Faidra

S hlavní hrdinkou jsem zejména ve chvíli, kdy se jí byt mění před očima, dost soucítila, protože se moc dobře pamatuju, jak jsem jednou po návratu z tahu všechny přítomné halasně obviňovala, že mi museli přestavět kvartýr, jelikož přes tu sedačku jsem musela upadnout rozhodně a pouze proto, že tam nikdy předtím nestála. Ale soucit není pro vztah ten nejlepší tmel a tak už záhy jsem se místo účasti začala pošklebovat všem, kteří se na Ne te reourne pas podíleli, s malou výjimkou Sophie a Moniky - tyhle dvě jsou zkrátka i ve věku, kdy se některé už těší na vnoučata, naprosto neodolatelné. Poněkud to ale ubírá na působnosti obav hlavní postavy, mně by fakt, že se měním v signoru Belluci, přišel jako obstojný terno.

Tak tohle se nesmazatelně zapíše do dějin... jako první film, v kterém Hrubešová neukázala kozy.

Úvodem mi dovolte poděkovat té dobré duši, kterou napadlo tady oddělit starou a novou verzi. České nebo počeštělé polistopadové muzikály jsem viděla přesně dva a hodlám u toho setrvat, protože z ostatních se osypávám už po ukázkách, v případě letos občankou obdařeného Draculy ale musím říct, že ať už si o představitelích myslím cokoli, faktem zůstává, že tady odvedli kus profesionální práce a trio Svoboda-Borovec-Hes se postaralo o hodně působivý zážitek. Nová verze je už kromě ódy na nevkus a veletrhu marnosti akorát smutným dokladem toho, že nehryzneš dvakrát do jedné tepny a rychlokvašky jsou fajn v láku, ne na jevišti.

Psychotická dokumentární jízda o tom, čím se baví fanoušci Twilight sračky po nocích... anebo čím se baví objekty jejich uctívání, kterým jistá mormonská grafomanka nahání přísun čerstvé krve... anebo to možná bylo celý neskutečná blbost, ale přikovalo mě to ke gauči nejen proto, že můj syn zaujal svou oblíbenou pozici na břiše (ne na svém) a přehlédla jsem i obvyklou stupiditu postav v hororech - nejspíš bych do toho kabrioletu nastoupila taky. K hodnocení se neodvažuju, dokud ze mě nevyprchá podobný pocit nejistoty, jaký se mě jednou zmocnil, když jsem hlídala kluka z příbuzenstva a četla jsem vzkaz od jeho třídní učitelky v notýsku: "V pátek se místo vyučování uskuteční sběr slimáků na školních pozemcích. Děti s sebou nebudou potřebovat svačinu."

Když se kdysi moje matka zmínila, že při pobytu v porodnici, kde jsem přišla na svět, měla s sebou na ukrácení času sbírku povídek Roalda Dahla včetně dílka Geneze a katastrofa (modří vědí), což způsobilo, že novorozeňata sledovala s notnou dávkou nedůvěry, vedlo to k diskusi delší než tohle souvětí a sestavování seznamu literatury a filmů nevhodných pro budoucí a novopečené matky. Adaptace Wyndhamova příběhu o kukačkách nasazených do rodin v Midwichi se tam nedostala, protože děsivé nám přišlo leda její zpracování a blbost těch minialbínů, kteří se vylíhli v místě pobytu Supermana a Luka Skywalkera. Možná by ten pravý horor nastávajícího rodičovství nejen pro matku, ale i pro okolí líp zprostředkoval můj manžel, který tuhle, když jsem mu volala do práce, zvedl telefon se slovy: "Hele, zlato, zkrátíme to. Jestli chceš koupit paprikový čipsy a čokoládovou zmrzlinu, zmáčkni jedničku. Jestli chceš brečet, že už se do ničeho nevejdeš a vypadáš jako tlustší teta Moby Dicka, zmáčkni dvojku. Jestli potřebuješ koupit olej a namasírovat kotníky, zmáčkni trojku. Jestli mě potřebuješ seřvat a něco po mně hodit, až přijedu, zmáčkni čtyřku. Jestli potřebuješ utěšit, protože jsi právě viděla strašně dojemnou reklamu s medvídětem, zmáčkni pětku."

Vincent Vega o dvacet let a dvacet kilo později obživl a přijel se na vlastní chuťové buňky přesvědčit, jak se to ve Francii doopravdy má se čtvrtlibrákem se sejrem... a kuchyně šéfkuchaře Bessona se, jak je jejím nedobrým zvykem z posledních let, zvesela vykašlala na ragú, ratatouille a fricassé, jala se kuchtit podle kuchařky sepsané pejskem a kočičkou, okořenila to přísadami a postupy z fastfoodu a předhodila to divákovi se slovy: "Žer, vole, ničeho jinýho se nedočkáš!" Vzhledem k díkybohu krátké stopáži si nemůžu nevzpomenout na zahraniční pobyt u rodiny, jejíž kuchařské umění nepatřilo k nejvyhlášenějším, což vynahrazovali nadšením a nacpáváním kohokoli v dosahu, kterak jsem se nad talířem utěšovala myšlenkou, že porce je malá, ale zato tak nedobrá, že je vlastně dobře, že je toho málo... Vzhledem k mým omezeným intelektuálním schopnostem jsem si dlouho lámala hlavu, zda je tenhle pozdrav z Paříže míněný vážně nebo jako parodie, ale důvody Meyersova setrvale zmateného a zoufalého výrazu "dostaňte mě někdo odtud" jsem chápala až moc dobře. Dodatek: jsem ta poslední osoba na světě, která by trvala na zásadách politické korektnosti, ale fakt, že jste-li žena, Asiat nebo muslim, můžete si v případě účinkování v téhle frašce rovnou nechat vzít míry na urnu, mě mírně znejistil.

Zase jednou za čas ochotně, ráda a brutálně nadhodnotím, protože málo platné, bez exkluzivního dua Gosling a ten méně slavný Pitt by to byl thriller, jakých je dvanáct do tuctu večerních programů televizních stanic. Ale oni tam jsou, hrajou jak ďábli a popravdě tak zachraňují filmu zadek a hereckému stavu čest, jejich zkušenější kolegové se jimi totiž nechali bez odporu převálcovat. Nutno dodat, že Sandře a Benovi jejich role moc nepomohly - scénáristé si z nějakého mně záhadného důvodu myslí, že trauma a hlavní hrdina (zvlášť, pokud se jedná o detektiva) k sobě patří jak modelka k hokejistovi, zatímco otravnější klišé aby pohledal. Zato atmosféra je bezchybná a dusí vás na oleji napětí zvlášť ve chvílích, kdy si hlavní antihrdinové ujasňují - jak se u nás v lepších kruzích říká - že nastal čas buď srát nebo vypadnout z hajzlu. Musí se jim nechat, že do toho jdou s plnou parádou, ne jako můj první partner, který se nechal slyšet, že jestli ho opustím, tak mě zabije. Děsnej chlap, nikdy neuměl dodržet slovo.

Jak už někdo jiný někde jinde podotkl, spoilerování je smrtelný cinefilní hřích, tudíž mě za následující komentář nějaký ten pekelný okruh nemine, ale co, smrtelných hříchů mám na hrbu bezpočet s obzvláštním důrazem na nestřídmost a smilstvo a známých tam dole mám taky nemálo... "To vás Bůh trestá, že se nemodlíte!" zahrozí Stařena z hory bezzubými dásněmi a plivancem potvrdí úděl odpadlíků od víry - třes se, bezvěrče, a honem začni nedělní rána trávit na kolenou v kostele místo na zádech v posteli, nebo přijde Jonathan Rhys Meyers a jediným francouzákem ti vysaje duši! Hm, tak právě drtivá většina žen a čtyři procenta mužů odešla hlásat, že Bůh je mrtev nebo na doživotní dovolené a polykají pastilky na vonný dech. Nechť zbytek populace tedy nese trest tucet a sto minut, které jim budou připadat jako dva dny, zírat na film, který zcela popírá úvodní slova hlavní hrdinky, že disociativní porucha neexistuje, protože změna z psychothrilleru na náboženský horor je jinými teoriemi nevysvětlitelná. Smutně nesourodé, nechtěně směšné, těžce překombinované a tak okatě a prvoplánově nábožensko-agitační, že to nejspíš bude naopak agitka ateistická. Rhys Meyers sice podává své tři (a více) tváře Jonathana výborně, ale když už dokazuje, že má na víc než upevňovat v paměti starou říkanku divorced - beheaded - died, divorced - beheaded - survived, měl by změnit agenta. Utápět talent v chlastu je jedna věc, topit ho v podobných sračkách úplně jiná.

Singer je talent nevídaný, protože i když celou událost znáte důvěrně od školních škamen, daří se mu vytvářet napětí a operovat chladně, perfekcionalisticky a vpravdě germánsky precizně... jenže i tak mě průběžně napadalo, jestli by nebylo lepší ponechat Germánovi, co je Germánovo, už proto, že v disciplíně vyrovnávání se s minulostí na filmovém plátně naši sousedé nasbírali tolik medailí, že mají nejvyšší medailový stupeň zajištěný, i kdyby zbytek dějin strávili šťouráním v nose. Britští herci jsou fajn, britská angličtina v filmu o nacistickém Německu už méně a místo Stauffenberga jsem pořád viděla jenom Cruise s páskou přes oko. Nějak mu víc žeru záporné nebo aspoň nejednoznačné postavy, zatímco tady to byla taková óda na rytíře v zářivé zbroji zachraňující pobloudilou, avšak milovanou Vaterland, že jsem v duchu Singerovi adresovala slova jednoho svého literárního oblíbence: "Hraj šachy, tam bude všechno podle tvého gusta. Na jedné straně černé, na druhé bílé a všechna políčka stejná."

Ty nejnadupanější motory nemají ve zvyku řvát vám do uší... Aneb jednou jsem si stěžovala spřátelenému doktorovi: "Když udělám s rukou tohle, tak to strašně bolí." "Tak to nedělej," odtušil. Tvůrci rychlých a zběsilých kurýrů si stěžují, že když ty filmy natočí takhle, tak každej nadává, jaká je to blbost, zbytek Hollywoodu se přidává k remcání s tím, že se dneska nedá najít originální téma. "Tak ho nehledejte," dí Refn a stvoří dílko, v kterém není na první pohled originální nic a na druhý "pouze" zpracování, protože ruku na kapotu, spočítat, kolik osamělých mlčenlivých chlápků, kteří mají ve vlastních rukou zbraň a spravedlnost, krásek v nesnázích, vytuněných kár a mafiánů všech národností a rozměrů se už prohánělo po plátně, to je trest pro Saxanu, která právě za opisování vyfasovala tři sta let po škole. Ovšem spočítejte mi hlučné a hypnotické, kruté i lyrické jízdy hlučnými bulváry a zadními uličkami, jízdy s atmosférou severských dramat a nevyhnutelností antické tragédie, jízdy s řidičem, jehož mlčení ohlušuje svou výmluvností, a já vám garantuju, že k takovému zúčtování vám bohatě postačí, jste-li lichokopytník (ne nutně Equus asinus, ačkoli někteří z místních splňují i podmínku hýkání). Násilí může být krásné a hranice mezi zločincem a superhrdinou nejasná - koneckonců škorpión svléká kůži, ne povahu.