Jirkacek

Americký film Neviditelný na útěku z roku 1992 jsem viděl nedlouho po jeho natočení, když jsem si jej půjčil na videokazetě v zařízení tomu určeném. Ano, jednalo se o jednu z videopůjčoven, které postupně začaly zmizet z povrchu zemského po masivním rozšířením internetu do domácností a s tím spojené nelegální stahování filmů z různých webových stránek. Ale pojďme se vrátit k samotnému filmu Neviditelný na útěku, který se mi tenkrát docela líbil a to ze dvou důvodů. Nadšený jsem byl z efektů, kdy hlavní hrdina nebyl celý vidět či když kouřil nebo pil a také se mi líbila atraktivní blondýnka Daryl Hannah, která si zahrála jednu z hlavních rolí. Od té doby proteklo v řece Moravě mnoho vody, v roce 1997 dokonce více, než by bylo zdrávo a já jsem se kvůli správnému ohodnocení a napsání zasvěceného komentáře rozhodl podívat na film znovu. Mnoho jsem si z děje nepamatoval, což jsem považoval za výhodu a tak jsem se již podruhé seznámil s mužem jménem Nick Halloway (Chevy Chase), který svůj život nebral příliš vážně. Bydlel sám bytě, často balil různé ženy za účelem sexu, hodně popíjel alkohol v dražších restauracích a svou asistentku Cathy (Rosalind Chao) využíval, aby některé práce dělala za něj. Jednoho večera se v baru seznámil se sympatickou televizní dokumentaristkou Alicí Monroeovou (Daryl Hannah) a nebyl by to ani on, kdyby se mu nepovedlo ji sbalit. Jenže blondýnka s ním kvůli práci noc nestrávila, pouze se líbali na WC a když dívka odjela, tak se Nick opil. Druhý den kvůli kocovině přišel pozdě na vědeckou konferenci a navíc si šel lehnout do nějaké menší místnosti, aby se prospal. Jenže následně došlo v jedné z laboratoří k nehodě a celá budova byla evakuována. Pak došlo k podivnému výbuchu, během níž se některé části budovy staly neviditelnými, včetně té, kde spal Nick. Během následujících minut se velmi rychle seznámil se všemi výhodami i nevýhodami svého neobvyklého stavu. Převažovaly spíše nevýhody, neboť on sám sice vidět nebyl, ale když uchopil nějaký předmět, tak to ostatní vnímali jakoby poletoval ve vzduchu. Navíc jej začal pronásledovat agent CIA Jenkins (Sam Neill) se svým týmem, kteří se neviditelného muže chtěli zmocnit a využít jej ve vojenských záležitostech. Zoufalý Nick další den vyhledal autora celého projektu profesora Wasche (Jim Bortin), aby ho požádal o pomoc. Jenže ten jej spíše chtěl pečlivě zkoumat, aby se o jeho stavu dozvěděl více a když se na místě setkání objevili Jenkinsovi muži, musel Nick za dramatických okolností utéci. Uvědomil si, že bude muset zmizet z města a tak odjel do letního domu na pobřeží, který patřil jeho kamarádovi Talbotovi (Michael McKean). na pár týdnů měl klid, dokud se v domě neobjevil majitel se svou manželkou Ellen (Patricia Newton), kamarádem Morrisseyem (Pat Skipper) a Alicí. Zoufalý a zamilovaný Nick nakonec sympatické ženě prozradil svou přítomnost a vysvětlil jí, co se s ním stalo a jaké nebezpečí mu teď hrozí. Alice je sice zpočátku vyděšená, ale ochotně Nickovi nabídla svou pomoc. V tu chvíli už se však kolem domu stahovali Jenkinsovi muži a tak Nick s Alicí museli okamžitě zmizet. Podařilo se jim to jen částečně a já jsem byl zvědavý, jak to celé dopadne. Jak to celé dopadlo, to si už tradičně nechám pro sebe, ale mohu prozradit, že se happyend nekonal na plné čáře. Film mne nebavil tak jako poprvé, ale bylo potřeba si uvědomit, že od jeho natočení uběhlo 30 let a mezitím se filmový průmysl dramaticky změnil. V tomto kontextu u mne získal plusové body, ale v podstatě jsem zůstal u počtu cípatých, které bych filmu dal ještě před jeho druhým shlédnutím. Suma sumárum, snímek Neviditelný na útěku ode mne získal tři neviditelné hvězdičky ***.

Francouzské komedie z dvacátého století podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tento žánr v historii filmu mohl nabídnout. Mám je už od malinka velmi rád a dá se říci, že jsem na nich vyrůstal, přičemž jednou z jejich nejvýraznějších postav tehdy byl Louis de Funès. Malý muž, ale velký herec mne nejvíce pobavil s kultovní četnické sérii, ovšem nikdy nepatřil mezi mé nejoblíbenější herce, na rozdíl od Pierra Richarda či Gérarda Depardieu. Menší množství sympatií mi ovšem nezabránilo v tom, abych shlédnul mnoho jeho filmů, mezi něž patřila ztřeštěná komedie Jo, natočená roku 1971. Právě tehdy jsem se narodil, ovšem to určitě nebyl důvod toho, že jsem tento film nikdy neviděl. Jsem si jistý, že jsem Jo neviděl v kině a dokonce jsem jej nezaznamenal ani v televizi. Kladl jsem si otázku, jak se to mohlo stát, ale odpověď jsem nenašel. jednoho roku jsem se rozhodl, že se budu postupně dívat na slavné i méně známé francouzské komedie, což znamenalo, že jsem objevil tento film a tak jsem si Jo pustil. Na začátku jsem se seznámil se spisovatelem detektivních příběhů Antoinem (Louis de Funus), který bydlel v pěkné vile na okraji jakési větší vesnice a zrovna trénoval se svým advokátem Adrienem Colasem (Guy Tréjan) příchod vyděrače do domu. Nedělo se tak náhodou, protože spisovatele zrovna vydíral jistý pan Jo a chtěl po něm peníze, kterých však pisálek moc neměl. Zvažoval proto prodej domu, který měla zprostředkovat paní Cramuselová (Florence Blot) a dokonce našla kupce, jimiž byli angličtí manželé Grunderovi (Ferdy Mayne a Yvonne Clech). Zvažoval však také možnost odstranění vyděrače poté, co by si přišel pro výkupné k němu domů a to se stalo příčinou všech nedorozumění a zápletek ve filmu. Problém byl totiž s odstraněním mrtvoly, ale když Antoinovi manželka Sylvie (Claude Gensac) darovala k narozeninám zahradní altán, dostal nápad, že v základech stavby by se mrtvé tělo dalo dobře schovat. Dal tedy pokyn, aby majitel zednické firmy Tonelotti (Michel Galabru) altán postavil na velmi pevných základech a zavolal vyděrači, aby si večer přišel pro peníze. Kdy muž do setmělého domu přišel, už to vypadalo, že spisovatel nedokáže vystřelit ze svého revolveru, ale nakonec se nešťastnou náhodou mrtvola stala skutečností a Antoinovi ji pohřbil do díry pod altánem. Druhý den proběhlo slavnostní odhalení nového altánu, ale na slavnosti se objevil nezvaný host, jímž byl policejní komisař Ducros (Bernard Blier). Holohlavý chlapík pokládal spisovateli nepříjemné otázky, ale k překvapení jeho i mého vyšlo najevo, že pan Jo byl sice zabit, ale jeho tělo leželo ve svém bytě a nikoliv ve vile Antoina a jeho manželky. Takže kdo byl vlastně ten mrtvý? Spisovatel začal obtelefonovat své známé v obavě, že zabil někoho z nich a litoval, že si mrtvolu pořádně neprohlédl předtím, než ji uložil pod altán. Ten během oslavy začal mít povážlivé trhliny a v noci se dokonce sesunul z podezdívky při bouři. Znovu se objevila mrtvola a pak také komisař, jemuž se něco na spisovateli nezdálo. Byl jsem tedy zvědavý, jak to celé dopadne a paradoxně jsem fandil vrahovi, aby policie na nic nepřišla. Antoine se svěřil manželce, aby mu v odklizení mrtvoly pomohla, ale to přineslo nové zmatky. Klidu nepřidávala ani policie v domě, ani zedník Tonelotti, ani angličtí zájemci o koupi domu, ani bláznivá hospodyně Mathilda (Christiane Mullerová), kteří se zrovna jako na potvoru pohybovali po domě. Jak to celé dopadlo, to si už tradičně nechám pro sebe, ale mohu prozradit, že vcelku dobře. Film mne vcelku pobavil, i když mne trochu překvapilo, že až na dva záběry se vše odehrávalo pouze ve vile. Trochu mi to připomínalo nějakou divadelní hru s kriminální zápletkou a přestože postava tajemného Jo se objevila v názvu filmu, během celého děje se ani jednou neobjevil. Zaujalo mne, že stejně jako postava Antoine Brisebarda byl v roce 1968 Louis de Funès skutečně obětí vydírání, ale i tohle dopadlo dobře. Co se týče filmu, byl jsem vcelku spokojen, i když nikoliv nadšen, čemuž odpovídalo i mé hodnocení. Suma sumárum, komedie Jo ode mne získala tři vyděračské hvězdy ***.

Francouzské komedie z dvacátého století podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tento žánr v historii filmu mohl nabídnout. Mám je už od malička velmi rád a dá se říci, že jsem na nich vyrůstal, přičemž jednou z jejich nejvýraznějších postav tehdy byl Pierre Richard. Po právu jsem si jej zařadil mezi oblíbené herce a na každý jeho film jsem se velice těšil. Jedním z nich byl ten z roku 1986 a názvem Uprchlíci, v němž si tento geniální herec zahrál bok po boku s mladým Gérardem Depardieu. Nebyla to jejich první společná filmová činnost, když si spolu zahráli v komedii Otec a otec a musím konstatovat, že se jim oba filmy moc povedly. Tedy i režisérovi Francisi Veberovi, který natočil velmi mnoho úspěšných francouzských komedií, které se u nás za socialismu bez problémů hrály v kinech a poté na jednom ze dvou československých televizních programů. Co se týče filmu Uprchlíci, tak si nepamatuji, jestli jsem na něm byl v kině, ale asi nikoliv a spíše jsem ji viděl dvakrát v televizi někdy v devadesátých letech 20. století. Abych napsal zasvěcený komentář a správně jej ohodnotil, podíval jsem se na něj po skoro třiceti letech znovu a vůbec jsem svého rozhodnutí nelitoval. Od začátku se jednalo o příjemnou komedii, která by se dala rozdělit na dvě poloviny. V první oba zmínění hrdinové utíkali před policií a ve druhé je spojil zájem o malou dcerku jednoho u nich. Ale pěkně po pořádku. Vše začalo propuštěním lupiče Jeana Lucase (Gérard Depardieu) z vězení poté, co si odseděl pětiletý trest za vyloupení více než deseti bank. Chtěl se usadit, začít žít nový život, čemuž ale nevěřil komisař Duroc (Maurice Barrier), který jej kdysi zatkl a počkal si na něj před věznicí. Nicméně napravený lupič opravdu nechtěl páchat další zločiny a jako člověk, co myslel na svou budoucnost, prodal zlaté šperky a šel do banky, aby si založil účet. K jeho smůle zrovna tuhle banku v dané chvíli přepadl neschopný zoufalec Francois Pignon (Pierre Richard), kterého k lupičství donutila ztráta zaměstnání a touha po lepším životě pro jeho dcerku Jeanne (Anais Bret). V průběhu zpackané loupeže přijela policie v čele s nevěřícím komisařem a když si Pignon vzal Lucase jako rukojmí, bylo zaděláno na pořádný průšvih. Protřelý lupič vzal vše do svých rukou, aby je policie venku nezastřelila, protože mu bylo jasné, že nikdo nebude věřit v jeho nevinu. Když oba prchali v autě, nešťastnou náhodou životní smolař Lucase střelil do nohy a tak jej odvezl ke známému lékaři. Stárnoucí doktor Martin (Jean Carmet) však byl zvěrolékař a podle toho vypadala péče o pacienta. Scény v ordinaci byly podle mého názoru nejvtipnější z celého filmu, ale pojďme dál. U lékaře se následně objevila zmíněná dcerka, která po smrti matky už tři roky nepromluvila, ale Lucase si oblíbila a na tom byla založená druhá část filmu. Dcerka totiž nechtěla, aby od nich napravený lupič odešel a trucovala i v dětském domově, kam ji zavřela policie. Ta totiž uvěřila dopisu, který Pignon sepsal a v němž se ke všemu přiznal. Lucas tak byl očištěn a našel si novou práci. Vtipné bylo, že pracoval jako zámečník a odemykal zabouchnuté dveře. Pak začal navštěvovat malou dcerku Pignona, kterého stále hledala policie a jenž žil na ulici. Jednoho noci se oba nezávisle na sobě rozhodli malou holčičku z dětského domova unést, protože nechtěla jíst a hrozilo, že zemře. Po úspěšném únosu se film přehoupl do své závěrečné části, v níž se rozhodlo, jak navázané pouto mezi oběma muži a malou dcerkou bude pokračovat. Jak to celé dopadlo, to si už tradičně nechám pro sebe, ale mohu prozradit, že se mi více líbila první polovina filmu, přičemž ta druhá už byla více sentimentální. Celkově jsem však byl velmi spokojen, čemuž odpovídá i hodnocení. Suma sumárum, komedie Uprchlíci ode mne získala čtyři uprchlé hvězdy ****.

Japonský seriál Imawa no Kuni no Alice jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, která jej uváděla pod názvem Alice in Borderland. Zaujal nás totiž krátký popis, který nám prozradil , že se mladík posedlý hraním videoher společně se dvěma kamarády ocitne ve zvláštní verzi Tokia, kde všichni musí hrát nebezpečné hry o přežití. Vypadalo to tedy hodně zajímavě a tak jsme seriál začali sledovat. Byli jsme vděčni za český dabing, který si myslím byl docela kvalitní a tím nám zjednodušil sledování dvou sérií, která měla každá osm dílů. Předešlu, že se nám líbila zejména ta první, což není žádným překvapením jako spíše pravidlem, ale ani ta druhá nebyla špatná. V první sérii z roku 2020 jsme se seznámili s trojicí kamarádů, která se po tajemném ohňostroji ocitla v opuštěném Tokiu a vůbec nechápala, co se stalo. Jednalo se o Ryōhei Arisu (Kento Yamazaki), mladíka bez práce posedlého hraním stříleček ve videohrách, jeho kamaráda a IT technika jménem Chōta Segawa (Yūki Morinaga) a barmana jménem Daikichi Karube (Keita Machina), kteří však byli záhy vtaženi do první hry. Jejich druh a obtížnost představovaly hrací karty, které hráči museli sbírat, tedy pokud hru přežili. Kdyby se her nezúčastnili, vypršelo by jejich několikadenní vízum a laserový paprsek z nebe by člověka zabil. Proto všichni lidé, kteří se v opuštěném města pohybovali, museli hry hrát, přičemž jich vždycky pravidelně několik zemřelo. Naši tři hrdinové naštěstí první hru zvládli a to zejména díky důvtipu Arisu, který zbytek hráčů dokázal vyvést ven z prvních vražedných místností. Jenže jak se v dalších hrách ukázalo, nebyli všichni tři předurčení k tomu, aby přežili. Docela mne to překvapilo, ale vzápětí se objevili noví hrdinové, kamarádi či spolubojovníci. Tou nejhlavnější byla horolezkyně Yuzuha Usagi (Tao Tsuchiya), která se prázdném Tokiu objevila krátce po smrti svého otce, kterého si hluboce vážila. V jedné z prvních her své síly spojila s Arisu a později mezi nimi přeskočila jiskra. Ve stejné hře se zamaskovaným střelcem se objevil tajemný, tichý a mazaný hráč Shuntarō Chishiya (Nijirō Murakami), o němž jsem nevěděl, co si mám myslet. Mladík a bývalý student medicíny se spojil s hráčkou jménem  Hikari Kuina (Aya Asahina) a společně se pokusili ukrást balíček karet, které nasbírali hráči na takzvané Pláži. Ještě se ale vrátím ke Kuině, což byla bývalá prodavačka oděvů Kuina a hlavně kluk, který změnil pohlaví, což jeho otec nepřenesl přes srdce a zřekl se ho, zatímco maminka ležela v nemocnici. Později se oba spřátelili s Arisu a Usagi, ale k tomu vedla trnitá a spletitá cesta. Na zmíněnou pláž po několika dílech dorazila Usagi a Arisu a setkali se zde s Agunim (Sho Aoyagi), silným bojovníkem a nejlepším přítelem Kloboučníka. Aguni ovládal ozbrojenou skupinu, která hrála také hry a počínala si v nich výborně, na druhou stranu se jich obyčejní obyvatelé Pláže báli. Kloboučník (Nobuaki Kaneko) desítkami hráčů obávaný dům objevil a pojmenoval ho Pláž, aby dal naději všem obyvatelům nové země. Hlavním cílem skupiny bylo posbírat všechny hrací karty dané hráčům za vítězství ve hrách a právě ty se pokusil ukrást Chishiya spolu s Kuinou. Postav v první sérii bylo daleko víc, ale snažil jsem se vyjmenovat ty nejdůležitější. Co se týče děje, tak nejzajímavější byly hlavně smrtící hry, které se od sebe hodně lišily a při jejichž vymýšlení bylo potřeba zapojit velkou fantazii. Hry mne bavily nejvíce, byly hodně napínavé a svým způsobem jsem obdivoval lidi, kteří je dokázali vymyslet. Přesto se tvůrci nevyhnuli hluchým pasážím, ale podařilo se mi je přežít. Mou pozornost také poutala skutečnost, jestli existuje z města cesta ven čili jaký je vlastně smysl her a co hráči dostanou za odměnu, pokud nasbírají všechny karty. Jak se na Pláži ke konci ukázalo, v první řadě hráči sbírali pouze karty s čísly a to si vynutilo pokračování a druhou řadu. Přesto jsem část odpovědí na moje otázky dostal, ale víc už prozrazovat nebudu. Málokterý seriál mne tak zaujal a už dlouho jsem se netěšil tak moc na jeho pokračování, čemuž odpovídá i mé hodnocení. Suma sumárum, první řada vražedného seriálu Alice in Borderland ode mne získala pět herních hvězd *****.

Japonský seriál Imawa no Kuni no Alice jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, která jej uváděla pod názvem Alice in Borderland. Zaujal nás totiž krátký popis, který nám prozradil , že se mladík posedlý hraním videoher společně se dvěma kamarády ocitne ve zvláštní verzi Tokia, kde všichni musí hrát nebezpečné hry o přežití. Vypadalo to tedy hodně zajímavě a tak jsme seriál začali sledovat. Byli jsme vděčni za český dabing, který si myslím byl docela kvalitní a tím nám zjednodušil sledování dvou sérií, která měla každá osm dílů. Předešlu, že se nám líbila zejména ta první, což není žádným překvapením jako spíše pravidlem, ale ani ta druhá nebyla špatná. Ve druhé sérii z roku 2022 jsem dostal odpověď na otázku, jestli se dá z té příšerné smrtící reality dostat, ale jednak nebudu předbíhat a už vůbec nic prozrazovat, protože právě fakt, o co v seriálu jde, je jednoznačně nejzajímavější věcí, která by měla přitáhnout pozornost všech diváků. První řada skončila posbíráním číselných karet a odhalením, že v radě Pláže bylo několik hráčů z řad nepřátel, kteří hry připravovali. Druhá řada tedy logicky začala tím, že jsme přepnuli na vyšší úroveň a přeživší hráči museli získávat kluky, dámy a krále ve všech barvách. Každá karta představovala jednoho určitého hráče, který bydlel na vzducholodi, které se vznášely nad městem a z nichž visely obrovské prapory se symboly dotyčných karet. Usagi, Arisu a jejich přátelé Shuntarō Chishiya s Kuinou začali nový boj proti křížovému klukovi, kterého představoval Ginji Kyuma (Tomohisa Yamashita), bývalý frontman hudební kapely. Zbylí členové přestavovali zbytek nepřátelské skupiny, nicméně mne překvapilo, že se Arisu postupně s filozoficky uvažujícím Kyumou sblížil. Hra King of Clubs, „Osmosis“, je hra založená na bodech, ve které mají hráči možnost zvýšit své body určitými způsoby, včetně „boje“, kdy pokud se dva soupeři dotknou, hráč s vyšším počtem bodů získá 500 bodů. Přežít však mohl jen jeden z nich a jelikož jsme se s naším hrdinou setkávali dál, bylo jasné že to byl Arisu, kdo musel bojovat dál. Zajímavá a méně vražedná byla bitva mezi ním, Usagi a Risou (Tomohisa Yamashita), představitelkou pikové dámy. Hra se jmenovala  "Checkmate", kde pronásledování a označování někoho z opačného týmu jej přeneslo do druhého a tým s nejvyšším počtem členů na konci vyhrával. Usagiho tým začal prohrávat, když se ostatní hráči rozhodnou zůstat s Pikovou dámou. Mezitím se Chishiya zúčastnil ve vězení hry Jack of Hearts, kde hráči museli správně uhodnout barvu hrací karty na zadní straně límce, aby nebyli zabiti, a zároveň najít Srdcového kluka, který se mezi nimi skrýval. Také další matematicko-logická hra proti Kuzuryuovi, kulovému králi a bývalému členu výkonného výboru z Pláže, kterou hrál Chishiya, byla mimořádně vražedná a napínavá. Nejhorší však byl souboj s pikovým králem, které v ulicích mstě zabil desítky hráčů…..Na konci celé série pak zbyla srdcová královna a její hra je „ Kroket“ , kterou si zahrál Arisu, spolu s Usagi a pak konečně přišlo rozuzlení. Druhá série byla tradičně slabší a hodně natahovaná, se spoustou hluchých míst a nových postav. Trochu mně děsil nahý křížový kluk, ale hlavně scény v Agunim a holkou bez nohy, které se moc nepovedly. Přesto všechno se nejednalo o nějaký průšvih, o který si koledovaly poslední dva díly. Tam jsem málem usnul, ale při životě mne držela touha zjistit, jak to tedy celé vlastně je. A vysvětlení mi připadlo celkem logické, i když jsem čekal asi něco jiného, ale i tak jsem byl spokoje. Suma sumárum, druhá série Alice in Borderland ode mne získala čtyři hrací hvězdy ****.

Japonský seriál Imawa no Kuni no Alice jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, která jej uváděla pod názvem Alice in Borderland. Zaujal nás totiž krátký popis, který nám prozradil , že se mladík posedlý hraním videoher společně se dvěma kamarády ocitne ve zvláštní verzi Tokia, kde všichni musí hrát nebezpečné hry o přežití. Vypadalo to tedy hodně zajímavě a tak jsme seriál začali sledovat. Byli jsme vděčni za český dabing, který si myslím byl docela kvalitní a tím nám zjednodušil sledování dvou sérií, která měla každá osm dílů. Předešlu, že se nám líbila zejména ta první, což není žádným překvapením jako spíše pravidlem, ale ani ta druhá nebyla špatná. Co se týče děje, tak nejzajímavější byly hlavně smrtící hry, které se od sebe hodně lišily a při jejichž vymýšlení bylo potřeba zapojit velkou fantazii. Hry mne bavily nejvíce, byly hodně napínavé a svým způsobem jsem obdivoval lidi, kteří je dokázali vymyslet. Přesto se tvůrci nevyhnuli hluchým pasážím, ale podařilo se mi je přežít. Mou pozornost také poutala skutečnost, jestli existuje z města cesta ven čili jaký je vlastně smysl her a co hráči dostanou za odměnu, pokud nasbírají všechny karty. Jak se na Pláži ke konci ukázalo, v první řadě hráči sbírali pouze karty s čísly a to si vynutilo pokračování a druhou řadu. Přesto jsem část odpovědí na moje otázky dostal, ale víc už prozrazovat nebudu. Málokterý seriál mne tak zaujal a už dlouho jsem se netěšil tak moc na jeho pokračování, čemuž odpovídá i mé hodnocení. Suma sumárum, seriál Alice in Borderland ode mne získal pět výherních hvězd *****.

Americkou komedii Krotitelé duchů z roku 1984 jsem poprvé viděl v kině za dob hlubokého socialismu a pamatuji, jak jsem byl z úrovně tohoto filmového díla nadšený. Moc se mi film líbil, pobavil mně a ústřední písnička se poté stala hitem. Pravda, takových dobrých filmů byla v socialistickém Československu jako šafránu, ale i tak by u diváků nějaké béčko nemělo šanci a Krotitelé duchů se rozhodně zařadilo mezi veleúspěšné počiny té osmdesátých let 20. století. Hrdiny komedie byli profesoři parapsychologie z Kolumbijské univerzity Peter Venkman (Bill Murray), Ray Stantz (Dan Aykroyd) a Egon Spengler (Harold Ramis), kteří se jednoho dne setkali newyorské knihovně s duchem. Vzápětí univerzitní děkan (Jordan Charney) zamítl jejich výzkum paranormálních jevů a propustil je. Trio si tak založilo vlastní firmu s názvem Krotitelé duchů a podařilo se jim sestrojit zařízení s jaderným pohonem k chytání a uložení duchů. Firma neměla moc velký úspěch do doby, než jim zavolala violoncellistka Dana Barrettová (Sigourney Weaver), kterou doma ohrožovalo démonické stvoření podobné psovi, které vyslovovalo slovo Zuul. Naši hrdinové se pustili do pátrání a Peter se neúspěšně pokoušel svést atraktivní Danu. Po chycení ducha v hotelu Sedgewick se nadpřirozená aktivita ve městě rychle zvyšovala a Krotitelé duchů se stali slavnými. Zároveň najali čtvrtého člena jménem Winston Zeddemore (Ernie Hudson), aby jim pomohl v práci, které měli najednou dost a dost. Klacky pod nohy jim házel inspektor Agentury pro ochranu životního prostředí Walter Peck (William Atherton), který se zajímalo jejich vybavení, ale Peter ho vyhodil. Postupně se kapacita úložiště duchů, které se nacházelo pod hasičskou zbrojnicí, blížilo ke 100% naplnění, ale duchů stále přibývalo. Peter se setkal s Danou a informoval ji, že Zuul byl polobůh uctívaný jako služebník boha ničení, který měnil tvary. Po návratu domů byla posedlá Zuulem a stala se Strážcem brány, a podobná entita se zmocnila jejího souseda jménem Louis Tully (Rick Moranin), z něhož se stal Pán klíčů. Následně se inspektor Peck vrátil s policisty a městskými pracovníky, aby nechal Krotitele duchů zatknout a jejich zadržovací jednotku deaktivovat, což způsobilo explozi, která uvolnila zajaté duchy. A tím začala závěrečná část skvělé komedie, která pak začala ještě více gradovat až do úplného finále, jehož se zúčastnil také panáček Michelin. Hostů na paranormálním večírku však bylo mnohem víc a jeden byl divnější, než druhý a třetí než ten čtvrtý. Film se mi tenkrát natolik líbil, že jsem si ho o 25 let později pořídil na DVD a podíval se na něj podruhé. Samozřejmě moment prvního překvapení byl už pryč, ale i tak se mi film líbil a ještě jsem mu jednu cípatou do vínku přidal. Suma sumárum, komedie Krotitelé duchů ode mne získala pět duchařských hvězd *****.

Korejský film s jednoduchým názvem Čung_E z roku 2023 jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, která snímků z této asijské země nabízela ve dvacátých letech 21. století poměrně velký počet. Já osobně jsem jich viděl jen pár a nedá se rozhodně říct, že by patřily mezi mé nejoblíbenější a tak jsem byl zvědavý, jestli nelichotivé skóre vylepší Čung_E. Film se odehrával ve 22. století, kdy došlo k takovým klimatickým změnám, že se planeta stala neobyvatelnou a lidé žili v uměle vytvořených vesmírných krytech na oběžné dráze Země. Jednoho dne se několik takových krytů prohlásilo za nezávislý stát a s pomocí robotů zaútočilo na ostatní, včetně těch pozemských. Občanská válka probíhala už 40 let, kdy se začal odehrávat děj filmu Čung_E a v této postapokalyptické době se specialistka na umělou inteligenci snažila usilovně ukončit válku klonováním mozku vlastní matky Jung Yi (Kim Hyun-joo j), která bývala elitní vojačkou.Před nasazením nového robota do boje probíhaly v laboratoři soukromé firmy Kronoid simulace, při kterých android s tváří hrdinky Jung Yi vždy ztroskotal na stejném místě. Stále se nedařilo překonat určitou situaci a robot byl nepřátelskými stroji vždy z boje vyřazen, což jsme viděli na vlastní oči v úvodních minutách filmu. Podobně rozjetém začátku však nastalo dlouhé období šedivé nudy, během které jsme se seznámili s podmínkami a právy lidí na Zemi či s mocí, kterou měly firmy nad těmi, kteří neměli dost peněz na posmrtný život. Ano, v této době bylo možné nechat si mozek předělat do nového kybernetického těla a žít tak v této formě dál. Jenže operace stála hodně peněz a chudí lidé museli svůj mozek věnovat různým firmám a vzdát se svých práv, což byl také případ zmíněné Jung Yi. V jedné takové firmě s názvem Kronoid pracovala dcera Jung Yi jménem Seo-hyun (Kang Soo-yeon) pod vedením ředitele Kronoid Laboratory, který nesmírně toužil po úspěchu v experimentu s klonováním mozku. Později se ukázalo, že ředitel byl sám robotem, kterého stvořil majitel firmy Kronoid (Lee Dong-hee). Velkým překvapením pro mne bylo, když vyšlo najevo, že Seo-hyun zbývají tři měsíce života, neboť se její rakovina, kterou trpěla od dětství, rozšířila natolik, že už nešla dál léčit. Vzápětí se tato žena od svého zaměstnavatele dozvěděla, že došlo ke smíru mezi válčícími stranami a bojoví roboti se tak měli změnit v pomocníky v domácnosti. Program měl být ukončen a tak se Seo-hyun rozhodla podniknout vlastní kroky, aby vše dopadlo tak jak má. Co se stalo a jaké to byly kroky, to si už nechám pro sebe, abych vás nepřipravil o zážitek na konci. Tento zážitek totiž každý divák začne dostávat až 20 minut před koncem filmu, který vygraduje opravdu epicky, ale do té doby to byla bohužel obrovská nuda. Musím ocenit krásné postapokalyptické prostředí, to se tvůrcům fakt povedlo, ale ten děj…Těžká nuda, vyvážená skvělým závěrem, takže to nakonec nebyl tak velký průšvih, na jaký to do té doby vypadalo. Nesympatická byla také hlavní postava Seo-hyun a i když film jasně poukazoval na sílu mateřských citů a ochotu obětovat se pro vlastní dítě, tak mně to fakt nebavilo. Jen pro zajímavost ještě dodám, že představitelka robota Kang Soo-yeon zemřela v květnu 2022 a premiéry filmu se tak bohužel nedožila. Ale pojďme už raději hodnotit. Suma sumárum korejský film Čung_E ode mne získal dvě postapokalyptické hvězdy **.

Americký snímek s názvem Bledé modré oko z roku 2022 jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, neboť nás zaujal trailer, který jsme shlédli po skončení jednoho mysteriózního seriálu. A když jsme následně zjistili, že v ději hraje důležitou roli jméno Edgara Allana Poea, naplánovali jsme si sledování tohoto historického filmu hned na druhý den. Nicméně jsme jej z časových důvodů shlédli o 24 hodin, nicméně to ničemu nevadilo a doslova jsme se ponořili do ponuré hloubky velmi smutného příběhu, jehož depresivní atmosféru ještě umocňovalo zimní počasí. Vše začalo roku 1830, v němž byl bývalý detektiv a současný alkoholik Augustus Landor (Christian Bale) požádán armádou, aby prošetřil oběšení kadeta Leroye Frye (Steven Maier) na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu v New Yorku. Dozvěděli jsme se, že Landor žil sám ve srubu u řeky poté, co mu jeho dcera Mathilda (Hadley Robinson) před několika lety utekla. Na místě činu Landor zjistil, že poté, co byl Fry oběšen, někdo jeho srdce vyndal z těla. Následně Landor v márnici při prohlídce mrtvoly našel malý útržek bankovky pevně svíraný ve Fryově ruce a také stopy na Fryově krku a prstech naznačovaly, že se neoběsil, ale že byl zavražděn. Se svolením kapitána Hitchcocka (Simon McBurney) a velitele akademie Thayera (Timothy Spall), Landor požádal o pomoc Edgara Allana Poea (Harry Melling), dalšího kadeta na akademii, který o případ projevil zájem. Poe a Landor z textu na útržku poznámky vyvodili, že se jednalo o pozvání Frye na tajnou schůzku. O něco později byly v oblasti nalezeny krávy a ovce s vyříznutými srdci a tak to vypadalo, že by vražda mohla souviset s rituály černé magie. Později zmizel další kadet jménem Ballinger (Fred Hechinger) a vzápětí byl při jeho hledání nalezen oběšený, s odstraněným srdcem i genitáliemi. Třetí kadet, Stoddard (Joey Brooks), který byl kolegou obou obětí, pak zmizel a Landor předpokládal, že měl být patrně další obětí a proto i se svými věcmi utekl. Poté začali Landor a Poe podezřívat rodinu doktora Daniela Marquise (Toby Jones), který provedl pitvu Frye. V podezření byl také jeho syn Artem (Harry Lawtey) a krásná dcera Lea (Lucy Bonton), která trpěla záchvaty padoucnice. Při návštěvě domu Dr. Marquise Landor našel starou důstojnickou uniformu, kterou na sobě měl muž, vydávající se za důstojníka a který patrně vyřízl Fryčovi srdce z těla. Landor vzápětí konfrontoval doktora Marquise, který přiznal, že se uchýlil k černé magii, aby vyléčil Leu z jejích záchvatů, a zpočátku se dokonce zdálo, že se její stav zlepšil. Mezitím se Poe zamiloval do blonďaté doktorovy dcery a ta jej pak omámila, aby ho s bratrem a matkou Julií (Gillian Anderson) odnesly na místo tajného obřadu. Bylo tedy jasné, kdo měl motiv k vraždám, ale do konce filmu zbývalo více jak 20 minut a mně se tak nezdálo, že by tak brzy bylo vše odhaleno. A taky že ne, neboť jsme následně byli doma šokováni nečekaným odhalením, které si však nechám pro sebe, abych vám neupřel podobný zážitek. Takové překvapení mám ve filmech rád a nejednou bylo důvodem, abych udělil vyšší hodnocení, než jsem do té doby měl v úmyslu. Nicméně Bledé modré oko se mi líbilo už od začátku, ta tísnivá atmosféra se vplížila do našeho bytu takovým způsobem, že jsme těch 128 minut ani nedutali. Unešený jsem byl také z doby, ve které se příběh odehrával, neboť 19. století jsem měl vždy velmi rád, i když spíše jeho druhou polovinu. Opět se mi potvrdilo, že tam, kde se objeví jméno Edgara Allana Poea, tam je o zábavu postaráno. Nicméně se v té chvíli nikdo nesměje, spíše naopak. Za mně tedy super zážitek a tomu odpovídá i mé závěrečné hodnocení. Suma sumárum, americký film Bledé modré oko ode mne získal čtyři bleděmodré hvězdy ****.

Seriál se zajímavým názvem Před vraždou jsme si vybrali z nabídky společnosti NETFLIX, aniž bychom předem zjišťovali jeho hodnocení zde na ČSFD nebo se do hloubky zajímali o čem vlastně bude. Prostě jsme si jej doma pustili a našeho rozhodnutí jsme vůbec nelitovali. Jak už to tak u seriálů a hlavně těch netflixových bývá, v prvním díle jsme se hlavně snažili seznámit s jednotlivými postavami a protože příběh byl veden ve dvou liniích, ukládali jsme si do paměti fakta, abychom si je mohli později spojit do jednoho celku. Vše začalo představením vězně v cele smrti, jímž byl Jefferson Grieff (Stanley Tucci), bývalý profesor kriminologie, který čekal v arizonské věznici na popravu za vraždu své manželky, které uřízl hlavu a schoval ji na neznámém místě. Jeho největším kamarádem ve vězení a dá se říci i jakýmsi společníkem, byl Dillon Kempton (Atkins Estimond), sériový vrah s fotografickou pamětí který působil jako Grieffův asistent. Ten byl totiž velice chytrý a do věznice za ním chodili lidé z venku, aby jim pomohl svým dedukčním myšlením najít zmizelé lidi či s jinými problémy, souvisejícím se zločiny, s nimiž si policie nevěděla rady. Tahle setkání nevadila řediteli arizonského vězení Caseymu (Dylan Baker), který schůzky rád pozoroval na kamerách ze své kanceláře. Jednoho dne za chytrým zločincem přišla novinářka Beth Davenportová (Lydia Dorothy West), aby o něm napsala článek, ale on ji odmítl. Jenže jen o pár desítek minut později se za ním znovu vrátila, protože měla strach o svou známou Janice Fifeovou (Dolly Wells), učitelkou matematiky, která v rodině anglického vikáře Harryho Watlinga (David Tennant) doučovala jeho dospívajícího středoškolského syna Bena (Louis Oliver). Novinářka ovšem netušila, že Janice zmizela právě v domě vikářovy rodiny, kam docházela Bena v neděli doučovat. Důvod jejího zmizení byl jednoduchý, ale zároveň bizarní. Učitelka totiž objevila flashku s dětským pornem, kterou vikář přijal od svého kostelníka Edgara (Mark Quartley), aby ji neobjevila jeho matka Hilda (Tilly Vosburgh). Nic netušící vikář flešku donesl domů a když ji náhodou Janice dala do notebooku a objevila její obsah, myslela si, že patří Benovi a chtěla jít na policii. To vikář a milující otec nemohl dopustit a zavřel nebohou učitelku do sklepa, kde ji přivázal a snažil se jí vysvětlit celé nedopatření. Jenže to bylo marné a tak vikář odjel za Edgarem, aby z něj vymámil přiznání, k čemuž se však mladík neměl. V noci se pak Edgar oběsil a za vikářem do jeho přijela policie. Mezitím se v USA Grieff snažil přijít na to, proč a kam Janice zmizela. Celý příběh tedy dostal naprosto bizarní rozměr a já byl zvědavý, jestli vikář raději učitelku pustí, nebo jestli ji najde ve sklepě Ben či manželka duchovního Mary (Lyndsey Marsal). Nebo dovnitř vtrhne policie ? Nebo u dveří zazvoní novinářka poté, co ji tam poslal Grieff ? Anebo to bude zcela jinak ? Možností bylo mnoho a jak se nakonec ukázalo, nejednalo se o žádný happyend. Ale podrobnosti si už nechám pro sebe, abych vás nepřipravil o skvělý zážitek při postupném vyšetřování případu. Rozhodně všem shlédnutí seriálu Před vraždou doporučuji, neboť se jednalo o chytrou detektivku se syrovým koncem, plnou paradoxů, nečekaných setkání a nešťastných náhod. Já byl z něj nadšený a tomu odpovídá i moje hodnocení. Suma sumárum, seriál Před vraždou ode mne získal pět předem zavražděných hvězd *****.