Necrotongue

I tentokrát šlo o dokonalou a realistickou podívanou, které bych mohl vytknout snad jen vzhled německých obrněnců. V tomto případě by to bylo jen hnidopišské rýpání, takže jsem bez váhání hodnotil pěti kousky. Kdo někdy hrál hru Brothers in Arms: Road to Hill 30, dá mi určitě za pravdu, že přesně takový Carentan zažil téměř na vlastní kůži.

Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl tak kvalitně a realisticky natočený film nebo seriálový díl o prvním dni invaze do Normandie. Pravda, tvůrci se pochopitelně mohli zaměřit jen na malé jednotky a jednotlivce, takže se mohli mnohem víc věnovat detailům, ale i tak musím říct, že jsem byl naprosto nadšený. Oficiální obsah HBO Europe je naproti tomu čirou katastrofou. Roj letadel je třetím nejmenším bojovým celkem. Nejmenším je pochopitelně jeden letoun, dva letouny tvoří překvapivě dvojici, dvě dvojice tvoří roj (v zastaralé taktice, která vzala za své hned na začátku 2. světové války, tvořily roj letouny tři). Podle autora obsahu jsme tedy měli vidět celé čtyři Dakoty. Zaujal mě i chumel německých děl, takovou taktickou jednotku si opravdu nedokážu vůbec představit. A na závěr by mě zajímalo, proč má voják usmrcený kulometnou palbou tvář rozsekanou střepinami granátu. Skvělá epizoda, mizerně napsaný obsah.

Po delším čase jsem se rozhodl znovu podívat na můj oblíbený seriál a měl jsem pro to dva důvody. První byl prostý, už mi to chybělo. Tím druhým důvodem bylo to, že jsem si konečně přečetl stejnojmennou knihu Stephena Ambrose a chtěl jsem si čerstvé dojmy z předlohy porovnat s výsledkem práce filmařů. Po první epizodě jsem byl absolutně spokojen, drobné odlišnosti byly pochopitelné a řekl bych, že jsem si díl díky znalosti předlohy užil ještě více než dříve.

Zpočátku si mě seriál získal, téma mi přišlo velmi zajímavé a slibovalo skvělý zážitek, postupně však vycházelo najevo, že nepatřím do cílové skupiny, na kterou tvůrci cílili. Příběh byl byl silně upozaděn a došlo na situaci, kterou znám důvěrně z většiny "kvalitních" českých komedií. U nás fičí product placement, v seriálu Sense8 šlo v první řadě o propagaci duhového hnutí. Mně to vadilo. Nejsem homofob, ať si každý žije svůj život tak, jak se mu/ jí to líbí, nejsem ani proti manželství gayů a lesbiček, nemám nic ani proti změnám pohlaví (když to nevadí zúčastněným, proč by to mělo vadit mně?), ale strašně mi vadí, když se stávám cílem cílené propagandy a když se tvůrci rozhodnou osekat příběh, aby si mohli pro své potěšení natočit soft porno (naštěstí jen místy). Myslím, že tohle byla zbytečně promarněná příležitost, protože ten nápad měl slušný potenciál.

S druhou sezónou jsem nebyl vůbec spokojen. Vadil mi přístup tvůrců (zejména Lany Wachowski), kteří se málo soustředili na hlavní příběh, místo toho si dělali radost vyhřátými scénami, a až telenovelovými vedlejšími dějovými liniemi. V závěru pak evidentně nestačila ani dvouhodinová stopáž epizody, došlo na zkratky, přičemž ta s panem Hoyem byla až hanebná, a u mě to seriálu velice uškodilo.

Minulou epizodu jsem pochválil za příjemné překvapení, tentokrát jsem byl tak zklamán, že jsem málem hodnotil jen dvojkou. Mezi zápory závěrečného dílu jsem zařadil neschopnost obětovat kteroukoli z hlavních postav, vyprávění pana Hoye o událostech na věži (to už byl přímo výsměch), trojjedinou matku (hodně, hodně neoriginální nápad), svatbu i další divné soft porno. Navíc jsem ten vrtulník vyhlížel už od té doby, co přivezl Felix Wolfgangovi dárek. To bylo fakt nechutně předvídatelné.

Nebýt city drásajících žádostí o ruku, byla by z toho i pátá hvězdička, Lana Wachowski si ale nedá pokoj, takže musela stačit čtyřka. Jinak byla epizoda hned od počátku nabita akcí i napětím, tradičně mě nezklamala Sunina dějová linie, tentokrát naštěstí nezaostala ani ta hlavní a já jsem se dočkal nečekaného překvapení v podobě téměř úplné spokojenosti.

Epizoda měla stopáž padesát tři minuty, třicet minut zabrala bollywoodsko- hollywoodsko- mexická telenovela, při které jsem téměř umřel nudou. Zachránily mě občasné vtipné záblesky se Sun, dílu pak výrazně pomohl závěr s Capheovým politickým shromážděním.

Hodnotil jsem tentokrát jen třemi hvězdičkami, přestože se děly zajímavé věci, atmosféru v domě Carol Cumberland by mohl závidět nejeden současný hororový režisér a atmosféru v rodině Marksových nejeden současný režisér psychodramat, ale přes Nomin proslov a závěrečné umírání ta čtvrtá hvězdička projít nemohla. Na to jsem příliš velký cynik.

Konečně došlo zase jednou na epizodu, která mě fakt bavila. Děj celého dílu měl velmi slušné tempo, přestože se ho depresivní Lito snažil neustále brzdit, řešily se převážně podstatné záležitosti a vyvrcholení setkání mezi Lilou a Wolfgangem bylo opravdu vydařené.