Pohrobek

Bohužel nenápaditě natočená slabá agitka nehodná svého závažného a hlubokého tématu. Nezklamala mě, protože jsem o moc lepší záležitost nečekal, ale takhle se skutečně film ani dokument informující o závažných problémech nedělá.

Komorní snímek, v němž Yates vytěžil z nehostinného orinockého prostředí maximum. Snímek nabídne vedle precizní a reálně působící akce a skvělé uměřené atmosféry především neuvěřitelně propracovaný portrét výjimečného muže, který měl zřejmě k šílenství blízko vždy a v jehož zarputilém boji s německou ponorkou to jeho mohlo naplno propuknout. O'Toole nenapodobitelný a nezastavitelný jako vždy. Pěkně mu sekunduje i obyčejný obchodníček Philippa Noireta.

Nebudu obviňovat Grishamovu adaptaci z vykonstruovanosti, celkem s lehkým srdcem se přenesu i přes scénáristické přehmaty, kterých se takto přeplněné a překvapivě pointované snímky samozřejmě vyvarují poměrně obtížně. Za zamyšlení stojí tempo filmu, jeho gradace a plynulost, tady to podle mě občas trochu skřípalo, ale na druhou stranu film nabídl řadu nejen efektních, ale i působivých míst. Režijně by mu možná slušel uměřenější přístup, asi by neuškodil i větší prostor pro představení postav a vykreslení jejich charakterů nejen ve "všeříkajících" maličkostech - Hackman analyzuje neworleanského taxikáře - ale i v poodhalení jejich škrobených slupek, což by se u Hackmanovy postavy právníka zvyklého vyhrávat, aniž vlastně ví, proč by vyhrávat měl, která asi zaujme nejvíc konsistentností svého vylíčení (dobře, čestný a idealistický Hoffmanův advokát působí taktéž konsistentně, ale byl přece jen upozaděn a může nabídnout jen příjemné uměřené herectví), vyloženě nabízelo pro prohloubení příběhu. Hlavní hrdinové Johna Cusacka a Rachel Weisz jsou pak zahraní efektně a věrohodně, jenomže je vyloženě sráží klasická bolest moderních mainstreamových dramat - totiž tah na co nejpřekvapivější pointu, která jejich charaktery obrátí naruby, což sice v divákovi vyvolá silnou emoční odezvu, ale na životnosti a lidskosti to samotným charakterům nepřidá ani zbla.

Především thriller zasazený do víc než zajímavého prostředí německého důstojnictva let 1942 - 1944. Trochu zvláštní - především balancováním na pomezí kriminálního příběhu, válečného snímku a čistokrevného thrilleru. Možná ne úplně nejvyrovnaněji napsané a poskládané, ale bezesporu obsahující spoustu skvělých míst, podpořených charakteristickým Jarreho hudebním tématem, podařenou kamerou a celkově mírně dekadentní atmosférou a vyzněním. Herecky nabité neskutečně. Peter O'Toole podává neobyčejně maniakální výkon a je opravdu radost ho zde sledovat, generála Tanze lze bez váhání srovnat s O'Toolovým Lawrencem nebo Lordem Jimem. Zajímavý je Omar Sharif, kterého by vzhledem k jeho egyptskému původu v roli německého důstojníka asi člověk jen tak nečekal, ale svoji postavu muže posedlého spravedlností a nehledícího na válečnou vřavu, jež kolem zuří, ztvárnil rovněž na jedničku. Stejně tak generál Donalda Pleasence je opravdu životnou a dobře odehranou postavou. Trochu slaběji a malinko schématicky pak působí kaprál Hartman Toma Courtnaye a jeho milostný i zbabělecký příběh vůbec.

Značně diskutabilní, upozorňuje na významný problém, ale způsobem, který dle mého názoru nepovede u větší části konzumentů snímku k hlubší reflexi. A ta je zapotřebí, především vzhledem k té agitační rovině snímku. Je zapotřebí studovat islám jako náboženství v co nejvíce jeho výkladech, i když ty se mnohdy liší imán od imána a problém neexistence jedné autority nám práci nesmírně znesnadňuje, ne-li znemožňuje. Je zapotřebí sledovat projevy islamistů stejně jako běžné fungování islámských zemí od Malajsie přes Írán po Turecko. A z čistě praktického hlediska je zapotřebí všímat si postupující islamizace - i když to je pochopitelně příliš silný termín, spíše tedy projevů islámu - Evropy. Jen se ptám, jestli tenhle snímek někoho nakopne tak, že se začně zajímat o islám, jeho projevy a jeho budoucnost (možná taky naši budoucnost, i když nejsem úplným zastáncem strašení islamizací, ale reálně o ní uvažuji). Snad ano, pak si taky říkám, jak bych na něj reagoval, kdybych byl muslimem, určitě bych se dokázal umně bránit, a vzhledem k demografické potenci islámských menšin v Evropě, bude zapotřebí - i při možném absolutním odříznutí přistěhovalectví - především komunikace s islámskými menšinami, ten vývoj v Nizozemsku vypadá dost zajímavě, třeba právě Nizozemsko by se mohlo stát první západoevropskou islámskou zemí, ovšem je třeba říci, že radikální nizozemští imáni nejsou vůdčí islámskou silou v Nizozemsku, ale na druhou stranu se od nich nizozemští muslimové obecně nijak zvlášť nedistancují. To z hlediska Evropy, situace třeba v Palestině je dost radikálnější a jednoznačnější. Film nic nového nenabídne, snad tedy aspoň to zamyšlení nad budoucími vlivy islámu v Evropě a třeba podnět ke kritickému zkoumání Koránu. Jako film samozřejmě velmi amatérské, na jednu stranu dost odvážné, na druhou samozřejmě hodně propagandistické, sledující především Wildersovy politické zájmy. Ovšem je třeba říci, že v jeho případě nejde o žádného ultrapravičáka, otázka populismu jeho politiky je pak už jiným problémem.

Milé, pravdivé, příjemné. Není toho třeba příliš vytýkat, možná se lze zamyslet nad hranicemi kvaziamatérského pojetí a jeho funkcí v přiblížení diváka příběhu a hlavně oběma protagonistům, kteří nemohou sázet na hereckou suverenitu, a proto je vše postaveno na jejich doslova hmatatelné bezprostřednosti.

Takový netradiční vánoční snímek. Ovšem pro milovníky akce starého dobrého ražení opravdu pochoutka. Perfektně obsazené - Richard Burton, Richard Harris a Hardy Krüger velmi solidní a charakterní, Roger Moore a Stewart Granger standardní. Spousta pěkné tvrdé akce a ideální stopáž.

Hluboký snímek o hrdinství střetávajícím se s odpovědností, o riskování, touze po úspěchu a drtivé konfrontaci s realitou. Generál Nobile a jeho odpovědnost za osud, jenž potkal jeho muže, výčitky a nezodpověditelné otázky, které ho pronásledují desítky let po prožitých událostech. Scény z pohodlného Nobileho bytu, kde on a jím vyvolané přízraky řeší abstraktní, ale samozřejmě velmi důležité, otázky viny, ostře konstrastují s krutou arktickou realitou, kde se snaží vzdušní trosečníci přežít, jak se jen dá, v těch nejhorších podmínkách. Dramatická místa jsou velmi funkční a zdařilá, ovšem hlavní síla snímku spočívá ve výborné typologii postav, jejichž pohnutky jsou podrobně rozebrány a jejichž charaktery jsou víc než načrtnuty. Peter Finch jako generál Umberto Nobile je pochopitelně postavou nejrozporuplnější, on je tu taky souzen, on představuje ztělesnění problému, kam lze zajít v riskování cizích životů a co to znamená být za někoho zodpovědný. Sean Connery si zahrál "vysloužilého" Amundsena, odvedl perfektní práci a jeho ztělesnění skutečného charakteru a moudrosti, pomáhá při hodnocení Nobileho postavy. Claudia Cardinale představuje společně s Eduardem Martsevichem zdravě živou, obětavou a nesmírně silnou postavu - ovšem realita neříká, že tyto vlastnosti zajišťují přežití. A Hardy Krüger jako letec Lundborg ukazuje, že jeho nehraná elegance - která byla Hardymu vždycky vlastní - zrovna to nejdůležitější není, když se ukáže, že pokud je jenom obalem člověka, nemusí znamenat vůbec nic - k takovému obnažení dochází ve scéně s Claudií Cardinal i při závěrečném přiznání motivu Lundborgovy snahy vzít do letadla právě toho, koho vzal. Působivý Morriconeho hudební doprovod pak je také velmi podstanou součástí snímku. Existují patrně dvě verze filmu - delší ruská, a kratší mezinárodní - namluvená anglicky.

Jeden z nejznámějších jugoslávských partyzánských velkofilmů, po Bitvě na Neretvě zřejmě nejspektakulárnější. Dá se na něj hledět jako na prvoplánovou propagandu, kde Richard Burton v roli vrchního velitele Tita vede neohrožené jugoslávské partyzány v jejich hrdinském boji - Tito tu je zpodobněn s obrovskou aureolou, bez sebemenšího zaváhání, jako osobnost spojující humanitu - stále dokola se objevující zdůraznění péče o raněné - se zápalem - řeči o budoucnosti Jugoslávie. Burton si se svojí zvláštní rolí - skutečný Tito se o svoje ztvárnění určitě intenzivně zajímal - poradil vcelku přesvědčivým způsobem, občas mírně nemístná gloriozace této osoby může být připsána na vrub scénáři nebo režii, která Tita nechá občas promlouvat nebo aspoň upřeně civět přímo do kamery. Partyzánské jednotky se skládají z oddaných vlastenců, které spojují přátelská pouta, rodinná pouta, ale především láska k vlasti a zápal do boje za svobodu. Z propagandistického hlediska je třeba upozornit na protináboženské motivy - umírající nechce, aby se za něj pop modlil, tento pop se na závěr své modlitby za probití z obklíčení rouhá, i na připomínání toho, že Jugoslávci si svoji svobodu vybojovali sami, angličtí vyslanci tu pouze pozorují stav a obdivují hrdinný jugoslávský lid. Ovšem na film se dá dívat i jako na pokračování starých srbských epických děl, tentokrát tedy často ředěných lyrickými scénami, jichž se dostane takřka každé ve filmu vystupující postavě. Tomu odpovídá zobrazení nepřátel, kteří tu mnohdy hrají vyloženě pekelnou úlohu, s minimem lidských atributů, naopak s ďábelskými úklady - "potrestání" nešťastného otce, zdůrazňování krutosti lidské štvaním psů - srovnej rozzuřené německé vlčáky trhající svázané nebo raněné partyzány a třeba smutný obličej "jugoslávského" psa umírajícího nedaleko skrytého Tita. Ale i přes glorifikaci ústřední postavy tu Tito není tím, kdo všechno zařídil, ale je prostě tím nejlepším kolečkem v tvrdě kolektivním pojetí chápání všech partyzánů, jimž se často dostalo povedenějšího scénáristikého zařazení a osobnostní charakteristiky než Titově postavě. Taktéž i konec už spíše připomíná lidovou píseň o hrdinství v boji proti Turkům než regulérní válečný film. Třeba je pak pochválit Theodorakisovu hudbu i krásnou přírodu.

Splnilo se mi druhé z mých tří největších životních přání. Jsem fakt naměkko :) Tenhle snímek jsem chtěl vidět snad poslední dva roky. Hardy Krüger jako rozverný a trochu dětinský, ale zároveň věrný a zodpovědný německý pilot, který dokazuje, že to von před svým jménem nenosí nadarmo a důstojník má v zajetí jedinou starost, a to jak z něj utéci. Všechno vlastně polodokumentární formou, ale zcela přirozeně a se spoustou elegance a noblesy.