major.warren

Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným. Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí. Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme. Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci.

Čirá nádhera. V podstatě úkaz toho, v čem tkví klíč k dosažení absolutní čistoty filmového umění. Touha vyprávět, při tom reflektovat vlastnosti uhánějící společnosti a zároveň zanechat silně osobní stanovisko. To je zřejmě důvod, proč je Jafar Panahí už dvacet let v Íránu v nemilosti. Strach z poodhalených záclonek nutí vyšší moc k tomu tohoto krále autentického náhledu na lidské pokolení eliminovat.

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu.

Tenhle film pro mě není jen jedním z hodně dobrých filmů. Na rozdíl od mnoha jiných ve mně ještě teď doznívají vynikající pocity, jak z hudby tak z filmu jako celku, a také jsem unesen tou nádhernou atmosférou. Bradley Cooper a Lady Gaga nám podávají skoro 90 let starý filmový příběh, který ovšem ze všech těch možných verzí za to téměř století vypadá opravdu nejlépe. Není to remake, spíš verze, ale to je úplně jedno. Zažil jsem tu skoro tři filmové "orgasmy" za sebou. První, úžasná scéna, kdy Lady Gaga, která zde předvádí výkon desetiletí, která tu vypadala jako člověk s duší, ne jako blázen, a která zazpívala to nejlepší co jde, přijde za Bradleyem na pódio a poprvé zazpívá před velkým davem. Bradley si svou roli opravdu ušil na míru. Jako stárnoucí alkoholik, ale vynikající muzikant Jack mě dostal. Jak říkám, u herců mi nejde jen o dialogy či akční scény, ale i o gesta a vžití do role. A tihle dva se do rolí vžili na 100%. To nebyla Lady Gaga. To byla obyčejná mladá talentovaná holka, to byla Ally. Stejně tak Bradley, který mě svým neskutečným citem pro filmařinu úplně dostal, a myslím, že jeho režijní debut můžu přirovnat ke Kevinu Costnerovi a jeho Tanci s vlky. Ten film obsahuje stejnou lásku k filmům a cit pro filmařinu. Cit, který je jednoduchý, neobsahuje zbytečnosti, není příliš "slaďárenský" a hlavně ví kdy, co a jak. To samé scénář. Je tam znát tak Amerika, ale Eric Roth tomu svými "forrestovskými" standardy hodně pomohl. Vizuálně luxusní. Od kamery, střihu, kostýmů až k neskutečnému mixu a střihu zvuku, díky kterým je zážitek ještě větší. Ten úžasný mix kytary a písní, které byly hrány přímo na natáčení a ne dodatečně ve studiu. To je velké plus. Hudba, tak tam není co dodat. 100% a Oscar za Shallow, jasné? Ten film je silně Clintovský. Clinta jsem tam cítil už od začátku a vím, že takhle by to natočil jen Clint. Ale natočil to jeho učeň. Začátek je vynikající, celkově první půlka má mnohem větší kouzlo, je svěžejší, jednoduší, ale i prostě hezčí, druhá je psycho drama, které vás dokáže rozbrečet, a vlastně tak nějak chcete co nejvíce přiblížit konec, zatímco z první půlky, nechcete a nechcete odejít. Je to až neskutečně laděný a lidský snímek. Pár hodně "amerických" scén, ale tak proč ne. U mě 85% a nejlepší hodnocení. Můj favorit na Oscary. Přeju Oscara za píseň, oba zvuky, hlavní herečku, režii a klidně i ten scénář. Nejlepší scénu už jsem jmenoval. Jak tam přijde na podium a začne zpívat, to je už teď legendární scéna.

První zhlédnutí (2020): Netradiční, nedějové, těžko srozumitelné filmové dílo o pravdě, lži a uchopení každodenní reality. Michelangelo Antonioni je mistr svého řemesla, podobně jako David Hemmings v roli fotografa Thomase. Zvětšenina má mistrovské vlohy, je svým způsobem nadčasovým "podobenstvím," ale že bych byl nějak extra nadšen... to se bohužel říct nedá. Možná příště. Druhé zhlédnutí (2023): Konečně s diváky a na velkém plátně. Až nyní, navíc po zhlédnutí většiny Antonioniho filmů, jímž jsem dosti propadl, legendární Zvětšeninu doceňuji. Je to vedle Rašómona přelomové modernistické dílo, které si pokládá a reflektuje otázku, zda je možno nalézt, uchopit a dokázat objektivní pravdu. David Hemmings má neuvěřitelné kouzlo a šarm i pro heterosexuálního diváka. Antonioni zde na rozdíl od zbytku své tvorby neestetizuje nudu, naopak podává životaplný obraz Londýna a jeho kultury 60. let. Závěrečné podobenství s míčkem je nejvíc cool pointa v dějinách kinematografie.

Opravdu hodně povedený snímek. Nechápu jak to, že má u nás jen 64 procent. Stejně tak třeba životopisy Lincoln nebo Jackie, ale každý uživatel má svůj názor, který by ti druzí měli respektovat. Můj názor na film Železná lady o jedné z nejlepších političek všech dob zní, úchvatné dílo. Meryl Streep se do role Margaret Thatcherové opravdu hodila a Oscara za hlavní ženskou roli si plně zasloužila. Myslím, že zde podala jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Jim Broadbent coby její manžel Dennis filmu dodal potřebný rámec humoru a posunul jej ještě o kus výš. Ostatní herci též skvělí. Phyllipa Lloyd udělala moc dobře, že zfilmovala příběh této neobyčejné ženy a jsem si jist, že bude jistě skvělou režisérkou. Scénář Abi Morganové byl perfektní. Nebyly tam žádné omyly a byl velmi vtipný a hlavně mi nepřipadal nudný. Délka filmu 100 minut je podle mě k tomuto tématu ideální. Kamera velice dobrá, krásné detaily Londýna a tak dále. Hudba Thomase Newmana byla také opravdu velice povedená. Perfektní makeup. Jeden z nejlepších co jsem kdy viděl. Kostýmy i výprava bohaté. Jsem moc spokojen. U mě to nejlepší hodnocení. Dva Oscary za nejlepší makeup a hlavní herečku.

Život a doba soudce Roye Beana je nostalgicky poetický a komediálně laděný western s úžasným Paulem Newmanem, geniální hudbou Maurice Jarrea, skvělým scénářem Johna Milliuse, hvězdnou režií Johna Hustona a neutichající láskou k Miss Lillie Langtry:-). 75% a krásné čtyři hvězdičky.

Žádný jiný film snad nikdy nedokázal hovořit tak vtipně a půvabně o tak vážných věcech a v závěru diváky dovést k slzám. Roberto Benigni je z rodu herců, kteří se jednoho dne rozhodli postavit se za kameru a všem okolo dokázat, že jsou za ní stejně dobří jako před ní. Spousta z nich vzbudila posměch. Ne však Benigni, který i kdyby už nikdy neměl natočit nic jiného (a že se mu ne vždycky zrovna všechno vydařilo) se tímto filmem navždycky zapsal do srdcí filmových diváků. Jako první si totiž uvědomil, že o hrůzných věcech je třeba vyprávět s nezdolným optimismem i nadhledem, a teprve tehdy bude jejich účinek na diváky stoprocentní. Život je krásný je především o nápadu a síle umělce něco sdělit a přitom nenudit. Krom úžasného Benigniho zaujme zejména charismatický Horst Bucholz v jedné ze svých posledních rolí. 85%. Nejlepší scéna je jednoznačně překlad táborového řádu a samozřejmě i krásné finále. Abbiamo Vinto!

Žut je největší dobrodružství Kary Ben Nemsího, tedy Old Shatterhanda v Orientu. Já miluji na výsost všechny filmové Mayovky. Ať už v nich vystupuje Vinnetou, Old Shatterhand či Kara Ben Nemsí. Žut je jedna z nejlepších filmových Mayovek. Robert Siodmak, který později natočil i další dvě mexická dobrodružství, si režijně libuje. Lex Barker je jako Kara Ben Nensí zcela výtečný. Ralf Wolter zase ztvárňuje dokonale komického, avšak nepostradatelného Hadžiho Halefa Omara. Rik Battaglia je opět záporák - tentokrát přímo Žut, a dvojice Lord David Lindsay a sluha Archie Dietera Borscheho a Chrise Howlanda patří k mým nejoblíbenějším filmovým dvojkám, protože všem Mayovkám v Orientu dodávají nepostradatelný humor. Žut je výtvarně pěkný, vizuálně také, a z hudby Martina Böttchera se při finální sekvenci s Žutovým útěkem tají dech. Žut je prostě výtečný. Jistěže, stejně jako spousta filmových Mayovek, je v některých postupech jednoduchý, ale tak jako Kara Ben Nemsí Lexe Barkera a Hadži Halef Omar Ralfa Woltera vypadají skuteční filmoví hrdinové, na které je radost koukat i po letech. Obsazení krásně doplňuje Marie Versini a pár známých mayovských tváří. Knihy Karla Maye jsem nikdy nedokázal moc číst, a vždy jsem dával přednost filmům, ale nebýt jeho, Žut a desítky dalších výtečných věcí a příběhů o bezpráví a hrdinech, by nikdy nevznikly. Tvrdá, ale krásná Mayovka, kterou mám moc rád. Při finální scéně s koněm Rihem, divák uroní slzu zcela přirozeně. U mě pět hvězdiček. Žut, Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva jsou všechny tři krásné snímky, které by se měli dodnes pouštět. Žut je sice nejtriviálnější, ale přesto zřejmě nejsilnější z celé trilogie.

12 let v řetězech mohlo Oscary vyhrát, ale cenu za nejlepší film by měl získat někdo lepší. Po filmařské stránce není příliš co vytýkat, značně rozporuplnější je otázka tematická. Film má silný základ ve skutečném příběhu Solomona, jenž prožil dvanáct let života v roli otroka na amerických plantážích. Rasismus, otroctví, nesvoboda, násilí na černých, to vše zde hraje svou roli a dohromady film jako celek funguje a působí velmi dobře a přesvědčivě, fakticky je nezpochybnitelný. Přesto se dá Oscar za nejlepší film roku přeložit jako Oscar za korektní dílo, které vyhovuje spíše svým společenským tématem nežli převratnou filmařinou, jež by budila úžas. Opakuji: Je to moc hezký film! Rád si jej pustím i na potřetí. Především kvůli silnému lidskému příběhu a také hereckým výkonům. Chiwetel Ejiofer v hlavní roli Solomona je jednoduše výborný, typově přesný, uvěřitelný i plný emocí. Michael Fassbender je zase skvělý v roli zlého otrokáře. Dále pak Lupita Nyong'o, Benedict Cumberbatch, či Brad Pitt, který film navíc ještě produkoval. Kamera je velmi působivá; celé je to krásně nasnímané, zejména co se týče scén na bavlníkových plantážích. Hans Zimmer složil prostou, přesto opět nádhernou hudbu, jíž dominují úžasné housle. Co mi vadí, je, že od začátku do konce se 12 let v řetězech drží v neměnné atmosféře, která se nevyvíjí ani s přibývajícími zvraty. Konec je dost natahovaný, ale zato poměrně výrazný a emočně silný. 75%. Tři Oscary za nejlepší adaptovaný scénář, vedlejší herečku a film.