major.warren

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%.

Andaluský pes zformoval surrealismus do světa kinematografie. Zajímavé a (ne)tradiční dílo Luise Buňuela a Salvadora Dalího!

Existuje mnoho filmů o velkých umělcích. Žádný z nich se však asi nemůže pyšnit nárokem na titul F I L M jako Andrej Rublev sovětského mistra Andreje Tarkovského. Od včerejška ho nemůžu vypustit z paměti. O životopisný portrét klíčové osobnosti středověké pravoslavné kultury se nejedná. Stavba je epizodická, rozházená mimo lineární řád časoprostoru. Rovin je zde všeobecně mnoho od pátrání po věčném údělu umělce až po naplnění ztraceného času navzdory nepříznivým okolnostem doby. Téma božské síly i drobné motivické ozdůbky (ryze obrazné) jsou dohromady utkány s takovou pečlivostí a přesvědčivostí, že celek se postupně vrývá do duše a s odlitkem zvonu a závěrečným pásmem obrazů nabývá na vyvrcholení. Tři hodiny utečou přes krásné duchovně líné tempo jako voda. Některé sekvence jsou vyloženě magické (rituál na řece, nájezd Tatarů na kostel). Tarkovský má fluidum jako nikdo jiný. Není to tvůrce z našeho světa. I to mi Andrej Rublev stvrdil. A pověděl mi i mnoho dalšího. Děkuji, že jsem si ho mohl vychutnat na velkém plátně.

Pro mě opravdový zážitek. Naprosto fantastický a originální příběh ze života s nadpřirozenými bytostmi. Koho by něco takového napadlo. Alice Nellis je prostě skvělá. Já od ní neviděl špatný film. Svým stylem natáčení mi připomíná a rád jí tak i říkám, český Alejandro G. Inárritu. V každém jejím filmu je silná lidská tvář a perfektně sociálně vypracovaný příběh ze života. Podle mě jsou Andělé všedního dne její třetí nejlepší film. Lepší byl jen Revival a Výlet. Michal Viewegh opět napsal skvěle vymyšlenou knihu. Scénář na kterém se podílel byl výborný. Měl spár a byl skvěle propletený. Kamera velice působivá a celková vizualita velmi slušná. Hudba moc pěkná a působivá, odpovídající přesně dané situaci. Kostýmy a masky se scénografií skvělé. Herci excelentní. Perfektní výběr. Kromě dvorních herců Alice Nellis, kterými jsou Zuzana Bydžovská, Bolek Polívka či Vojtěch Dyk byla fantastická Eliška Křenková, Klára Melíšková i Vladimír Javorský s Mariánem Labudou st. Nejlepší scéna je podle mě scéna se skokem z mostu. U mě má tento film to nejlepší hodnocení.

Fantastický film. Jiří Strach po Popelce natočil nejlepší pohádky české historie a nebál bych se říci, že možná všech dob. Dvojka byla ještě lepší, ale to vůbec nevadí. Ivan Trojan a Jiří Dvořák jsou borci. Kdo jiný by měl Petronela s Uriášem zahrát, když ne oni dva. Scénář výborný. Člověk se nasměje a chvílemi je to velmi dojemné. Perfektní vzor jak by měla vypadat pohádka. Ostatní herci Zuzana Kajnarová, David Švehlík i slizký Olda Navrátil byli též skvělí. Klárka Issová jako Panna Marie byla vynikající a Jiří Bartoška byl bohem doslova. Musím pochválit krásnou hudbu, kostýmy, masky, vizuální efekty i krásnou kameru. U mě to nejlepší hodnocení. Nejlepší scéna je podle mě s nebeskou branou, svatba a návrat do nebe.

Nejlepší česká porevoluční pohádka. Strach a Epsteinem jsou poctivky a je to vidět. Trojan s Dvořákem jsou ještě sehranější než v jedničce, kamera Martina Šece kouzlí krásné obrazy Českého Krumlova, leč největším překvapením je krásná hudba Ondřeje Gregora Brzobohatého. Zábavné, svižné a všechny generace vzrušující dílo.

Velmi dobrý horor. S prvním dílem se to vůbec nedá srovnat. Tak jako u tohoto filmu jsem se snad ještě nikdy nebál. Hlavně při scéně kdy jsou dívky pod dekou a objeví se panenka. Námětem to je velmi slušný snímek. Scénář také nebyl nějak špatný. Na mě trošku přehnaný, ale špatný nebyl. Vizuálně byl film skvělý, jak kamera, tak vizuální efekty, střih i zvuk. Perfektní a velmi strašidelná hudba Benjamina Wallfische dodala filmu neuvěřitelný rámec napětí. Herci jako Stephanie Sigman, kterou znám ze Spectra byla velice dobrá. Stejně tak mladé herečky a Anthony LaPaglia, kterého znám od vidění, myslím ze seriálu Beze stopy. Kostýmy i výprava a masky pěkné. Nejlepší scéna pro mě v tomto filmu není. Jen nejstrašidelnější, a to scéna kdy duch panenky začne vraždit a pronásledovat Janice, která mu chce ujet na pojízdném schodišťovém křesle a následně je vystřelena do vzduchu. A také scéna kdy už ovládnutá Janice začne pronásledovat všechny ostatní dívky a sestru Charlottu. Opravdu tvrdý film. Ale není špatný. U mě pěkné čtyři hvězdičky. A ano, určitě to je film dělaný víceméně jen pro strach, ale zrovna tenhle se docela povedl.

Legendární romantická tragikomedie. Annie Hallová je životním dílem Woodyho Allena. Allenově humoru jsem sice nikdy nepřišel až tak úplně na chuť, přesto musím uznat, že zrovna v Annie Hallové (a třeba v Půlnoci v Paříži) mi vůbec nevadil, ba naopak ještě více podtrhl jedinečnost celého stylu, kterým Allen jako režisér/herec vypráví. Úžasná Diane Keaton v hlavní roli představuje módní symbol své doby a podává výjimečný výkon. Allen coby vypravěč Alvy Singer je samozřejmě také skvělý. Celý film má tradiční "allenovskou" poetiku; taky aby ne, když se jedná o jeho signaturní snímek. Perfektní vztahová hříčka, která skvěle baví i po letech. U mě pět hvězdiček. Čtyři Oscary za hlavní herečku, režii, scénář a film.

To je pořad pořadů. Zdena je borec i když někdy je to komedie. Umí být neuvěřitelně lidský. Není to zlý člověk a dokáže udělat z relativně lehkých surovin perfektní jídlo. Nejlepší kuchař v České republice. Nejlepší restaurací byla jednoznačně Westy v Hodoníně. Nejhorší pak Bohéma v Brně a Bílý koníček v Táboře. Zdena má tolik hlášek, že člověk nedokáže říct, která je nejlepší. U mě to nejlepší hodnocení. Super pořad, který každému něco přinese:-).

Apokalypsa F. F. Coppoly vypráví, stejně jako většina jejích žánrových kolegů (Četa, Olověná vesta), o tom, jak válka nezvratně poznamenává a mění lidské bytosti a nahlíží na ni coby na šílenou „instituci.“ Na rozdíl od líčení „skutečné války“ v Četě, kdy hlavní hrdina stojí mezi dobrem a zlem, a psychicky trýznivých praktik výcviku a přeměny vojáků v živé zbraně v Olověné vestě, však Apokalypsa vypráví epický, chvílemi téměř mystický příběh s doslova hypnotickou atmosférou o zrodu vlastního světa uprostřed válečného konfliktu. Děsivý Marlon Brando podává jeden z nejpřesvědčivějších výkonů své kariéry. Stejně tak Martin Sheen v roli jeho protivníka – kapitána Willarda, jenž má za úkol Brandova zběha Kurtze najít a zneškodnit dřív, než bude pozdě. Z herců dále vyniká především Robert Duvall v roli dětinského plukovníka, který však baví stejně jako dojímá, a také Dennis Hopper v roli fotografa. Coppolova inspirace v Herzogově filmu Aguirre, hněv boží se dá snadno rozpoznat, avšak Coppola na místo slepého přetáčení nalézá vlastní a v lecčem silnější alternativu hrůzného příběhu uprostřed pralesa. Inspirace je tedy patrná více do formy nežli do obsahu. Z mého pohledu se Apokalypsa vymyká všemu, co bylo o Vietnamské válce dosud natočeno. Zároveň bych řekl, že konflikt o němž vypráví silně přesahuje a více než na válku samotnou se zaměřuje na duševní rozpoložení postav. Coppola natočil svou válečnou odyseu nepopsatelným způsobem. Pro budování atmosféry přispívá jak hudba, tak vizuální stylizace kamery Vittoria Storara. Jeden z nejsilnějších válečných filmů všech dob.