Jirkacek

Hvězdná brána je podle mého názoru nejlepším seriálem žánru Sci-Fi, který byl kdy natočen. Fanoušci jiných podobných počinů se mnou nemusí souhlasit, nicméně já jsem v něm našel vše, co má správný seriál mít. Nechybělo zde napětí, mnoho kvalitně natočených akčních scén, fantastické cizí světy nešizené na grafice, skvělé mnohdy až bizarní kulisy, sympatičtí hrdinové a nechyběla ani špetka lásky a dojemných příběhů. Kolikrát jsem žasl nad tím, jaké jiné planety, na které členové SG týmů hvězdnou bránou chodili, poté co archeolog Daniel Jackson zjistil, že je možné kruhem cestovat na jiné světy. Tímto faktem vlastně celý seriál začal a sám objevitel se stal nedílným členem SG-1, elitního týmu, se kterým jsme se setkávali v rámci všech deseti řad. Jedinou ženskou členkou jedničky byla nádherná dlouhonohá blondýnka Samantha Carterová, astrofyzička, inženýrka, pilotka a ta nejchytřejší osoba na půdě velitelství. Velitelem se pak stal na šest řad Jack O'Neill, plukovník a později brigádní generál, proslulý svou odvahou, neochotou poslouchat rozkazy a tajnou láskou ke Carterové. Po prvních dvou dílech se k týmu připojí mimozemšťan Teal'c, což je Jaffa, který nejdříve sloužil vládci soustavy Apophisovi jako jeho první muž. Mohutný černoch s pořádnými svaly mne zaujal svou urputností, odvahou, málomluvností a ochotou položit život za osvobození všech jaffů z područí Goa'uldů. Tito lidé, které ovládli parazité je potřebují pro růst nových symbiontů a zároveň mají Jaffy jako otroky, přičemž se sami prohlašují za Bohy. A tímto bojem mezi nimi a lidmi na mnoha planetách, více či méně vyspělými, se zabývalo hned osm řad seriálu. V té první se mi líbily hned první dva díly, ve kterých se k SG-1 přidal Teal'c, ale i zbývající byly hodně zajímavé. Sledovali jsme v nich totiž objevování nových planet, ve kterých neměli autoři žádné zábrany a popustili svou fantazii na maximum. Začali jsme od těch nejméně vyspělých planet, které obývali Mongolové, neandrtálci či živé krystaly, ale i Noxové, hodně vyspělí přírodní, žijící v míru v souladu s přírodou. Úsměvný byl díl na planetě Argos, kde Jack O´Neill podivně rychle zestárnul po sexu s místní obyvatelkou či Montér, kde jsme se poprvé setkali s androidními kopiemi SG-1. Akční byl díl Thorovo kladivo a ten o ženském Goa'uldovi Hathor. Hodně dojemný byl pak díl Tantalova muka či Osamění, který místy i nudil. Naopak mne nebavily části, ve kterých Teal'c řešil problémy se svým synem Rya´cem či politické handrkování o tom, kdo dál povede celý program Hvězdné brány. Z první řady mne nejvíce zaujal ale Paralelní svět, v němž se díky kvantovému zrcadlu dr. Jackson dostal do alternativního, takřka identického světa, v němž byla ale spousta věcí jinak. Druhá řada začala opět skvěle a bylo vidět, že autoři mají pořád co nabídnout. Po akčním úvodu a záchraně planety Země jsme se seznámili s Tok'ry, odpadlíky od Goa'uldů, kteří ač mají také symbionty, nesouhlasí s metodou násilného ovládnutí člověka. Některé díly navázaly na první řadu, třeba Thorův vůz, především se zde ale odehrávaly boje mezi lidmi a Apophisem, jedním z nejmocnějších Goa'uldů. K těm úsměvným patřil díl Správce, Dovolená ale hlavně 1969, kde jsme setkali s mladým generálem Georgem Hammondem, dlouholetým velitelem projektu Hvězdná brána. Důležité pro vývoj seriálu pak bylo setkání s Asgardy, vyspělou rasou se šedivými prdelkami. Ti se zavázali Zemi chránit před vetřelci z vesmíru, o což se zasloužil hlavně Jack O´Neill, ale i tak nebyla naše planeta v bezpečí. Hathor se totiž vrátila na místo činu a podařilo se jí ovládnout velitelství, čímž skončila druhá řada. A první díl té třetí pochopitelně navázal na tyto události. Stalo se to tak jakousi tradicí a díky tomu první a poslední díly jednotlivých řad vždy patřily k tomu nejlepšímu co jsem viděl. Ale v trojce se našly další napínavé kousky jako třeba pokračování o kvantovém zrcadle v díle Jiný náhled, Lovec Goa'uldů o zajetí SG-1 mimozemšťanem, Minulost a přítomnost o planetě kde si nikdo nepamatoval, Vzpomínky Jolinar z pekelné planety a na něj navazující Vyhánění čerta ďáblem. Hodně se mi líbil díl Démoni ze středověké planety, na kterou chodil pravidelně pro své oběti Unas, člen nové rasy, se kterou jsme se v seriálu setkali a která se objevovala i v pozdějších dílech. Nejvíce akčním byl Bitevní řád, v němž jsme se setkali s již mrtvým Apophisem. Kupodivu i politická Mírová konference byla zajímavá. Bylo zde i pár nudnějších částí jako Seth, Rozloučení navždy a ty legrační jako Urgo či Křišťálová lebka. Závěr třetí řady pak obstaral boj s replikátory, jakýmisi mechanickými pavouky, složenými z bloků jako kovové Lego. Replikátoři jsou poprvé zmíněni v již zmíněné epizodě Mírová konference, když asgard Thór informoval Jack O'Neilla o nepříteli horším než jsou Goa'uldi. A na boj s kovovým hmyzem navázal tradičně první díl čtvrté řady, jenž byla neméně skvělá jako tři předchozí. Hned v druhý díl rozšířil morální myšlenky, zda je možné dát jedné straně zbraně proti druhé a změnit tak běh dějin jedné planety. Tento problém se řešil v mnoha epizodách, z pohledu Země to pak byly ty díly o Tolánech, vyspělé civilizaci, která nám nechtěla poskytnou svou technologii proti Goa'uldům. Hodně se mi líbil díl Odkaz Ataniků, který humorem nešetřil a na něj navazující Na rozcestí. Nejvíce bodů bych dal ale epizodě Časová smyčka, kde nechyběl humor, zábava, morální otázky i odpovědi v mém oblíbeném tématu cestování časem. Hodně zajímavý díl byl Spálená země o dvou rasách, co mohly žát jen na jedné planetě, potom První hostitelé o již zmíněných Únasech, dále Kletba o novém Goa'uldu Usirevovi, Hadí zášť o minovém poli ve vesmíru a setkání vládců soustavy, výborný byl rok 2010 o nové vyspělé rase Aschenů, která využívala vesmírné lodě za použití jen vlastní technologie, které ovšem používali jen v okolí jejich domovského světa a nepouštěli se do průzkumu zbytku galaxie. Ta Mezi nudné díly bych zařadil Vodní bránu v příběhu o ruské ponorce, dále Pod povrchem v němž byla SG-1 nucena pracovat v podzemí jako dělníci, Není cesty zpět, Zkušební let, Světlo, Entita, Absolutní moc a průměrné bylo i Zázračné dítě o výjimečně nadané žákyni. Předposlední díl této řady V dvojím ohrožení byl zase skvělý a ke slovu se v něm dostaly Harlemovy kopie členů SG-1. A závěrečný Exodus byl tradičně skvělý. Jak již z tohoto výčtu vyplývá, čtvrtá řada nebyla špatná, ale objevil se zde již větší počet nudných dílů, přičemž tento trend se zvýšil v následujícím pátém pokračování. To se ovšem netýkalo skvělého prvního dílu, v němž se odehrálo velké drama na lodi Apophise, jenž byla napadena a ovládnuta replikátory. Pokračování v další části o tom, jak se Teal’c zbavoval následkům vymytí mozku od svého bývalého pána s pomocí přítele Bra’taca byl nudný. Nikdy jsem neměl v oblibě na Zemi se odehrávající díly a tak se mi nelíbil ani ten o povzneseném antikovi Orlinovi, který vlezl Carterové do bytu. Ani díl Pátý člen v němž byl Jack O'Neill ovlivněn chemikálií a na jedné planetě zůstal spolu s vymyšleným poručíkem Tylerem nebyl zábavný. Poté přišel na řadu díl Rudé nebe, sice neakční ale konečně byl zajímavý a SG-1 se v něm vydala na novou planetu, kterou málem nešťastnou náhodou zničili. Pak jsem musel přežít další pozemní díl o adoptované dceři sympatické doktorky Fraserové jménem Cassandra. Zklamání jsem si vzápětí vynahradil skvělým dobrodružstvím na planetě, která využívala Unasy jako otroky a následným dílem V hrobce, v němž se SG-1 a ruský tým vydali na pouštní planetu, která byla doménou Goa’ulda Marduka. Díly o Tollanech, vyspělé rase, byly vždy napínavé a nejinak tomu bylo i v devátém díle páté řady s názvem Mezi dvěma ohni. Jedním z nejlepších dílů vůbec byl ten desátý o další vyspělé rase Aschenů, kteří byli až moc ochotní podělit se Zemí o své technologie. V dalších dvou dílech jsme opět zůstali na Zemi a tak bych přeskočil až na třináctý, nabitý akcemi během výcviku nováčků, které vede poručík Elliot. Vzápětí přišlo nezajímavých 48 hodin, během nichž se Teal’ca snažili ostatní z velitelství zachránit, když uvízl v hvězdné bráně jako pouhý otisk. Následná Schůzka na nejvyšší úrovni byla pro mne opět jedním z nejzajímavějších částí, ve které zemřel zmíněný poručík Elliot na planetě Tok’rů, ale hlavně se Daniel Jackson zúčastnil na jedné velmi chráněné neutrální planetě schůzky vládců soustavy a drama pak pokračovalo v následujícím díle Poslední boj. Jedním z lepších pozemních dílů byl Kritický bod o obřím asteroidu, který směřoval k naší modré planetě. Co mně také moc nebavilo, byly díly o s Jaffy a jejich boji za svobodu, ale ten s názvem Bojovník, v němž byl Teal’c s Bra’tacem spolu s povstalci na planetě Cal Mah mezi ně rozhodně nepatřil. I další pozemský díl o replikátorce Reese byl zajímavý, stejně jako Strážce, kde SG-1 musela zachránit planetu Latona před rozmary počasí. V následujícím díle Velká cesta jsme se poprvé setkali s Jonasem Quinnem, vědcem z planety Kelowna, kde se nachází prvek, který se nevyskytuje nikde jinde v galaxii – naquadria. A právě zde překvapivě zemřel Daniel Jackson, jehož později zmíněný Jonas v týmu SG-1 vystřídal. Poslední díl páté řady Překvapivá odhalení znovu nezklamal a rozehrál napínavou partii, v níž se utkali Asgardové a Goa'uldi, kteří nad šedivci začali mít navrch. Tento souboj pak pokračoval ve dvou úvodních dílech šesté řady a v podstatě i v tom třetím. Následný V zajetí ledu mne nedokázal rozmrazit, stejně jako pozemní část Noční směna a Kobka, kde Goa'uld Baal mučil donekonečna Jacka a kde jsme se setkali s dr. Danielem Jacksonem jako povzneseným. Na domovskou planeta Jonase Quinna Kelownu jsme se vrátili hned poté a řešili morální otázky - už poněkolikáté - jestli pomoci jedné straně zničit tu druhou. Jaffský díl Svornost byl opět nuda, naštěstí následný díl Lék o matce Tok’rů mne zase bavil. Jméno Prometheus se poprvé objevilo v jedenáctém díle šesté řady a jednalo se o moderní vesmírnou lidskou loď, která později mnohokrát pomohla ochránit Zemi a která hrála roli i ve dvanáctce. Díly Karanténa, Kouřová clona, Ztracený ráj, Proměna, Prozrazené tajemství se víceméně opět odehrávaly na Zemi, čili nuda. Osmnáctý díl Trosečníci na planetě P2X-131 a souboji vězňů z lodi Sebrus s mimozemšťany byl opět dobrý, zato Dvojí realita o bludech Teal’c byla hrozná. Zato Svědek minulosti a dobrodružství lodi Prometheus na planetě Tagrea byla ucházející. V následném díle Proroctví hrál hlavní roli Jonas, který dokázal předvídat pár hodin dopředu, co se stane a to mne bavilo hodně. V závěrečné epizodě 6. sezóny, jsme se vrátili tam, kde seriál začal a to na Abydos. Na scéně se opět objevuje Skaara, O´Neillův malý abydoský přítel, který byl hostitelem Goa´ulda a povznesený Daniel Jackson. Vše pak gradovalo během souboje s Anubisem, ale docela mne překvapilo, že sedmá řada nepřinesla pokračování, nýbrž v uvozovkách pouze návrat Daniela Jacksona mezi živé. Poté Anubis unesl Jonase a zaútočil na jeho planetu, což bylo také zajímavé. Třetí díl sedmé řady Křehká rovnováha byla zase na Zemi, takže mne zaujal až následující Orpheus, v němž se týmy SG-1 a SG-3 se vydávají na Erebus zachránit Teal'cova syna Rya’ca a přítele Bra’taca. Velmi zajímavý byl jeden z mála dílů, v němž se SG-1 vydalo v sedmé řadě na novou planetu a tento se jmenoval Revidování o životě pod kopulí. Šestý díl Záchranný člun se ale moc nepovedl, z toho bych se asi zbláznil. Nepřátelský důl opět vrátil do hry Unase, kteří mne opět pobavili, stejně jako Vesmírný závod či komediální Mstitel o zasněném vědci. Právo na zrození pak představilo mimozemské amazonky a pěkný příběh s nádechem feminismu. Dvojdílná Evoluce nebyla také špatná, zato Grace byl jeden z nejhorších, co jsem kdy viděl. Následná Hrozba z podzemí pojednávala opět o Keloně a Jonasovi a mne tento díl hodně bavil. Ve dvou dalších dílech dominovala Carterové - nejprve si našla nového přítele na Zemi a zmizela při zničení stanoviště Alfa, únikové planetě. Dvoudílní Hrdinové byl opět vrchol nudy a k mému smutku zde zemřela moje oblíbená doktorka Fraserová. Inaugurace byla politickým dílem - hrůza. Poslední dva díly sedmé sezony s názvem Ztracené město byly opět naprosto skvělé a Anubis v nich konečně dostal na frak. Osmá řada začala dvěma díly Časy se mění a velkými potížemi SG-1 - O'Neill byl stále uvězněn ve stázové komoře na Antarktidě a pak se replikátorům podařilo unést Carterovou. Již třetí díl Karanténa mne nudil, vše vynahradila Hodina H a mimozemská rostlina na základně, rostoucí jako z vody. To již byl velitelem uzdravený O'Neill, který vystřídal legendární Hammonda, který odešel do Washingtonu. Díl Ve jménu víry o zraněném a zmizelém Jacksonovi opět řešil spory mezi vojenskou planetou a Zemí. Hodně akční byla Nebezpečná hra, odehrávající se na základně, kterou měl Teal'c zachránit před virtuálním útokem mimozemšťanů. A i v další části byl mohutný černoch hlavním hrdinou, jenže tentokrát v civilu řešil problémy s bytem a sousedy, takže nuda a stejně mne nebavila ani následná Úmluva. V díle Oběti pak bývalý Jaffa řešil svatbu syna i záchranu milenky z řad Amazonek Ishty. Masové vraždění Jaffů jsme pak viděli v díle Konec hry, což považuji za průměr. Zajímavý pak byl díl o replikátorské kopii Carterové, která požádala SGC o pomoc při zničení sebe sama. V dalším díle Upoutaný Prométheus jsme se poprvé setkali s mimozemšťankou Valou, pozdější členkou SG-1, která se jako přítelkyně Země zrovna nechovala. Byl jednou jeden král a tím byl bývalý plukovník Maybourn, který utekl ze Země a na jiné planetě se stal monarchou - toto byl zajímavý počin. Konfrontace a Občan Joe byl jen slabými odvary dvoudílného boje s replikátory s názvem Poslední boj. Poté Osobní záležitosti řešil Jackson a otázkou bylo jestli se povznese nebo ne. Došlo zde i na dvě úmrtí a to Anubise a bohužel i otce Carterové Jakoba, který s SG-1 zažil mnoho zapeklitých situací. V posledních dvou dílech osmé řady se tento legendární tým vydal do minulosti pomocí antického stroje času, aby umně poupravil dějiny. Mám pocit, že zde celý seriál mohl skončit, ale nestalo se tak. Devátá a desátá řada totiž byla jen jakýmsi nechtěným dezertem, který moc lidí nechtělo, ale budiž, stalo se. Devátá řada mne nicméně bavila hodně. Po odchodu O'Neilla se k SG-1 připojujil Cameron Mitchell, na Zemi přišla již zmíněná Vala, která Danielovi a sobě připevní náramky, kvůli nimž musí být stále spolu, jinak zemřou a odmítá je sundat do doby, než najdou bájný poklad Avalonu. Tím byla rozehrána napínavá podívaná, přenesená do mnoha dalších dílů V tom třetím jsme se setkali s Orii , což byli povznesení Antikové, posedlí chorobným uctíváním věřících. A ve jménu této víry nechali pomocí svých lidských uctívačů zabíjet nevěřící. Tímto bojem mezi oběma stranami se pak nesla devátá i desátá řada. Líbil se mi komediální čtvrtý díl Trvalé pouto, v němž se Daniel snažil zbavit náramků a navazující díl Sláva bohům na výsostech, v němž se Vala vrátila na planetu, kde vládla kdysi jako bohyně Keteš. Už v dalším díle Předsunutá základna zaútočili Oriové a na jedné planetě vše zničili, aby zde začali s výstavbou hvězdné brány. Díky ní se chtěli dostat do naší galaxie a získat miliardy nových věřících. Následoval nic neřešící díl s Baalem na Zemi a hned poté jsme se poprvé setkali s vynikajícími sodanskými bojovníky. Zašlo slávu Goa´uldů se snažil oprášit díl Prototyp, ale ani u mne ani jinak neuspěl. Zato dvoudílný Čtvrtý jezdec apokalypsy o hledání léku na oriiský mor byl velmi, velmi napínavý. Následovaly Paralelní vzpomínky a po dlouhé době nová planeta, na které byl Michell obviněn z vraždy, kterou podle svého svědomí spáchal. Hodně moc mne bavil Rezonanční efekt, ve kterém se na Zemi dostavilo hned několik desítek rozličných týmů SG-1 a tak jsme se opět setkali s některými již mrtvými postavami prvních sedmi řad. Síla vůle a Satelit byly pouhými kroky zpět, takže nic moc. Zato Narušená síť, kdy se v celé galaxii se začínají ztrácet Brány, byla skvělá a i když Metla o broucích na stanovišti Alfa byla průměrně šedivá, následující série o hledání zbrani proti Oriům byla lepší díl od dílu. Už ty názvy Plášť krále Artuše, Křížová výprava a Kamelot, mluví za vše. A tím nám skončila devátá řada a závěrečná desátá na ni plynule navázala. Vala porodila dceru, otec však byl neznámý a Adria rostla jako z kouzelné vody, aby se vzápětí stala lidským vyslancem Oriů s nadpřirozenými schopnosti a vedla armády proti nevěřícím. Ve čtvrté části Ba'alovy klony jsme se dozvěděli, že nejmocnější Goa´uld vytvořil vlastní kopie, což mne docela bavilo. Poté však přišlo zklamání v pozemním díle Nezvaný host, Dvoustá - rozuměj celkově tolikátý díl seriálu - byla trapárna a až Protiúder a návrat nezvaných bohů v díle Orijská loď byla jaksepatří akční, stejně jako Spolek zlodějů o činech Luciánské aliance, jejíž dobrodružství vyplňovala hluché části seriálu. Dvoudílná Výprava o hledání protioriské zbrani byla úžasná, následná Čára v písku dobrá a Cesta, po níž jsme se nevydali o alternativní realitě pouze seriál prodloužila. Akční díl Maskování s Jacksonem jako převorem Oriů byl hodně dobrý a napínavý, nicméně následovaly průměrné díly Odměna, v níž se nájemní vrazi z celé galaxie vydali na Zemi, aby členy SG-1 dostali a získali slíbenou odměnu od Luciánské aliance a poté Padouchové, kde SG-1 navštívila planetu, na níž by podle dr. Jacksona mohl být ukrytý antický poklad, ale ocitli se v muzeu. Blížil se konec celého seriálu a namísto aby vše gradovalo, další dvě části byly o ničem a v té předposlední, kde zahynula Adria a Oriové již byli také zničeni, byl jen průměrný. A poslední díl pro mne byl také zklamáním.....Přesto jsem nikdy neviděl jiný seriál, který by tak podrobně využil historie naší Země, Egypta a dalších starých civilizací a Anglie s králem Artušem, řídil i neřídil zákony fyziky, chemie a nebyl jen pouhým výmyslem nějakého jiného světa a čistě o fantazii. Za to je pro mne seriál Hvězdná brána výjimečný a proto ode mne za celkový dojem získal plný počet pěti hvězd na bráně *****.

Snímek Looper: Nájemný zabiják se dostal do mého povědomí zejména z toho důvodu, že v něm důležitou roli hraje faktor cestování časem, což je moje nejoblíbenější filmové téma. Jak jsem však během pobytu před TV obrazovkou, na které kmitaly jednotlivé snímky s tímto filmem zjistil, ač skoky v časoprostoru tvořily podstatu filmu, podle mého názoru tvůrci nedokázali dostatečně využít všechny možnosti, co se nabízely. Spokojili se vlastně jen s prolínáním prožitků jedné osoby ze současnosti a z budoucnosti v jedné časové rovině. Duo hlavního hrdiny Joea si zahrál sympatický Joseph Gordon-Levitt a jeho staršího dvojníka Brůs Vyliš alias Bruce Willis. Mladší verze se živila jako nájemný zabiják, kterého zaměstnávala zločinecká organizace, jejíž hlavní šéf přišel z budoucnosti. Joe měl vždy zdánlivě jednoduchý úkol - počkat za městem na stejném místě, kde se v určitý čas objevila klečící postava se zavázanýma očima, přicházející z budoucnosti a okamžitě ji speciální puškou zastřelit, mrtvolu uklidit a hlavně si ji nenechat utéct. Joe si žil na vysoké noze, bral drogy a nic neřešil, dokonce ani spoření s liškou mu nic neříkalo a životní pojistku také neměl. Až na malé zádrhele vše probíhalo v klidu, než se jednoho dne objevil před vlastní hlavní on sám. A Joeovi zbýval jen zlomek vteřiny k zásadnímu rozhodnutí, jestli má zastřelit sám sebe. Přišlo zaváhání a od té chvíle už nic nebylo jako dříve, protože se na útěku neocitl jen on z budoucnosti, ale před vlastním zaměstnavatelem musel utéci i on sám. Přesto chtěl vše dát do pořádku, otázkou bylo jen jak a na to jsem byl moc zvědavý. V následujících minutách se střídala občasná zajímavá událost s nudnými pasážemi na farmě, kam se současný Joe ukryl. K mému potěšení zde potkal rozkošnou Emily Blunt, můj tajný a druhý důvod, proč film běžel u mne doma na TV obrazovce. Emilka zde hrála osamělou dívku, žijící na opuštěné farmě s malým synem, z něhož se vyklubal pěkný parchant. Ač se režisér a scénárista v jedné osobě Rian Johnson snažil namíchat zajímavý koktejl, až do konce to nebyla moc dobrá zábava. Neříkám, že jsem nebyl napjatý, jak vše dopadne a co se vlastně stane, ale mohlo toho dobrodružství zde být o mnoho více. Na druhou stranu těch 114 minut uteklo docela rychle, i když ne ve stejném tempu. Proto ode mne Looper získal slušné tři zabijácké hvězdy ***, ale pokud by to šlo, dal bych o půl cípaté více.

Den na zázračné planetě jsem prožil v kině Premiere Cinemas Olomouc a musím říct, že i když se na podobné dokumenty moc často nedívám, rozhodně jsem nebyl zklamán, ba spíše naopak. Ty krásné záběry z přírody jsem doslova hltal očima, které byly velmi nasyceny pestrostí i množstvím dodané stravy z lůna matky přírody. Některé scény byly tak šílené, že jsem nevěřil, že se něco takového na Zemi vůbec dělo a děje. Leč jsem stále nepochopil, jak se filmovým tvůrcům mohlo podařit takové záběry natočit. Díky šikovným filmařům jsem tak mohl vidět ladné skoky strakaté kočičky ve vysoké trávě, nebezpečné putování zeber s mládětem, plavbu narvalů, vyčerpávající příchody i odchody tučňáků za potravou, každodenní útěk opičích hulmanů před tmou na příkré skaliska, myší trable na louce, jepičí život jepic, které nemohou nic odložit na zítřek, rozkošné pandy, úsměvné drbání medvědů o stromy, překvapivou výpravu lenochoda ze stromu na strom, ladný let sovy, sosání kolibříka a jeho trable se včelami, souboj žiraf o teritorium, úprk čerstvě vylíhnutých varanů přes pláž před hladovými užovkami, nechyběli ani líní lvi, žraloci, surikaty či svítící houby. A to byl jen zlomek toho, co lidem nabízí naše planeta za jeden den. Byl to ale krásný zlomek, zhlédnutý za hodinku a půl v příjemném prostředí kina. A tomu odpovídá i moje hodnocení, jelikož dokument Earth: Den na zázračné planetě ode mne získal čtyři přírodní hvězdy ****.

Ohodnotit životopisné filmy pro mne vždy bylo a je velice těžké a Čistá duše nebyla žádnou výjimkou, spíše naopak. Životní příběh Johna Forbese Nashe ml., nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který jsem doma v TV sledoval, byl velice silný. Nejdříve jsme se bál, že se budu více jak dvě hodiny nudit, ale zmýlil jsem se. Při závěrečných titulcích jsem pochopil, proč má film 135 minut a přitom by nešlo nic vynechat jako u jiných snímků. Naopak si myslím, že klidně mohl být i o 20 až 30 minut delší, protože ty dva dvacetileté skoky v čase směrem dopředu určitě pár zajímavých událostí vynechaly. Ale vraťme se na začátek, kdy nadaný matematik, ale uzavřený student Nash přijel na prominentní univerzitu v Princetonu. Docela mne překvapilo, že naprosto ignoroval všechny přednášky, jelikož chtěl sám přijít na nějaký originální nápad. Zároveň se seznámil s několika dalšími studenty, kteří ho v pozdější době doprovázely v dalších životních etapách. Musím se přiznat, že mne tato část na vysoké škole nebavila, ale vzhledem k vysvětlení celé postavy Nashe, to považuji za nutné. Mnohem větší zábavu či více napětí pak přinesla jakási pomyslná střední pasáž filmu, ve které se stal uznávaným vědcem, když převrátil naruby ekonomické teze, považované uplynulých sto let za neměnné. Zvládl se i oženit a mít dítě s nádhernou Jennifer Connelly alias Aliciou. Zároveň se stal vynikajícím luštitelem šifer, což se v době studené války armádě hodilo a stal se tak tajným agentem. Přesto působil dál na škole, ale postupně jej zachvátil strach o vlastní život kvůli špionáži a nezvládal dál plnit své povinnosti. Jelikož jsem nečetl o čem film předtím než jsem si ho pustil, přišlo pro mne další překvapení, když jsem se dozvěděl, že Nash si své působení v armádě vymyslel. Trpěl totiž již od dlouhou dobu závažnou psychickou chorobou a jako schizofrenik si některé přátele pouze představoval. Jelikož svým jednáním ohrožoval sám sebe i svou ženu, musel podstoupit náročnou léčbu. Po ní se vrátil do normálního života, ale na škole již nepůsobil a musel brát utišující léky. Když je úmyslně vysadil, jeho představy se vrátily, byl povolán zpět do armády a tak jsem byl zvědav, jak vše dopadne. Dále jsem sledoval jeho boj sám se sebou a docela mne - už po několikáté - něco ve filmu překvapilo. Divil jsem se, že přesto všechno ho jeho žena Alicia neopustila a stála pořád při něm. Bylo to hodně dojemné, sledovat tento boj až do závěrečných titulků.....Jak vše skončilo neprozradím, nebudu vás okrádat o zážitek, který rozhodně stojí za to vidět na vlastní bulvy. Podle mého názoru budete totiž sledovat životní výkon Russella Crowea, který profesora vynikajícím způsobem ztvárnil a jak zde někdo do komentářů napsal, zasloužil by si za něj Oskara. Ano, musím uznat, že životní příběh Johna Nashe byl natočen a jak jsem již uvedl, jednalo se o velmi silný příběh jednoho velmi chytrého člověka. Jenže to není poprvé, co takový inteligentní člověk měl problém s hlavou, jakoby to mozek nezvládal a stávkoval....to mne nutí k zamyšlení ! No, nebudu nic vymýšlet a jdeme na hodnocení. Snímek Čistá duše ode mne dostává tři čisté hvězdy ***.

Největším kouzelníkem všech dob podle mne zůstane alespoň v 21. století Harry Potter, nicméně jeho kolega Eisenheim v podání Edwarda Nortona za ním co by Iluzionista v ničem nezaostal. Stejně jako diváci na jeho představení v divadle jsem byl zvědav, co během večera předvede a vždy jsem strnul v úžasu. Jako modernímu člověku mi bylo pochopitelně jasné, že se jedná o pouhou iluzi, ale byla to pokaždé originální kouzelná podívaná. Tento fakt ovšem nemohli pochopit lidé v divadle, jelikož se příběh odehrával někdy v 19. století, což se mi také líbilo, protože toto období patří mezi moje vůbec nejoblíbenější. Celý příběh se odehrával ve Vídni a jak jsem se později dočetl, natáčel se částečně v Čechách a to hlavně v Praze, Táboře, Konopišti a Českém Krumlově. Kupodivu jsem ve filmu nepoznal žádného českého herce a že jich tam bylo, dokonce i Alfréd Strejček zůstal utajen. Naopak kromě hlavní postavy iluzionisty jsem poznal Paula Giamattiho jako inspektora Uhla a rozkošnou Sofii ( krásné jméno ), kterou si zahrála Jessica Biel. Na začátku jsme se doma seznámili s mladým synem truhláře Eisenheimem, který se skamarádil se Sofií, budoucí hraběnkou a snoubenkou následníka trůnu monarchie Leopolda. Jejich dětská láska záhy skončila a my jsme se společně v ději přenesli o několik let dopředu. V té době již byl iluzionista Eisenheim známá celebrita, která dokázala vyprodat divadelní sály v království. Shodou okolností se opět sešel se svou dětskou láskou a jelikož vzájemné city nezůstaly zapomenuty, stalo se nevyhnutelné. Když Sofie oznámila snoubenci, že od něj odchází, opilý princ ji zabil. Vraždu však nikdo neviděl a inspektor Uhl měl těžkou práci. Nedělal jsem si iluze, že by něco vyšetřil, zvláště když podezření padlo právě na prince, který šéfa policie hodlal povýšit a slíbil mu místo starosty Vídně. Iluze ovšem vytvářel při svých představeních Eisenheim, který kouzla pověsil na imaginární hřebík a začal vyvolávat duchy. Byla tedy jen otázka času, kdy na prkna divadla vpluje duch Sofie, aby oběť obvinila svého vraha. To se také stalo a co bylo dál si už nechám pro sebe. Každopádně, když už jsem si myslel, že se vše vysvětlilo, nachystal si režisér obrovské překvapení, což okamžitě povýšilo film o jedno hodnocení výše. Opravdu jsem si myslel, že vše tak nějak dojde k obyčejnému rozuzlení, spravedlnosti bude učiněno zadost a konec. Iluze byla dokonalá, že jsem zůstal čučet jak puk ( i když jsem ho v životě čučet neviděl ). Když film skončil imaginárně jsem zatleskal a pak mne napadlo, jestli něco na tom příběhu nebude špetka pravdy. A jak jsem se o den později, bylo tomu skutečně tak, pouze princ se jmenoval Rudolf a mrtvá byla jeho vychovatelka Mary Vesterová, přičemž vše se odehrálo roku 1889. Ještě musím zmínit nádhernou hudbu, která dokonale dokreslovala atmosféru velkoměsta v 19. století. A mé spokojenosti odpovídá i hodnocení, protože si u mne Iluzionista vykouzlil čtyři imaginární hvězdičky ****.

Snímek Nesmrtelný z roku 2015 mne zaujal hned ze dvou důvodů a to svým námětem a také proto, že se v něm objevil můj oblíbený herec Ben Kingsley, který mne nejvíce oslovil rolemi psychiatrů v jiných filmech. Škoda, že v Nesmrtelném nedostal více prostoru, jelikož po pár minutách filmu zemřel. Zní to trochu divně, když měl žít věčně, ale tak to bylo. Každopádně Sci-Fi a mysteriózní snímky tohoto druhu mám velmi rád a tak jsem se těšil, co se během 117 minut dozvím nového. Na začátku jsme se seznámili s průmyslovým magnátem a miliardářem Damianem Halem, jehož si zahrál již zmíněný oblíbenec, který onemocněl rakovinou a moc času něco na tomto světě dokázat už neměl. Tedy spíše v tomto těle už neměl šanci přežít a proto se obrátil na doktora Albrighta, kterého mu doporučil Damiánův přítel Martin O'Neil. Na oko tak musel zemřít a poté na soukromé klinice podstoupil proces odpoutání, jinými slovy se jeho duše přenesla do nového těla. Musel se však vzdát všech dosavadních pout a přátel a začít žít na jiném místě s novými lidmi. Ze začátku si užíval výhod mladého těla a to doslova, když si však jednou zapomněl vzít prášek, který měl pravidelně užívat, objevily se přeludy a představy. Později Damian zjistil, že se mu nezdají náhodné bludy, ale že se jedná o vzpomínky člověka, po němž zdědil tělo. A tak se rozhodl vyhledat domov Marka, který byl prvním vlastníkem Damianova těla. A tak se stalo přesně to, co neměl dělat, jelikož jej Markova manželka měla za mrtvého a on se najednou objevil v jejím domě. Nelíbilo se to ani doktoru Albrightovi, který za ním poslal svoje komando, aby Damiana donutili k rozumu. Ten si však uvědomil, že vše nebylo jen bílé, ale že existuje i stinná stránka jeho zázračného omlazení. Od této chvíle začal boj o vlastní bytí i spravedlnost, což však v tomto případě jaksi nešlo dohromady a tak jsme byli zvědavi, kam nás režisér Tarsem Singh zavede. Zaujala nás právě tato myšlenka, kdo má vlastně nárok na takto získané tělo a pokud v budoucnu bude něco takového možné, zda zvítězí moc peněz nebo etický kodex. Nedělám si však iluze.....Díky tomuto filmu jsem si uvědomil, že ani cesta do pekla nevede zpříma a člověk při putování za teplem čertovských kotlů musí překonat řadu překážek. Pravda je, že Nesmrtelný nepřinesl do filmového průmyslu nic nového, pouze nám připomněl, že touha po lidském věčném životě můře přinést také spoustu problémů a nic není jak se říká zadarmo. Co se týče děje, občas se objevila nějaká akční scéna, která rozvířila celkem poklidné a někdy až nudné dialogy. Naštěstí netrvaly příliš dlouho a vystřídala je napínavá podívaná nebo zajímavé řešení otázek etiky. Každopádně otázka zda tělo zůstane Damianovi nebo se vrátí Markovi byla na konci zodpovězena a odpověď se ode mne v tomto komentáři nedozvíte. Nicméně bych vám rád sdělil, že jsem si film v lednu 2019 zakoupil na blu-ray disku a tak jsem se na něj pochopitelně podíval ještě jednou. Ač bylo kouzlo překvapení pryč, vůbec jsem se nenudil a s chutí jsem polykal minutu za minutou až všech 117 uteklo jako voda v jarním potoku. Nesmrtelný není rozhodně špatný film a herec Ryan Reynolds svou roli hrál velmi dobře. Svých peněz investovaných do modré krabičky s tímto filmem tak rozhodně nelituji a za pár měsíců se určitě na něj podívám potřetí. Suma sumárum, snímek Nesmrtelný jsem ohodnotil čtyřmi nesmrtelnými hvězdami **** a klidně bych dal i o polovinu cípaté více.

Film Muž na laně jsem si doma pustili na základě doporučení CommanderCZ a podle mého mínění by se dal klidně rozdělit na dvě poloviny. Předem se však přiznám, že bych tento zajímavý snímek nechtěl vidět ve 3D, jelikož bych ten pohled do hlubin pod mužem na laně nezvládl. Z výšek se mi dělá zle a proto si hlavní hrdina Philippe Petit, jehož si zahrál Joseph Gordon-Levitt zaslouží můj obdiv. Docela mne překvapilo, že se jedná o jakýsi životopisný počin, popisující hlavně událost ze srpna 1974, kdy tento francouzský provazochodec přešel po laně bez jištění mezi nově dostavěnými budovami dvojčaty Světového obchodního centra. A protože to po něm už nikdo nezopakoval a jak známo už to ani zopakovat nestihne, stal se tak jediným člověkem na světě, kterému se to podařilo. Než jsme se však k této události dostali, uběhla polovina dvouhodinového filmu a byla celkem nudná. Museli jsme se pochopitelně seznámit s hlavním hrdinou, ale také jeho přáteli - sympatickou milenkou Annie Allix, fotografem a dalšími kamarády, kteří mu k dokonání pozoruhodného výkonu pomohli. Výraznou postavou mezi nimi byl můj oblíbený herec Ben Kingsley, který mne nejvíce zaujal rolemi psychiatrů v jiných filmech. Škoda, že v Muži na laně nedostal více prostoru, protože zde vytvořil učitele Papa Rudyho z českými kořeny, bez něhož by se hlavní hrdina Philippe Petit, mohl jít klouzat. Tedy spíše by se proletěl volným pádem, otázkou by bylo, kdy by to bylo. Když jsme seznamovačkou protrpěli polovinu filmu, začala se odvíjet konečně ta druhá, mnohem zajímavá část a to příjezdem francouzské party do New Yorku. Ti na nic nečekali a zahájili přípravu na husarský kousek, který hodlali za pár týdnů provést. Na pomoc přibrali pár dalších nadšenců a šlo se na to. Nebudu prozrazovat jak to dopadlo, jestli se to Filipovi povedlo, ale každopádně jsem byl hodně překvapen, jakou třešničku nám režisér Robert Zemeckis připravil na pořádně vysokém dortu. Jak jsem už psal, film by se dal rozdělit na dvě poloviny - nudnou a zajímavou a tomu odpovídá i moje hodnocení. Špatný ale rozhodně není, herecké výkony byly dobré, dialogy vtipné a určitě bych jej doporučil ke shlédnutí. Na začátku roku 2019 jsem využil výhodné nabídky a film si koupil na blu-ray disku. Samozřejmě jsem se na něj podíval znovu a kupodivu mne ta první seznamovací část až tak moc nenudila jako napoprvé. Nicméně děj filmu až po příletu do New Yorku nabral to správné tempo a já si napínavou podívanou opět vychutnával, takže koupi disku rozhodně nelituji. Suma sumárum, Muž na laně si u mne vybalancoval tři hvězdy, visící proklatě vysoko ***.

Snímek Zmizení jsme si doma pustili hned z několika důvodů a to pro dobré hodnocení zde na ČSFD, dále protože v něm hraje můj oblíbený Jake Gyllenhaal, ale nejvíce kvůli tomu, že se mi podobné filmy Zmizelá či Výměna hodně moc líbily. A tak se u nás v TV jednoho večera rozběhl tento napínavý film o neuvěřitelné délce 153 minut, během kterých jsme se ovšem neměli čas nudit. I když....spousta scén by se dala vyškrtnout nebo zkrátit, ale autoři díla tak dosáhli dokonalého psychologického vykreslení postav a perfektně nám tak osvětlili pohnutky svého jednání a počínání - vždyť na to měli dostatek času. Vše začalo na den Díkuvzdání, kdy zmizela dvě děvčata - šestiletá Anna a její kamarádka Joy. Ta první jmenovaná byla dcerou Kellera Dovera, jehož skvěle ztvárnil Hugh Jackman, jehož ovšem moc nemusím. Na druhou stranu mne již několikrát přesvědčil, že své role zvládá velmi dobře. Policie po pár hodinách od nahlášení zmizení našla karavan, jenž parkoval v době únosu před domem rodiny Doverů a v něm retardovaného Alexe Jonese. Ten se však na stanici ochránců zákona k ničemu nepřiznal a tak byl propuštěn na svobodu. Hlavní vyšetřovatel případu detektiv Loki a Jake Gyllenhaal v jedné osobě se tak pustil jiným směrem, což se ovšem nelíbilo Kellerovi a unesl chudáka Jonese, z něhož hodlal vymlátit přiznání. Uběhlo pár dní, během něhož se nic moc nestalo a obě dívky stále nebyly k nalezení. Sledovali jsme tak nejen marné pátrání, ale i počínání otce Anny i táty druhé dívky Joy, jejich nikam vedoucí výslechy Jonese i to, jaké dopady to mělo na obě zainteresované rodiny. Pokud jsme ve filmu někdy zaslechli smích, tak se tak stalo před únosem, poté už nebylo čemu se smát. Naopak, z TV obrazovky se nám do obýváku vkrádala beznaděj, zoufalost a hlavně jakási syrovost, podtržená psím počasím. Přes některé zbytečné scény se děj pomalu posouval dopředu, občas se něco odehrálo, i když tedy to nasazené tempo by vyhovovalo druhému šnekovi od konce v plazení se na 100 metrů překážek. Když konečně filmaři dotáhli ulity do cíle, nestačili jsme se divit, jakou překvapivou pointu nám připravili, neboť takové rozuzlení bych opravdu nečekal. Nemusím dodávat, že vše vyvrcholilo ve stejně mrazivém duchu, jako byl doposud celý film. Docela mne také překvapilo zjištění, že jsme nezaslechli jedinou melodii nebo skladbu, což možná umocnilo ještě více náš syrový dojem z děje. Ještě musím dodat, že mne zamrzelo posledních pár sekund tohoto nestrhujícího mysteriózního thrileru, na které si určitě počkejte. Zbývá už jen Zmizení ohodnotit : z našeho obýváků si odnáší čtyři zmizelé hvězdy ****.

Filmy z prostředí psychiatrické léčebny mne vždy velmi zajímaly, aniž by to pro byl nějaký rozumný důvod. Myslím si totiž, že blázen nejsem, ale k doktorovi s tím raději nepůjdu - co kdyby....Ale teď už vážně, léčebny a sirotčince v kombinaci s dobrým scénářem, dostatečně rozumným režisérem a slušnými herci nabízejí spoustu příležitostí k natočení vynikajícího filmu. A Prokletý ostrov s Leonardem DiCapriem v hlavní roli patří mezi ty jedny z nejlepších, takže jsme si jej doma pustili hned dvakrát. Poprvé jsme doslova viseli na TV obrazovce, hltali každé slovo, hledali spolu s vyšetřovateli zločince a snažili se vše pochopit. Podruhé jsme si děj doslova užívali a ověřovali si, jestli nám něco neuteklo a zda jsme vše pochopili správně. Přiznám se, že mi úplně na konci filmu při prvním sledování utekla jedna Leonardova věta, která změnila vlastně celý úsudek o tom, jak vše dopadlo. Ten zde hrál detektiva Teddyho Danielse, který se svým kolegou Chuckem, jehož bravurně zahrál Mark Ruffalo, přijel na prokletý ostrov Shutter, aby se pustil do pátrání po šílené vražedkyni jménem Rachel, která roku 1954 zmizela ze své cely ve vězeňské psychiatrické léčebně Ashecliffe a ukryla se na ostrově. Postupně se zde seznámil s tím, jak to v léčebně nebezpečných zločinců chodí a jaké metody se zde používají. Šéfem doktorů byl John Cawley, kterého si zahrál skvělý Ben Kingsley a tato role mu seděla jako ušitá na míru. A nebylo to poprvé, co jako psychiatr exceloval, protože se mi líbil již ve filmu E.A. Poe: Podivný experiment, jenž byl natočen 4 roky po prokletém ostrově. Další postavy ve filmu nebyly až tak výrazné, přesto zmíním jméno Max von Sydow, který zde ztvárnil dalšího německého doktora, který utekl před spravedlností z poválečné Evropy. Oba vyšetřovatelé svůj případ stále nemohli rozlousknout, otázek bylo příliš mnoho a odpovědí málo. Teddy navíc trpěl bludnými představami z minulosti, kdy zažil smrt manželky a klidu mu nepřidal ani hrůzný zážitek z osvobozování koncentračního tábora Dachau. Zajímalo nás, jak to vlastně je, zda je detektiv vůbec příčetný, kdo je vlastně ona uprchlá vražedkyně a co se děje v tajemné léčebně. Záhady se ve filmu objevovaly jedna za druhou, kupily se na hromadu a stále jsme svou odpověď nedostali. Až teprve začala poslední půlhodina z celkových 138 minut a vše se začalo rozplétat a vyjasňovat. S tím vyjasnění již bylo načase, protože temná atmosféra ostrova by se nedala přeříznout ani řezníkovým nožem a vše ještě více zahušťovalo deštivé počasí a temné kobky vězení. A nesmím zapomenout ani na hudbu, která zde žádná nezazněla, pouze tu a tam bylo slyšet houkání lodní sirény. Úžasné ! K negativním stránkám filmu patří leckdy uměle natahované scény, které by šly rozhodně zkrátit, aby děj více odsýpal. Přesto poslední půlhodinu považuji za jeden z nejlepších filmových zakončení a jak jsem už psal, celý divákův pohled na rozuzlení změní poslední věta filmu. A protože mne tento film velice zaujal, sháněl jsem jej dlouhé měsíce na blu-ray disku, což se mi v dubnu 2020 podařilo, aniž by mne kolečko stálo jmění. Samozřejmě jsme se brzy na film podívali znovu a i když jsme již věděli, jak to celé dopadne, náležitě jsme si jeho průběh užívali. Pravda je, že občas byla nuda kvůli délce filmu, ale i tak jsem své investice do modré krabičky nijak nelitoval. Suma sumárum, Prokletý ostrov si u mne vysloužil čtyři prokleté hvězdy ****, ale dal bych ještě o půl cípaté navíc !

Od filmu Smrt ve tmě jsem toho moc neočekával a o to více mne příjemně překvapil kvalitní a vytrvale napínavou zábavou. Spíše než horor bych jej však přidal do kategorie thrillerů s přívlastkem temný, což jej opravdu vystihuje. Ty nejzajímavější scény se totiž odehrávaly v tmavém domě, který obýval slepý válečný veterán, jehož si zahrál Stephen Lang, známý to záporák z Avataru. Do jeho bydliště se vloupala trojice mladých zlodějů - Rocky (Jane Levy), Alex (Dylan Minnette) a Money (Daniel Zovatto), kteří si zde chtěli zajistit pohodlný život. Dozvěděli se totiž, že slepec dostal šestimístné odškodnění za smrt své dcery, kterou svým autem přejela jedna žena. Od okamžiku, kdy vlezli do domu v opuštěné čtvrti Detroitu, se začala odehrávat napínavá podívaná, která nám doma nenechala chvíli oddychu. Stále se něco dělo, jeden souboj slepce se zloději stíhal druhý a sem tam nám autoři filmu přichystali nějaké překvapení, které rozhodně nebudu prozrazovat. Sice jsem na začátku chvíli nevěděl, jestli mám držet palce zlodějům nebo chudáku slepci, ale záhy se ukázalo, kdo je tím zlým a kdo méně zlým. Dobro bych v temnotě rozhodně nehledal. Každopádně díky vydařeným akcím a vhodně zvolené stopáži 88 minut jsme se nenudili. Vynikající byly scény, kdy se už už zdálo, že zlodějům jejich plán vyjde, ale najednou bylo vše jinak. Dále bych ocenil perfektní práci kameramana, který nám připravil netradiční a zajímavé záběry. Zkrátka, tento film přinesl mezi vykrádačky domů svěží vítr a tak jej určitě mohu doporučit ke shlédnutí. Snímek Smrt ve tmě tak ode mne získává tři temné hvězdy, ale dal bych i půl cípaté navíc ***.