosto zbytečná). Na Tranquillu je totiž od začátku něco jenom trošku špatně a ono rozkrývání mohlo být mnohem výraznější i podstatnější. Titulních devět cizinců je pak zastoupeno homosexuálním novinářem Larsem (Luke Evans v jeho první gay roli od coming outu, pokud vím), rodinou Marconiových (z nichž je velmi výrazný Michael Shannon, jehož postupný útlum je jen ku prospěchu), spisovatelkou romancí Florence (Melissa McCarthy ve velmi civilním provedení), "prostě" Tonym (skvělý Bobby Cannavalle), influencerkou Jess s manželem Benem (Samara Weaving by si zasloužila víc prostoru) a konečně Carmel (Regina Hall). Zvlášť Carmel se mi dostala pod kůži a celou dobu mi byla příjemná jako tříska pod nehtem. Partička to není náhodně poskládaná a velmi postupné odkrývání jejich problémů vás buďto bude nudit nebo bavit. Mně to i přes pomalejší tempo sedlo. Zcela zásadní výtku mám ale k "terapeutickým" metodám. Chápu, že posledních pár let jsou psychedelika trendy (obzvlášť mezi různými self-dostaďte slovo -či), jejich způsob prezentace mě tady minimálně překvapil a ne zrovna pozitivně. Také mi přijde nevyužitá linka kolem Delilah a Yaa (Manny Macinto v docela jiné roli než v the Good Place). Jejich motivace a společná minulost s Mášou se dala rozebrat mnohem více do hloubky. Celkově bych seriál nedoporučila nikomu v akutní psychické nepohodě (ačkoli není vůbec tak trýznivý jako třeba Ostré předměty) a tomu, kdo má rád rychlejší tempo.

S Craigem jsem s výjimkou Quantum of Solace strávila celou jeho štaci v kině. Bondovky pro nové tisíciletí ubraly na hračičkování a přidaly bolest emoční i fyzickou. Také si dovolily posunout Bonda o dost dál. Craig měl hned dvě osudové ženy (přičemž je, bohužel, Léa Seydoux výrazně slabší než Eva Green jako Vesper Lynd) a místy ani jednu Bond girl (důležitost M Judi Dench ve Skyfall je pro mě doteď jedno z nejlepších překvapení). I tady dostává James hned dvě spoluhráčky (Lashana Lynch a Ana de Armas), které za ním nejen nezaostávají, ale jsou to opravdu jen kolegyně. Bohatě mi stačí, že tentokrát se Bondovy ženy beze smyslu nevraždí. Není čas zemřít je bohužel trochu moc dlouhý film, protože některé epizody (třeba odbočka do Norska) jsou vlastně velmi zbytečné. Ačkoliv chápu nutnost zakončit všechny dějové linky, zajímavější mi přijde současnost tohoto dílu. Mallory, Felix, James i Blofeld jsou muži, jejichž éra pomalu ale jistě končí a jejichž rozhodnutí mají dalekosáhlé následky. Jsem zvědavá, jestli s novým 007 přijde i nový M a Q, protože jestli ne, bude nový 007 opět podstupovat cestu k deziluzi? Vzhledem ke Craigově poslednímu výkonu (při poslední štaci z něj to viditelné znechucení opadalo) by to byla škoda.