Tetsuo

Hollywood se zdá být čím dál tím zodpovědnější, co se týče zobrazování terorismu v akčních thrillerech. Ty tam jsou doby, kdy bylo možné ukazovat fanatiky v turbanech se samopaly, kteří jsou buď zosobněním čirého zla (Boeing 747 v ohrožení se Seagalem a Russellem), nebo jde naopak spíš o komické figurky (Pravdivé lži se Schwarzeneggerem). Dnes má téměř každý islámský terorista složitý profil a nahlížíme nejen na jeho odlidštěnou, ale i lidskou tvář. Jde o zřejmý důsledek 11. září, kdy protivníci už nejsou anonymní, ale mají své důvody, které se my, západní diváci, snažíme alespoň částečně pochopit. Zároveň je to součástí širších snah Hollywoodu přiblížit akční filmy blíže realitě. _________________ Do detailů se dnes vykreslují nejenom výbuchy a západky zbraní, ale i psychologie postav a atmosféra prostředí. Stokrát můžeme nadávat na „americkou komerci“, že je údajně triviální, ale těžko si nepovšimnout, že od poloviny 90. let je naopak trend nabízet co nejvíce úhlů pohledu na „střet civilizací“. V případě filmů o teroristech to začalo někde s Peacemakerem (1997) a Stavem obležení (1998). Dnes se na ně můžeme střídavě dívat jako na naivní i prorocké; každopádně s každým dalším rokem se do mozaiky „filmového terorismu“ dostane pár nových střípků, které činí celkový obraz plastičtějším. ___________________ Thriller Zrádce (Traitor) od málo známého režiséra Jeffreyho Nachmanoffa už hladce zapadá mezi podobně koncipované filmy jako nedávný Labyrint lží. Výjimečný není morálkou, poselstvím, filmařským stylem ani hereckými výkony – byť jedna organizace Afroameričanů (Black Reel Awards) už navrhla hlavního herce Dona Cheadla na cenu za nejlepší výkon roku. Nejzajímavější na tomto snímku je nakonec to, že za ideou vzniku a produkcí stojí komik Steve Martin. Ano, ten bělovlasý šašek, kterého známe z mnoha rodinných komedií, jež vypínáme v televizi, kdykoli z nich už kape moc sirupu. I on má dnes totiž právo vyjádřit se k zásadním otázkám typu „Kdo je v nekonečném konfliktu mezi USA a islámskými teroristy ten, kdo má větší právo zabíjet“ či „Zda účel vždy světí všechny prostředky“.Abychom Martinovi nekřivdili, v jeho produkční filmografii nalezneme i jiná ambicióznější díla, např. Příběh z L. A. (1991) - ale u takového titulu jeho účast zkrátka nečekáte. Naopak herce Dona Cheadla ano, ten se objevuje ve společensky závažných a občansky naukových filmech často: drogový Traffic, genocidový Hotel Rwanda či anti-rasistický Crash._________________ Zrádce po dějové stránce stojí někde na půl cesty mezi zmíněným Labyrintem lží, který se snaží především sebekriticky říct, že Američané v zásadě nerozumějí cizí kultuře a jsou to cyničtí podrazáci, z druhé strany se blíží snímku Úhel pohledu, kde je terorismus hlavně rozbuškou pro atraktivně komplikované vyprávění. Sledujeme osudy zbožného specialisty na výbušniny Samira Horna, u nějž si nejsme po většinu děje jisti, zda je islámský terorista, tajný agent, který má infiltrovat teroristickou buňku, nebo tajný agent, který nakonec zběhl k teroristům, anebo člověk, který opravdu již neví, kam patří. Když se navíc přimíchá mezi teroristy, kteří se uvnitř západní civilizace snaží zmást okolí tím, že se chovají co nejnormálněji – pijí alkohol a jedí vepřové – zmatek a nejistota narůstá. Nikdy ovšem nepřeroste od žánrového filmu k nějaké umělecké výpovědi, tak daleko se zas tvůrci nepouštějí.____________________________ Don Cheadle vdechl Samirovi jakýsi zvláštní ostych, váhavost a snahu zachovat si důstojnost, byť ho to stojí těžké psychické vypětí. Víceméně v každé scéně působí ve své momentální roli nedůvěryhodně a podezřele, než začne být pro okolí přijatelný. Skoro se chce říct, že mnozí recenzenti, kteří Cheadlovi vyčítají, že se do role nehodí, nepočítají s tím, že Cheadle hraje právě někoho, kdo hraje hodně rolí, a cílem snímku má být udržovat nás v napětí, jak to s ním vlastně je. Jako protihráče určil scénář Hornovi bílého agenta Claytona, jehož ztvárnil Guy Pearce (Memento, Proposition). Tento religionista a arabista ve službách FBI zásadně překopává představu o arogantně nadřazených agentech, kteří operují hlavně silově. Asketicky šlachovitý Pearce s obličejem chápavého mnicha prochází snímkem jako Hornova Nemesis a zároveň tak trochu zpovědník. Jeho přístup stojí v přímém kontrastu k jeho balíkovskému kolegovi Maxi Archerovi (Neal McDonough), který vypadá, myslí a mluví jako George Bush. Poslední netradičně uchopenou roli má ostře řezaný, ikonicky drsný Arab Saïd Taghmaoui (Úhel pohledu, Lovec draků) coby přesvědčený terorista Omar, jenž se díky západnímu vzdělání spřátelí se Samirem. Pouto mezi těmito muži, kteří kvůli svému původu nepatří ani do jedné kultury, má dojemný nádech a minimálně na emocionální úrovni je velmi přesvědčivé. _________________ Zrádce coby film ale nakonec zrazuje to, že přese všechnu morální relativizaci a zároveň snahu apelovat na humanistické hodnoty musí sám sebe prodávat jako akční thriller. Občas se tedy ve vyprávění objevují polopatistické zkratky, kdy nám postavy něco rovnou řeknou pomocí hesel a názorných příkladů, zároveň se tu možná až příliš snadno cestuje ze země do země. Občas se začne střílet a zabíjet stejně jako v těch dávných dobách, kdy Steven Seagal ještě nebyl tak tlustý, aby se nevlezl do hledáčku kamery, a někde v úzkých uličkách na lodi lámal vazy teroristům, jejichž nitro – pokud jimi nemyslíme střeva – nikoho nezajímalo. Jako dobře odvedená dvouhodinovka, během níž poměrně hodně přemýšlíte, a dokonce s vysokou pravděpodobností budete překvapeni explozivní pointou, patří Zrádce k tomu lepšímu, co v Hollywoodu vzniká. Škoda jen, že po skončení filmu už není zas tak moc o čem přemýšlet - a co se týče napětí a vrstvení zápletek, tak každá televizní série 24 hodin je vlastně propracovanější. Ale i to je úděl a paradox dnešního „chytrého Hollywoodu“. Více inteligence dnes pumpuje do televize než do filmu.

Žhavě aktuální, politicko-akční drama o ropě, teroristech, chrabrých agentech FBI a (některých) hodných Arabech. Aneb Syriana pro konzervativní teenagery se zálibou ve střílení. __________________________ Nejprve dostaneme videoklipově zhuštěnou lekci o historii Saúdské Arábie a jejích vztahů s USA během 20. století a pak jsme svědky vícefázového teroristického atentátu, při němž v Rijádu zemře mnoho nevinných Američanů včetně dětí. Po tomto prologu následuje rozprava mezi agenty FBI doma za mořem, jestli zasahovat, či ne, a vzhledem k tomu, že to agent Ronald Fluery (Jamie Foxx) a agentka Janet Mayesová (Jennifer Gardnerová) berou osobně a nenechají se odradit byrokratickými překážkami, vymyslí se finta, jak obejít zákazy nadřízených a letí se do Arábie. Tam následuje druhý akt – samotné vyšetřování plné administrativních a kulturních překážek – líčený ve velmi realistickém, až trochu, a nejspíš záměrně, zdlouhavém duchu, po němž jsou již téměř všichni v sále krvelačně nadržení, aby propukla akce. A ona v posledním aktu skutečně propukne a je to maso. ________________________ Otázka je, kdo a proč může být takovým snímkem uspokojen. Členové oscarové akademie, kvůli jejichž krátké paměti před vyhlašováním nominací se údajně zdržovala premiéra, nebo teenageři, kteří rádi hrají počítačové hry a u filmů jako Syriana se pekelně nudí?_______________ Zjednodušeně se dá říct, že filmy si můžeme pracovně třídit na ty, které nám mají přinášet poznání, a na ty, které mají přinášet požitek. Anebo možná přesněji na ty, které nám umožní svět lépe pochopit, a na ty, které ze světa dělají podívanou. Království režiséra (a herce vedlejších rolí) Petera Berga chce zastat obě úlohy a jde na to zostra hned od úvodních (výtvarně originálních) titulků přes dějovou expozici až po úplný závěr, kde se dozvíme „velké poselství“ obou stran konfliktu, jež je ovšem opět příslibem další krvavé podívané. Člověk si až se zvrácený potěšením vzpomene na čtvrtého Ramba..._____________________ Teď trochu vážně. Nemyslím si, že nelze za žádných okolností stvořit dílo, které by mohlo mísit žánrové potěšení z akce, a přitom by mohlo něco vypovídat o našem, tedy reálném, a nikoli jen filmovém světě. Bez dlouhého vysvětlování: přijatelný je pro mě Spielbergův Mnichov, kde spolu s hrdiny toužíme po pomstě a postupně nám dojde, že zabíjení nikam nevede, přinejmenším, pokud se vžijete do kůže hlavní postavy. Přijatelné je pro mě rovněž V jako Vendeta, což je comics, který používá nadsázku a alegorii k tomu, abychom si uvědomili, jakou moc mají masky a symboly, co je hrdinství a co je svoboda. Jeden film říká, že odplata za terorismus se sama může zvrhnout v teror, a druhý film, že terorismus někdy může sloužit dobrému cíli. Žádné z těchto děl nelevituje ve společenském vzduchoprázdnu a je jasné, že se obě dočkají nesouhlasných reakcí, obviňování ze zbabělosti či naopak nezodpovědnosti. Pořád však jak Mnichov, tak Vendetu můžeme brát jako umělecká díla svého druhu. _________________ Království však lze těžko při plném vědomí označit za něco jiného než ideologický film, který se maskuje tu za umění (politické drama popisující dnešní složitou dobu), tu se zablyští jako adrenalinový akční nářez a občas sklouzne k lehkému kýči. Ať už se totiž na počin producenta Michaela Manna a scenáristy Matthewa Michaela Carnahana díváme z jakékoli stránky, vždy z toho vyjde rafinovaná či otevřeně militantní výzva k odplatě, v níž se všechna komplexnost historických a ekonomických souvislostí smrskne na boj (bílého amerického) muže či ženy proti (arabskému umouněnému) muži. Spravedlnost se tedy odehrává na čistě fyzickém a emocionálním základě několika okamžiků a nepřekročí myšlenkový rámec „to máš za to, hajzle“._______________________ Musím uznat, že řemeslně precizní a střihová kompozice obrazů a zvuků Království ve mně vyvolává silné fyzické vibrace. Tohle Peter Berg umí a přinejmenším od vzniku Světel páteční noci (2004), kde nabídl dech vyrážející scény ze zápasů amerického fotbalu, jej fandové akce mají rádi. Mně osobně taky brutalita nijak nevadí, absurdita akce mě baví (a tady nepřekračuje mez, že jeden agent zvládne postřílet deset oručníkovaných zakuklenců), nemyslím si navíc, že filmy mají masový propagandistický vliv na publikum, jen se mi prostě nelíbí, když se mnou někdo manipuluje. ________________ Pokud nejste citliví na to, že každý film s politickým tématem nutně šíří nějaký politický názor a Království vyhovuje vašemu vidění světa, možná si i tak všimnete, že polodokumentaristicky věcné scény nepasují dohromady s rodinnými výjevy, kde otcové hladí své synky po hlavách a říkají jim, jak je milují. Okázalá ambicióznost Království nejenom škodí, ona hlavně ukazuje, jak pod vší tou snahou být zároveň politicky korektní (dáme tam jednoho nesmírně sympatického arabského policistu, aby bylo jasné, že nejsme rasisti) a zároveň si rýpnout do vlastních řad (američtí úředníci jsou srábkové) se ukrývá primitivní westernový příběh o tom, že správní chlapi se nenechají odradit od toho, aby dělali správnou práci. A dlužno dodat, že Jamie Foxx umí přesvědčit, že je správný stoprocentní chlap, a totéž se daří i hranaté Jennifer Garnerové._______________ Nevím, koho volí producent Michael Mann (Miami Vice), ale zdá se mi, že podporuje vládní snahy o to, aby represivní složky přitvrdily. Nevím také, nakolik si Peter Berg, který předtím režíroval bezstarostné taškařice Šest pohřbů a jedna svatba a Vítejte v džungli, uvědomuje, že brousí do vážnějších vod, kde si s videoherní estetikou nevystačí. Jen vím, že jsem chtěl vidět lepší film.

Možná jsem naivní, nebo ten film shledávám poněkud sofistikovanější než je. Ale - SPOILER - je to v zásadě o tom, že náboženství je sebeklam, který lidé používají k tomu, aby jim život připadal snesitelnější? Pokud ano, tak 95 % filmu/knihy se sice může leckomu líbit, ale na konci se jim autoři vysmějí "haha, podlehli jste new age kýči". Možná je tohle nejhlubším poselství, možná se nám tu nabízejí dvě varianty "fantazijní-idealistická" vs. "realistická-nepříjemná" (a na vás je, abyste si vybrali podle svého založení), nebo jde o čistou pseudo-spriritualitu a la Paolo Coelho. Z filmařského hlediska je film skvost - potopení lodi, které trvá asi 10 minut a je natočeno v několika málo záběrech, dalece předčí hodinové potápění Titaniku. Tygra a orangutanku hrál nejspíš Andy Serkis.

Cvičení v nihilismu, které se maskuje za rozpravu o hrdinství, respektive snaží se uspokojit všechny světonázory. Zvraty jak z šestákového románu, patetické proslovy. Přesně to, co předchozí film eliminoval, tak tento toho má dvojnásobek. Učebnicový příklad toho, jak tvůrcům film svou mohutností a složitostí přeroste přes hlavu. Na druhé zhlédnutí ale vyvstává ohromná komplexnost. Sálají z toho možná až příliš velké ambice, ale nakonec jsou z velké části naplněné. Všechny dějové informace kupodivu sedí. Anne Hathaway překvapivě dobrá, Tom Hardy se nepřekvapivě svým Banem vyrovnává Jokerovi z přechozího dílu.

Hodinu a půl se to chystá, jak to bude ohromně epické a bombastické a pak je z toho půlhodinová vyvražďovačka.

Sociální utopie, která dokonale předstírá, že není citovou vydíračkou. Zaštiťuje se "příběhem podle skutečných událostí", ale těží hlavně z touhy po tom "aby to takhle v životě chodilo".

Skoro je chyba, že je tam těm vtipů až moc (a jak je u Cohena zvykem velmi rozdílného druhu a úrovně), takže se člověk zasměje asi jen každému třetímu. Další věc je, že Cohen šije do všech natolik "vyváženě" (ano, je to paradoxní), že trochu zanikne hlavní satirizovaný cíl - což IMHO je nekonzistentní vztah USA k různým diktaturám. Od Cohena jsou navíc všechny vtipy sice nekorektní, ale v podstatě bezpečné - vzdělaný bohatý Žid s hordou právníků za zadkem si dělá legraci ze všech, aniž by mu cokoli hrozilo a aniž by se pro cokoli musel angažovat. V tom se velmi liší od Chaplina, který za války natočil Diktátora a po válce se stal nežádoucí osobou. Ale jinak - jeden z vrcholných komediálních kousků posledních let. Proslov o tom, jak se liší demokracie od diktatury, je geniální.

Zoufalý výprodej hereckých legend hraničící se zneužíváním. Scénář klišé na klišé. O starých lidech, dnešní době nebo vůbec realitě to neříká nic. Humor přízemní.

Obnovená premiéra archivního a dříve i trezorového filmu Evžen mezi námi (1981) režiséra Petra Nýdrleho slibovala na festivalu v Karlových Varech velkou událost: nejlepší (a) zapomenutý český film o zdejší normalizaci. Namísto toho přišel vcelku klasický „FAMU film" - což je trochu syndrom. __________________ Se studentskými filmy bývá potíž, že toho chtějí říct hodně, ale často se nimrají v juvenilních pocitech nedoceněnosti nebo bolavosti. Evžen mezi námi vyprávějící o synkovi z vesnice, který přijde do Prahy a chce se stát spisovatelem, básníkem nebo aspoň hudebním textařem, vyhlíží, že si z této "tradice" dělá trochu legraci a vlastně reflektuje snahy mnoha mladíků "být umělcem". _____________ Dnes už ovšem drzost tohoto snímku značně vyvanula. Můžeme si sice uvědomit, jak provokativně (tedy disidentsky) mohla působit postava hrobníka v podání mladistvě fešáckého Jiřího Bartošky, může nás okouzlit svou (tehdy chlapeckou) roztomilostí Jan Kraus coby Evžen, který se z naivního snílka promění v namyšleného pragmatika. ______________ Pamětníci odchytají různé tváře tehdejší pražské bohémy, která tak trochu ztvárňuje sama sebe. Těžko popřít vtip některých scének, film trefně zachycuje nástup obludného normalizačního popu - a to ve finálové montáži, kdy se Evžen konečně prosadí dostatečně nablblými verši typu "obyčejní lidé živili tři krky, matce v létě mlátička utrhla kus ruky" apod. (sebranými ve skutečnosti z tehdejší oficiální tvorby).___________________ Z dnešního pohledu se ale Evžen mezi námi jeví spíš jako dílo s nezacíleným satirickým tónem, kde jsou všechny jevy zesměšněné rovným dílem a jde spíš o čirou negaci. Klidně by pak takový film někdo mohl označit i za snahu znevážit jakoukoli činnost proti režimu - ostatně z děje není moc jasné, v jakém uměleckém prostředí se Evžen na začátku pohybuje a jestli se pak na konci pohybuje v jiném. Film by se při nějaké nešťastné shodě osudu mohl líbit i lidem, kteří za minulého režimu udávali různé „nekalé živly a příživníky".____________ Stejně tak nejde úplně pominout, že 74 minutové dílko natáčené tři roky obsahuje sice hodně expresivních (a někdy i dost násilně deformovaných) záběrů, ale technicky je dost nekvalitní a dramaturgicky rozpadlé. Chvílemi ona nerozhodnost hlavního hrdiny a prázdnota jeho touhy - „víte, se mnou je to těžký, já mám i témata, to zas jo, ale potřebuju si ještě osvojit formální stránku verše" - může být částečně přenesena na film samotný. ________________ Zkrátka od trezorové legendy jsem čekal (asi bláhově) trochu víc. Nepochybuju, že Petr Nýdrle s Janem Krausem chtěli zachytit svoje znechucení tehdejší společností. Bylo by asi zajímavější je vyzpovídat v rozhovoru, jak to tenkrát bylo, než se dívat jen na výsledek jejich práce, která samozřejmě - vzhledem k tomu, že jde o školní film - podléhala taky trochu předběžné cenzuře.

Dokonale udělaný zakázkový výrobek, v němž není skoro žádný osobní vklad. Pořád to není typická hollywoodská zábava, rozhodně ne taková, jak se točí v posledních letech, ale tentokrát studený styl nepomáhá, ale spíš odcizuje celému vyprávění (to, že je Lisbeth tak divná, není proto, že má být cool, ale proto, že se jí něco stalo a má na vyšetřování osobní zájem; což z Fincherova filmu neplyne). Jinak jde o další příznačný příspěvek k fenoménu poslední doby - kultu nerdů.