Pohrobek

Dlouho doznívající facka jednoduchému vnímání morálky, konformismu, cynismu a oportunismu. Sledujeme, kterak spolu zápasí naivní idealismus, přesvědčený o tom, že ví, že koná tak, jak je to správné, a poněkud unavený pragmatismus, který se řídí tím, co mu přinese užitek, a který si už pomalu začíná uvědomovat, že z využívání druhých se taky nejde těšit donekonečna. Mistrně napsané a geniálně pointované - výsledek "sexuálních" snažení obou hlavních postav. Tento snímek přináší především nesmírnou porci nejistoty, neradí, neléčí, nenabádá, nemoralizuje.

Filosofující dialog o střetu hledání dokonalého sebevyjádření pravdivého já prostřednictvím samoty, upřímnosti a absolutní svobody a závazků plynoucích z bytí jakožto bytí s druhými, bytí pro druhé. Zásahy McCandlessových rodičů jsou znát, svolení k natáčení bylo patrně poskytnuto až díky ústupkům v hledání konsensu mezi oslavou Chrisova úniku a poněkud pragmatičtějším a zdravějším poukazem na člověka, který je zoon politicon, ať chce, nebo ne. V každém případě tato ambivalence výpovědní hodnotě snímku jen prospívá. Vizuální stránka nezapře jisté pomrkávání po malickovské kráse. Hudba, nesmírně pečlivě poskládaná, k filmu padne jako ulitá. Velmi podařené.

Romantická komedie, jež upřímně od začátku upustila od konsistentnější výstavby scénáře a snaží se vsadit na ztřeštěnost, rychlé tempo a vtipy, jimž se smějeme dříve, než se na obrazovce odehrají. Romantičtější pasáže tedy zrovna nefungují a postavy působí občas značně nesympaticky a nevěrohodně. Celkově poněkud křečovitý a povrchní snímek.

Podobenství, typicky rusky rozmáchlé, tragikomické a místy absurdní. Se zajímavou atmosférou, tentokrát přece jen ne úplně jednolitou. Vzhledem k prostředí blázince a války se pak paradoxně zcela od reality odtržené pasáže romance s Bryanem Adamsem zdají nejnormálnější a nejlidštější. Spousta hlubokých myšlenek tu také nebyla zasazena na špatnou půdu.

Výrazně autorský a "literární" snímek, plný nádherného černého humoru a absurdity, kterou běžně zažívá každý z nás, akorát se jí možná neumí zasmát tak bezstarostně jako, když se s ní setká na filmovém plátně. Martin McDonagh přesne ukázal, co mají film a divadlo společného i v čem se liší, ovšem výsledný produkt o vzájemné přínosnosti a inspirativnosti obou těchto umění vypovídá opravdu hodně. Scénář je vypilovaný do posledního detailu, snímek není "samoúčelně" absurdní. Nese jistou tezi, samozřejmě v Rayově postavě a v jeho vývoji, zcela nenásilně, ale organicky poskládanou z přihrávek vedlejších postav i toho, co čteme mezi řádky zdánlivě efektních "hlášek." Jenomže - pozor na to - tohle nejsou hlášky v onom popcornovém stylu, ačkoliv se proti nim nechci nijak absolutně vymezovat, Martin McDonagh je někde úplně jinde, je to literát, život má odpozorovaný, ať už v rovině prožívání, tak v rovině jeho odrazu především ve filmovém umění. To je vidět, a to je obrovské plus snímku, což vyvažuje jeho jisté formálně filmařské nedostatky.

Velmi zdařile vyprávěný, bodavě mrazivý pohled na pozdně Ceausescovo Rumunsko i na zoufalou situaci ilegální interrupce. Film nikam nespěchá, a přitom je tolik rychlý a tak neodvratně spěje ke svému absolutně nesmířlivému a katastroficko-rezignačnímu konci. Místa, v nichž se zdánlivě nic neděje - oslava narozenin Raduovy matky - jsou možná i palčivější tím, co divák cítí v pozadí, tím, co se děje tam kdesi v hotelu.

Dove si, Federico? Kam všichni ti tuleni zmizeli, jak za to může každý z nás. Proč jsou lidi takové mrchy, a to vše provokativně osobní cestou. Neodvažuji se posuzovat s jakou porcí ústupků vůči konzumentovi. Přes svůj skepticismus myslím, že tady je spousta upřímnosti. Je to mírně psychedelické, je to nekoncepční, vlastně to nemá téma, je to koláž, je to asociačně poskládaná mozaika, je to trošku surrelistické. Je to filosofické, je to sociologické, je to ekologické. Je to občas i trochu naivní a nesoudné. A je to velmi depresivní a pesimistické.

Poměrně informativní, ovšem asi příliš rychlé, proto snímek musí vsázet spíše na svoje vizuální a duchovní vlastnosti. Ty vizuální nejsou až tolik přesvědčivé na to, co by si člověk od takto přitažlivého tématu sliboval. Avšak jistý náznak spirituality, kterou v sobě podivuhodný fenomén vertikálně horizontálních dominant a stálic naší kulturní krajiny nese, tu je, takže asi vesměs pozitivní hodnocení.

Možná trochu roztřesená, ale poměrně hluboká výpověď o tom, co to je vlastně cesta, jak formuje naše životy, a hlavně, jak se na ní odráží naše smýšlení. O mnoha krásných cestách naší krajiny, avšak především o tom, jací byli naši předci a jak se to odrazilo v cestách, které nám zanechali, které bezohledně ničíme. Velmi silné téma, uchopené možná trochu nejistou rukou, ovšem skrývající hodně moudrosti a i smutku nad současnou dobou.

Zajímavý portrét člověka, který byl vždycky alternativní, minimálně svou duší. Osobní, poměrně citlivé vyobrazení jeho života, jeho lásky k půdě, k jeho práci, i zvláštní touhy po něčem, co by ho přesahovalo. Pěkně beatnický nádech a příjemné podobenství o tom, jak se dnešní idealisté našli v oblastech souvisejících s ekologií a citlivějšími způsoby chování k životnímu prostředí.