Pohrobek

Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně.

Ideálně namíchaná komedie s celou řadou vážnějších melodramatických prvků patřící k tomu nejlepšímu ze Sicovy tvorby. Velmi dobře napsané, střídající popisné humorné scénky s těmi dramatickými, které v sobě nesou přece jen i něco navíc. Ústřední dvojice Loren - Mastroianni je pak k nevychválení, když se krásně ukazuje, že Mastroianniho herecké mistrovství bylo přece jen o něco subtilnější a konsistentnější než výrazný, expresivní projev Sophie Loren.

Závěr Djordjevičovy série s partyzánem Malým. Tentokrát na téma jugoslávsko-sovětské roztržky. Pod tímto zdánlivě konkrétním tématem, které jako by ztrácelo výpovědní hodnotu, ovšem třeba pochopitelně hledat něco mnohem obecnějšího, a to absolutní vystřízlivění, dalo by se říci vystřízlivění na druhou, které okamžitá změna Rusů z milovaných osvoboditelů na nenáviděné kryptoimperialisty musela přivodit v těch posledních idealistech. Postavy se tak najednou musí vyrovnat se ztrátou posledních iluzí, sen, jímž série začínala, se neukázal ničím jiným než planou vizí. Zastřešující idea se nedostavila, zbylo jen individuální svědomí, s nímž se je třeba vyrovnat. Tentokrát si Djordjevič pomáhá silnou hudbou a odkazy na ta nejdramatičtější místa předchozích snímků, ale i tak se divák opět nestačí divit, jak zle lze také nakládat s jeho představami. Poslední, závěrečný zcizovací experiment je jednoduše geniální!

Absolutně bezchybný snímek, který mě tedy zaujal, přesvědčil a zcela uchvátil. Příběh bývalého srbského stalinisty, který v roce 1948 neuměl změnit kabát a nyní - šedesátá léta - balancuje na hranici bídy, nabízí opravdu nesmlouvavý, opravdový pohled na socialistickou realitu té nejšerednější každodennosti. Tenhle představitel jugoslávského černého filmu - to není žádný elegantní noir, to je černý film, jakožto film plný špíny, přízemnosti, ubohosti - té pouliční městské, ale především té mravní, usídlené hluboko v srdcích nejen hlavního hrdiny, či snad antihrdiny - je tedy jedním z nejpůsobivějších, ovšem přesto velmi reálným vylíčením zoufalé bezcílnosti, životní prázdnoty, duševní zakrslosti člověka, který je poznamenán vývojem, jemuž sám nerozumí, ovšem jemuž zřejmě zdatně sloužil svojí polovičatostí a nedostatkem odhodlání. Ano takových krys se potulovaly socialistickými luhy a háji spousty. Nepřipomenout nelze taky estetiku filmu, není tam jediný záběr, který by nenabízel rozklad, špínu, nepořádek - mnohdy přímo koncentrovanou ošklivost. Skvělý ilustrativní i výpovědní snímek.

Raný Wajdův film, zatím ještě plný rozporů - jak v hledání osobitého stylu prosyceného moderními italskými i oficiálními sovětskými inspiracemi, tak ve scénáři místy poklonkujícím režimnímu výkladu polského odboje, místy celkem nezávislém a originálním. Ale přes značnou tendenčnost příběhu chlapce nacházejícího stranu i uvědomění může film nabídnout řadu dramatických sekvencí, které vysoce vystupují z ideologizujícího průměru. Prvních pět minut seznámení s prostředím a hlavní postavou, stejně jako objářská akce - geniální scéna přepadení německé dodávky a obrázek prázdné ulice a vyhazovaných kejhajících hus - opravdu stojí za to i samy o sobě a v paměti asi utkví nejpřesvědčivěji.

Velmi procítěný snímek o vztahu samostatné odvážné dívky a týraného hrdého koně. Příjemný a na "dětský" film asi příliš umělecký, i když jsem ho jako dítě bohužel neviděl. Kachyňa se nezapře, především scény sbližování Lenky s nepoddajným koněm jsou opravdu působivé.

Otevřená alegorie z dob bulharské glasnosti. Režim v podobě anonymní odcizené poroty šikanující, rozeštvávající účastníky konkurzu - své občany, a to takovým způsobem, že mnohdy jemu samému ani není jasné, proč kterou praktiku vlastně využívá. Politicky velmi zajímavé, dobré i dramaticky a herecky.

Snímek navazující na Djordjevičův Sen, tentokrát o Srbsku těsně po odchodu Němců. Globálně tematika vypořádání se s kolaboranty a nový, "svobodný" život, ovšem mnohem niternější roli hrají zmatky hlavních postav, které se mají najednou sžít s mírem, začít normálně fungovat a nějak se zapojit do obyčejného života. O něco divácky atraktivnější než Sen, ale v každém případě stále nesmírně zajímavé, nabité spoustou nečekaných zkratek, odboček a podobných okamžiků znesnadňujících orientaci, i tak ale ta strhující energická místa tentokrát převažují.

Krásné zpracování tématu lásky, kterou neoslabí opravdu nic. Myšlenkově bohaté a opravdu sympatické, nesmírně precizně odehrané, těžko hodnotit, kdo z titulní čtveřice odvedl nejlepší práci.

Kompozičně zcela uchvacující snímek. První povídka - "Scherzo alla polacca" - je nesmírně dynamickým příběhem z dob varšavského povstání o nechtěném vlastenectví a zvláštním druhu hrdinství. Srší vtipem, nadsázkou, ale hlavně milosrdným humorem zlehčujícím napjatou situaci a zcela potlučující byť jen stopy jakéhokoliv patosu. Ovšem druhá část - "Ostinato lugubre" - první povídku předčí. Jedná se skvěle vystavěný beznadějný příběh ze zajateckého tábora, plný napjaté atmosféry, povedených charakterů a se zdrcujícím závěrem. Podobně jako první příběh nabízí i tento především demaskování učebnicového hrdinství, ovšem svojí ponurostí se divákovi zapíše do duše přece jen o něco hlouběji.