Gemini

Óda na nezlomitelného bojového ducha a kosti indonéských ranařů ve váhové kategorii Pet Shop od Mattela. Aneb jak si filmoví předáci v Jakartě řekli, že to těm thajským Tondům Jájům natřou, hezky "silat style". Nevím no, jakkoliv se musí nechat, že narozdíl od takového Tom Yum Goong se tu kdosi pokusil vytvořit cosi jako skutečný příběh (aby ho lidově řečeno zajebal pazúrom "takřka" bratrské sounáležitosti), tak i když je cosi skutečně pozoruhodného na dvaceti hitech nožem za pět sekund, po úvodním střelecko-fyzickém masakru jsem čekal něco onačejšího než přehlídku reálně nepřežitelných brutálních úderů, kopů a narážeček do štírka v černých hadrech. I bojové umění je potřeba umět dávkovat - takhle tvůrci vystříleli prach dost brzo, a do konce už jen zvyšovali laťku daleko předaleko za hranice směšnosti. Jedinou čestnou výjimku představuje emocionálně hutná špinavá bitka seržanta s Mad Dogem - u té jsem si říkal, že si sakra někdo spletl film, a že by to měl rozhodně dělat častěji. Jinak je to martial arts porno se všemi zmíněnými vadami i klady. Není v zásadě rozdíl mezi těmihle záležitostmi a třeba tanečními filmy jako Step Up - dějově a leckdy i herecky utrpení, technicky ovšem vynikající podívaná. Takže za ten lepší příběh desítka navrch proti Tom Yum Goong. To znamená 70%. PS: Opravdu by mě zajímalo jak se to může přihodit, že na opačných koncích světa se najednou urodí dva filmy s takhle moc stejnou "nosnou myšlenkou" jako Raid a Dredd, když údajně nikdo od nikoho neopisoval:)

No já tedy nevím, na horrory se dívám jednou za uherský rok, a kromě toho, že tu máme moderní adrenalinový zombie slasher (závěrečné odhalení dělá asi takový rozdíl jako jestli vás kosí zombáci s T-virusem nebo Las Plagas) kombinovaný s blérvičoidní kamerou a jasně danými limity prostředí (což ovšem taky není pravda, jak se neustále přesvědčujeme), nějak nevidím nic, co by stálo za stavění na takový či makový piedestal. Šlape to, to nepochybně. Postavy se ale chovají jako nepoučitelní žánroví idioti, to nepochybně také:) Tenhle typ horrorů na mě zjevně nefunguje, stejně jako ruční kamera... ani to, že kameraman má být "členem action týmu", mě nepřesvědčuje, že by měl dobrý důvod ve svém snažení vytrvat po CELÝ film, místo aby se chopil nějakého pádného argumentu (jako třeba toho perlíku, muhehe) a nechal zombákům okusit tu slanou rozkoš a vyzkoušel, jestli by se při fyziologické neusmrtitelnosti nedal problém uspokojivě řešit mechanickou cestou (dělej co dělej, zuby, které nejsou, nemůžou kousat, a na rozdrcených pahýlech se do schodů taky běhá hůř než obvykle;)). Ale abych jen nehaněl, momentka s rozpliznutým hašounem a realistický containment management veřejné moci mě opravdu zaujaly. To druhé tedy jenom do chvíle než se "deusex" rozhodl řešit problém vysláním JEDNOHO specialisty - to, že tvůrci už měli v hlavách (a střednědobém ekonomickém výhledu) druhý díl, který je právě o nasazení zvláštní jednotky, opravdu není omluva... Ale jako proč ne, první půlka, kdy se hlavní hrdinka pořád snaží dělat svoji práci, a odkrývá realistické společenské pozadí bydlení v "činžáku", mě opravdu bavila. REC rozhodně patří do červeného, ale ode mě víc jak sedmdesátku nedostane. Jestli jste ale horroroví fandové, tak (mám-li věřit Sašovi Michailidisovi) si šmáknete podstatně víc než já, protože mě opravdu v tomhle subžánru různé kamerové variace a obrazové kompozice nechávají chladným a suchým. 70%

Pohádka o tom jak oscarový především vztahový frajer nějakým kouzlem dokázal nebondovským stylem natočit skutečně nejlidštější a filmově nejzajímavější bondovku ze všech, a přitom použil nejen tradiční bondovskou nezničitelnost (závěr úvodní sekvence), ale i od pohledu vyšinutého a esteticky odporného superherce/superpadoucha (gaye, jak jinak), a ještě ukolébal diváka všech převážně klukovsky popcornových dobrodružství agenta 007 odkazy na "staré dobré předrestartové časy", aby dost výrazně naznačil, že je pomalu zatáhne i do hájemství Náčelníka Kamenného Ksichta. A jen tak mimochodem, téměř bezzvuková scéna se zrcadlově lesklými skly a odstřelovačkou je vizuální orgasmus - a další oscarová křivda pro Mistra Rogera Deakinse. Co dál? Třeba to, že si leckdo naivně myslí, že za bondgirl tu byla Bérénice Marlohe. K čemuž mám ještě drobné BTW - označování Toniy Sotiropoulou, která se objevila ve dvou záběrech, za hvězdu z bondovky - což se dělo mimo jiné v souvislosti s českým plesem v opeře - je naprostý výsměch... asi jako že Rytmus "hraje" v Die Hard 5;) V zásadě se dá říct, že mě Skyfall svojí zážitkovou hutností a přístupovou dvojakostí velice bavil. Přesto je pořád na čem pracovat, protože způsob jakým se děj posunul rozhodujícím způsobem kupředu (vypořádání tajné služby s nejhustopekelnějším hackerem na světě připojením jeho laptopu do svojí sítě, hahaha), je stále nedůstojný úrovně "moderní bondovky", i leckteré z těch starších. I tak ale říkám - excelentní bondovka/nebondovka, výborný film. 90%

Jedno z tichých překvapení stojících na formálním nápadu a transformaci dvou výborných herců (BTW pokud někdo pochybuje o mojí úctě k Paní Herečce a její ženskosti, může mi kiss my gender;)) do dokonale civilních postav. Příběh jedné noci plné oťukávání, co si k sobě po všech těch společných zážitcích můžeme dovolit, a jestli se nevrátit před tu spoustu let a životních rozcestí, radost pohledět. Vypadá to tak životně, a možná právě proto tak smutně... a váš pocit záleží na tom, jak si odpovídáte na vyřčené i nevyřčené otázky, které se tu předestírají. A k tomu je tu to obohacení "dějové" linky "psychologickou hrou" s ukázkami rozdílnosti vnímání téhož muži a ženami. Zkrátka luxus. Ale upřímně, kdyby to mělo být jen o deset minut delší, bylo by to moc. Není to pro každého, ale je to silný zážitek. 80%

Notebook je tak precizně vybroušeným krystalem čirého žánrového křišťálu, že mu snad ani nejde vyčítat ty jednotlivé elementy, které jsme už tolikrát viděli jinde. Je sice neuvěřitelně průhledný a možná i trochu dlouhý, ale díky Ryanu Goslingovi, Rachel McAdams, Geně Rowlands, Joan Allen a Jamesům Garnerovi a Marsdenovi dokáží momentky jako návštěva "Garnerových" dětí zamrazit, a naopak dychtivost mladých těl rozpálit... a samozřejmě oddanost lásky až za hrob "zahřát u srdíčka" (nebo vyvolat cynické ušklíbnutí). Režisérovi se navzdory několika WTF momentům (jako setkání Allie s "veselou vdovou" nebo matčin srdceryvný "já ti tak rozumím" výlev) jakž takž podařilo nepřetáhnout strunu, respektive nepřetahovat ji moc často a na moc dlouho, ale nějak nemám pocit, že by mě k tomuhle filmu něco táhlo - mám ho zafixovaný jako velmi dobrou žánrovou učebnici a nic víc. Tak dobrou, že to asi nakonec bude blíž k osmdesátce než sedmdesátce, ale i tak silně pochybuju, že bych se ještě někdy podíval znovu.

Když si chce banda hereckých veteránů zablbnout, a režie se ujme jeden z nich, nemůže z toho vzejít nic špatného. "Maximálně" jen zcela neškodného, prostého nějakých experimentů - prostě čistá oddechovka. Sice by to sneslo trochu kratší stopáž, ale pro kluky od dvanácti let je to dobrý materiál na zpunktování rodinného posezu před obrazovkou (přece jen se nejde dívat pořád jen na skutečně "rodinné" filmy, že;)). Ryzí sedmdesátka, ze sympatií ke starým sympaťákům.

Lincoln Lawyer je výtečně obsazený a ještě výtečněji zahraný "právnický thriller" s předvídatelnými zvraty. Režisér zručně ladí tón filmu, který se zcela záměrně radikálně mění kolem padesáté minuty - to když McC zjistí něco, o čem divák neměl z žádných náznaků ani tušení, a vlastně to ani nepotřeboval, protože byl naplno zaměstnán obdivováním kreace učebnicového americkosystémového právnického parchanta se vším, co k němu podle pravidel žánru patří. Hlavní hrdina má v oné první části pár lehkých náznaků, že možná není taková bezcharakterní troska (ale stíhá ho jeho vlastní minulost a vzpomínky na otce, který ho všechna ta svinstva naučil, achich ouvej), a tomu zásadnímu přelomu máte zřejmě rozumět tak, že to co jste až doteď viděli byla vlastně jen taková póza. Pokud to máte jinak, tak to pro vás bude víc než jen lehce za hranou uvěřitelnosti;) Celý zbytek Obhájce je už potom takovou hříčkou hranou podle schématu "a eště jeden twist.... a eště jeden twist... a... tak už ne, už je fakt konec", od které ale nečekáte, že by dopadla nějak neobvykle. Výsledné hodnocení tak v podstatě závisí na tom, kolik toho máte nakoukáno nebo načteno. Řemeslně je to nicméně kvalitní práce, a já tak nějak váhám mezi sedmdesáti a osmdesáti procenty. Nicméně tak nebo onak - doporučuji. V posledních letech tu stejně z tohohle ranku lepší film nebyl.

Hamilton číslo 2 dorazil k divákům velmi krátce po prvním dílu. "Osobní" zápletka slibovala pořádnou jízdu ve stylu 96 Hodin (těch prvních;)), ale pokud jste trochu podezíraví, tak vás avizovaná devadesátiminutová stopáž musí varovat - a ona je navíc v reálu 82minutová (pak přijdou titulky):P Takže tam, kde jsem čekal něco hlubšího než v jedničce, se paradoxně všechno zvrhlo jen ve zkratkovitou sekvenci špionážních machinací prokládaných bitkami jeden na jednoho a přestřelkami. Ty jsou, pravda, efektní, a po technické stránce opět není švédskému tvůrčímu týmu co vytknout, ale dalo se to celé rozpracovat podstatně zajímavěji. To, čemu se dalo v ohledu postav a jejich pocitů v prvním díle věřit, tady už nemůže fungovat. Jakž takž ještě obstojí matka, které mohamedánský pošuk nechal (nájemnými ex-SAS) unést dceru, ale ostatní včetně samotného Hamiltona to už nemají jak zachránit. Co na tom, že hrátky s motivací tajných služeb tu pustit to, a tam zase zamlčet (i aktivně podpořit) tamto, působí realisticky, když je jich tady tak strašlivě málo? V daném rozsahu se objektivně nedalo vymáčknout z toho něco víc - ale ten potenciál tu jednoznačně byl, chtělo to "jen" patnáct minut výsledného materiálu navíc. Scénárista se přitom nezměnil, takže kde nastal problém? S ohledem na kratičký odstup mezi prvním a druhým dílem, když třetí je v plánu až na rok 2014, se mi zdá, že tady někdo moc moc chtěl nahnat peníze do kasy ještě ne úplně hotovou prací, dokud měli nevděční diváci ještě ve své až příliš krátké paměti povedený úvod tohohle potenciálního zlatého dolu. Byl to tedy podraz na diváky, ale i tak si myslím, že druhá výprava s Carlem Hamiltonem po Evropě i exotičtějších končinách si zaslouží červený čtvereček - nakonec je to přece jen Coq Rouge, ne?;) 70% a doufám, že s trojkou si dají sakra větší práci.

Take The Lead - nová vůně od Rexony - tak naivní crossover Sestry V Akci 2 a Nebezpečných Myšlenek jak jen žena-režisérka může být. Možná bych se radši otrávil tím titulním homonymním olovem, než abych ty skoro dvě hodiny absolvoval ještě někdy znova. Banderasovo nesporné charisma nemůže přebít předvídatelnost a naivitu scénáře, a i když film disponuje zajímavou hudbou, nedokázala jinak zkušená klipařka pozvednout tuhle slaboučkou látku na něco, co by stálo za to vidět. I v žánru tanečních "filmů" je toho spousta, co stojí kvalitativně výš. Za to, co provedla s nesporně pozoruhodným životním příběhem skutečného "sociálního pracovníka" a tanečního instruktora Pierra Dulaineho, by si naopak spíš zasloužila nakopat stepařskými botkami. 50%

Now you're talking... totiž dancing. Ano, jistě, příběhově a herecky je to stále zoufalství, ale cit pana Johna M. Chua pro kameru a práci s tanečníky pozvedá tuhle jinak zapomnění hodnou naivní limonádu na úroveň "má smysl se na to podívat". I pokud vás s tancem, neřku-li přímo s uličním tancem, nepojí nic kromě vědomí o jeho existenci, stejně vás nemůže nezaujmout to, co se vám tady bude ukazovat. Primárně je to ovšem film přímo pro příslušníky různých skupin "z oboru", a jak vidno, je jich (v kombinaci s dětičkami vypatlanými Hanou Montanou a Háj Skůl Muzikály) dost na to, aby se vyplácelo čas od času něco takového natočit. Ale trojka jde zase o kus dál a výš;) Pro dvojku smířlivých 60% za technické kategorie a umělecký dojem.