Jirkacek

Moje oči poprvé spatřily šedou masku Fantomase v osmdesátých letech minulého století, když byl uveden do českých kin. Tehdy jsem si zašel na všechny tři díly a byl jsem z nich nadšen, což se vzhledem k absenci podobných snímků v televizi nebo kinech dalo čekat. Jako mladík jsem hltal šílené dobrodružné pronásledování zločince v masce, jehož totožnost nebyla nikdy ve francouzské verzi odhalena. A jelikož jsem nikdy nečetl knihy Pierra Souvestreho a Marcela Allaina, tak jsem se to vlastně ani nikdy nedozvěděl. Celou trilogii jsem podruhé shlédl někdy na začátku 21. století, když jsem si je koupil na DVD. Později jsem disky prodal a teprve v lednu 2019 jsem si je koupil podruhé, tentokrát již ve formátu blu-ray. Pochopitelně jsem si jej doma pustil znovu a vychutnával si nekonečné honičky mezi policií, novináři a Fantomasem. Co se týče třetího dílu s názvem Fantomas kontra Scotland Yard, tak ten jsem si zařadil soukromě na třetí místo, protože se mi líbil ze všech tří dílů nejméně. Pryč byly honičky z prvních dvou dílů a celé mi to připadlo už daleko méně zábavné. O legraci se staral především komisař Juve, opět skvěle ztvárněný Louisem de Funesem, který byl doprovázen podřízeným Bertrandem alias Jacquesem Dynamem. Oba cestovali do Skotska, neboť je pozval na svůj hrad lord Rashley, kterého si střihl Jeaan-Roger Caussimon. Šlechtice totiž vydíral Fantomas a požadoval po něm a dalších bohatých lidí zaplatit daň z práva na život a tak si na pomoc zavolal francouzskou policii i s novinářem Fandorem a jeho milenkou a kolegyní Helenou. Oba si zahráli tradiční představitelé Jean Marais a Myléne Demongeot, přičemž první jmenovaný ztvárnil i Fantomase či mrtvého přítele lorda Rashleye, kterého muž se šedou maskou zabil hned na začátku filmu. Pravdou ovšem je, že tentokrát nejvíce prostoru ve 104 minutovém filmu dostal francouzský komisař, jehož herecká hvězda v té době stoupala do výšin. Na hradě se zabydlel nejen on, ale i jeho přátelé od novin, jenže s nimi se po šlechtickém sídle pohyboval i Fantomas, který zabil za nezaplacení daně Rashleye a začal používat jeho podobu, aniž by si toho někdo všiml. Záměna identit spolu se strašidly pohybující se po skotském hradě pořádně zamíchala karty a dodala filmu alespoň nějakou potrhlou zápletku. Celkově mne třetí díly sice zklamal, čekal jsem, že Fantomas bude konečně polapen, nicméně tato francouzská trilogie takto dopadla. Třeba se v budoucnu někdo opět pokusí navázat na počin francouzských filmařů a muže v šedé masce opět přivede na plátna kin. Suma sumárum Fantomas kontra Scotland Yard ode mne přes zmíněné nedostatky získal pět skotských hvězd *****.

Klasická česká pohádka O statečném kováři podle knihy Boženy Němcové na našich televizních obrazovkách zdomácněla a je možné ji vidět třeba několikrát ročně, aniž by ji člověk musel mít koupenou na DVD nebo staženou z internetu. Sám jsem ji viděl v premiéře ČST v roce 1983, kdy byla natočena. Tehdy jsme se těšili na vánoce i kvůli tomu, že se vysílala nová pohádka a tak jsem nemohl vynechat ani kováře. Pamatuji si, že mi ale nijak nepřirostla k srdci a nijak jsem ji nevyhledával, neuvědomoval jsem si však proč tomu tak je. Abych však mohl pohádku náležitě ohodnotit a napsat zasvěcený komentář, rozhodl jsem si ji pustit doma na DVD, které jsem před lety koupil. Vše začalo v kovárně, kde vyrůstal malý synek Mikeš, jehož vychovával osiřelý kovář, kterého si střihl slovenský herec Vlado Müller. Po sedmi minutách filmu kluk vyrostl v silného muže, kterého si zahrál Pavel Kříž, jenž byl tehdy na startu své herecké kariéry. Neposedný Mikeš vyrazil se svou sukovitou palicí do světa hledat štěstí a brzy dorazil k větrnému mlýnu na kopci nad obcí Kuželov u Strážnice, jehož lopatky ručně roztáčel Matěj, kterého ztvárnil Jiří Knot, pro něhož to byla na jeho poměry výrazná role. Práce ho nebavila a tak přijal Mikešovu nabídku a světem putovali společně než v lese potkali třetího do party. Byl to další silák jménem Ondřej alias další slovenský herec Ján Kroner ml., který trhal stromy ze země a povoz z lesa tahal sám bez koní, ale ani ho práce nenaplňovala a tak se připojil k Mikešovi a Matějovi. Dali se na cestu přes krásné bílé vápencové hory a zarostlé lesy, konali dobré skutky až jednou dorazili do hospody ve Strážnickém skanzenu, kde vládl smutek. V tomto království se totiž nikdo nesměl radovat, jelikož se před lety ztratili tři královské dcery a nikdo je i přes klasickou odměnu nenašel. Mikeš jako vedoucí zájezdu vyrazil se svými společníky na hrad a s požehnáním pana krále poté začali hledat ztracené princezny. Putovali celý rok od jara do jara, než došli na krásnou zříceninu Sirotčí hrádek nad obcí Klentnice u Mikulova. Zde přespali a ráno každého z nich jednotlivě navštívili stařena v liščím hávu, kterou přemohl Mikeš. Ošklivá stařena jim poté poradila. kde hledat ztracené holky a tak se Mikeš spustil do studny pod hradem, prošel zajímavou jeskyní a ocitl se v Černém království, jemuž vládl Černý král, jehož si zahrál Petr Čepek. Ten byl v té době v nemilosti komunistického režimu a tak v pohádce ani neotevřel ústa, nicméně mluvil ! Mikeš tak musel podstoupit souboj s králem a zachránit princezny sám, neboť jeho společníci hlídali nahoře u studny a....dál už děj prozrazovat nebudu, ale skoro jako v každé pohádce to i v této dopadlo. Po 78 minutách jsem si konečně uvědomil, proč se mi pohádky nikdy moc nelíbila a proč jsem se jí možná i trochu bál. Za prvé to byly až hororové scény na Sirotčím hradě s babou v liščím obleku a také souboje s černým králem, které probíhaly ve zřícenině kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích. Za druhé to byla v podstatě jakákoliv absence humoru, žádné vtipy, slovní hříčky nic. Snad jen královský komoří v podání Ladislava Trojana, který pořád opakoval své já to věděl, já to říkal, byl celkem vtipný. Když si tak promítnu celý průběh pohádky, tak se tam toho zase tak moc nestalo, byla to vlastně taková česká pěší road movie s rychlým koncem. Zkrátka mne kovář spíše děsil než bavil a tak se po mém posledním shlédnutí můj názor nijak nezměnil. Suma sumárum, pohádka O statečném kováři ode mne získala tři kovářské hvězdy ***.

Moje oči poprvé spatřily šedou masku Fantomase v osmdesátých letech minulého století, když byl uveden do českých kin. Tehdy jsem si zašel na všechny tři díly a byl jsem z nich nadšen, což se vzhledem k absenci podobných snímků v televizi nebo kinech dalo čekat. Jako mladík jsem hltal šílené dobrodružné pronásledování zločince v masce, jehož totožnost nebyla nikdy ve francouzské verzi odhalena. A jelikož jsem nikdy nečetl knihy Pierra Souvestreho a Marcela Allaina, tak jsem se to vlastně ani nikdy nedozvěděl. Celou trilogii jsem podruhé shlédl někdy na začátku 21. století, když jsem si je koupil na DVD. Později jsem disky prodal a teprve v lednu 2019 jsem si je koupil podruhé, tentokrát již ve formátu blu-ray. Pochopitelně jsem si jej doma pustil znovu a vychutnával si nekonečné honičky mezi policií, novináři a Fantomasem. Co se týče druhého dílu s názvem Fantomas se zlobí, tak ten jsem si zařadil soukromě na první místo, protože se mi líbil ze všech tří dílů nejvíce. Film začal úvodní scénou v níž zrovna komisař Juve, jehož si opět střihl skvělý Louis de Funes, přebíral státní vyznamenání za zásluhy, spočívající v tom, že se Fantomas už rok neobjevil. Jenže vzápětí muž v šedé masce unesl jednoho vědce, který pracoval na nové zbrani, jenž by dokázala vnutit lidem vůli držitele zbraně. Boj mezi Fantomasem a zbytkem světa tak mohl propuknout nanovo. Jeho hlavním pronásledovatelem byl opět Jean Marais, který si zde zahrál zajímavou trojí roli. Jednak stejně jako v prvním díle nepolapitelného padoucha Fantomase, dále nezdolného novináře Fandora, který tak vlastně pronásledoval sám sebe a nově také profesora Lefévra, autora objevu oné nové zbraně, kterého se Fantomas chystal unést také. Profesor měl odjet do Říma na vědeckou konferenci, ale místo něj odjel namaskovaný Fandor, jenž si vzal podobu učence. Doprovázela jej jeho milenka a kolegyně Helena v podání krásné blondýnky Myléne Demongeot, její bratr Michel, jehož si zahrál skutečný syn Louise, Oliver de Funes, dále do Říma jel Juve a samozřejmě kolegové od policie v čele s asistentem Bertrandem, jehož si střihl opět Jacques Dynam. Také komisař Juve vytáhl do boje proti Fantomasovi s novými zbraněmi a převleky a tak cestou vlakem došlo na několik nepřehledných situací, které mne dokázaly velmi pobavit. Zajímavé byly následné scény během konference v Římě, na které se objevila hned trojice profesorů Lefebrů - ten skutečný, Fandor i Fantomas. Největší perlou byl ale maškarní bál, na který Fantomas pozval Helenu, aby jí nabídl svou lásku - haha - a na který ji doprovázeli všichni její přátelé i policie. Po skvělém bále pak přišla již závěrečná scéna, kdy se museli dostat z nového domova Fantomase, který si svůj úkryt vybudoval pod mořskou hladinou. Jak jsem už psal na začátku, druhý díl mne bavil z celé trilogie nejvíce, i když jednička byla přímo napěchovaná akčními scénami a honičkami. Dvojka totiž přinesla více situačních scének s pěknou kupou humoru a spoustu zvratů, které mne bavily ještě více než napínavé honičky na nebi, kolejích i ve vzduchu. Francouzský Fantomas tak pro mne navěky zůstane mezi těmi nejlepšími počiny ze země galského kohouta. Suma sumárum, snímek Fantomas se zlobí ode mne získal pět zlobivých hvězdiček *****.

Moje oči poprvé spatřily šedou masku Fantomase v osmdesátých letech minulého století, když byl uveden do českých kin. Tehdy jsem si zašel na všechny tři díly a byl jsem z nich nadšen, což se vzhledem k absenci podobných snímků v televizi nebo kinech dalo čekat. Jako mladík jsem hltal šílené dobrodružné pronásledování zločince v masce, jehož totožnost nebyla nikdy ve francouzské verzi odhalena. A jelikož jsem nikdy nečetl knihy Pierra Souvestreho a Marcela Allaina, tak jsem se to vlastně ani nikdy nedozvěděl. Celou trilogii jsem podruhé shlédl někdy na začátku 21. století, když jsem si je koupil na DVD. Později jsem disky prodal a teprve v lednu 2019 jsem si je koupil podruhé, tentokrát již ve formátu blu-ray. Pochopitelně jsem si jej doma pustil znovu a vychutnával si nekonečné honičky mezi policií, novináři a Fantomasem. Co se týče prvního dílu s názvem Fantomas, zařadil jsem si jej soukromě na druhé místo, protože se mi více líbil díl následující, ale nepředbíhejme. Film začal úvodní scénou v níž Jean Marais jako Fantomas v přestrojení za lorda Shermanna přijel do klenotnictví Van Cleef & Arpels, aby tu ukradl diamantové šperky, což se mu skutečně povedlo. Nebyl to jediný zločin, kterého se tajemný muž v masce dopustil, přesto veřejnost nevěřila v jeho existenci, což pochopitelně dráždilo novináře a tak jeden z nich napsal článek, v němž Fantomase popsal jako bláznivého zločince. Ten novinář se jmenoval Fandor a zahrál si jej opět Jean Marais, který ve filmu ztvárnil ještě role Lorda Sheltona a vězeňského dozorce, tedy postav, za které se přestrojil Fantomas. Vlastně ve většině scén hrál Fantomase Jean Marais, pouze v případě, když se v jednom obraze objevili jak Fantomas, tak Fandor, byl pod šedou maskou Christian Toma, který jinak hrál ve filmu jednoho z policejních inspektorů. Fandorovi v parodii Fantomase pomáhala jeho snoubenka a zároveň novinová fotografka Héléne, kterou si střihla půvabná Myléne Demongeot. Takové jednání Fantomase namíchlo a tak sio vzal podobu novináře Fandora a spáchal zločin století, když ukradl ze sledované módní přehlídky šperky za několik stovek milionů francouzských franků. To už bylo moc i na jeho věčného pronásledovatele policejního inspektora Juva, jehož si zahrál výtečný Louis de Funés, který muži v masce vyhlásil válku. Jenže Fantomas byl velmi troufalý a ješitný zločinec, který si mohl dovolit vynaložit značné prostředky, aby mohl páchat jakékoliv bizarnější a velkolepější zločiny. Neustále byl obklopen velkou bandou přisluhovačů a potřebné únikové cesty měl pečlivě naplánované předem. Dokonce si vzal masku samotného inspektora a v jeho podobě spáchal přepadení kasína. Následná scéna, když inspektora přišel vzbudit jeho podřízený Bertrand, jehož si výtečně zahrál Jacques Dynam, podle mne patřila mezi ty nejvtipnější, stejně jako následující sestavování podoby zločince na policejní stanici. Také Fandor měl s Fantomasem problémy, protože byl jím unesen i se snoubenkou a jen díky žárlivosti lady Baltham v podání Marie-Héléne Arnaud, se jim podařilo uniknout. Scéna s automobilem bez brzd, který se řítil úzkými silničkami ze skal dolů na pobřeží byla jen velkou ochutnávkou toho, co následovalo v poslední půlhodině snímku. Vůbec celý film byl prošpikován spoustou akčních scén, třeba té na jeřábu a honičkami v dopravních prostředcích všeho druhu. Mne jako milovníka železnice a lokomotiv potěšila scéna na jedoucím nákladním vlaku, taženém parní lokomotivou. Divoká byla jízda na motorkách či ta závěrečná na lodi. A i když bylo hodně scének příliš neuvěřitelných či nepravděpodobných, takováto parodie je vlastně přímo potřebovala. Jejich nedokonalost jsem jim vzhledem k tomu, že film byl natočen roku 1964, velmi rád odpustil. Nechybělo ani potřebné koření v podobě vtipu a humoru, který obstarával hlavně neustále rozčilený a poskakující komisař Juve. Své investice do modré krabičky rozhodně nelituji a určitě se někdy na celou trilogii zase podívám. A i když první díl nebyl ten nejlepší, tak ode mne Fantomas získal pět šedých hvězdiček *****.

Klasická česká pohádka Honza málem králem nikdy nepatřila moje nejoblíbenější a celou jsem ji viděl jen párkrát, jelikož jsem často odešel třeba v půlce filmu od televize pryč. Měl jsem prostě problém vydržet těch 86 minut do konce, jelikož mne moc nebavila. Snad za to mohla absence pohádkových bytostí a kouzel, protože se vlastně jednalo o příběh odehrávající se na vesnickém statku a teprve v samotném závěru se objevil zámek s králem a princeznou. Hlavním hrdinou pohádky z roku 1977 byl Jiří Korn alias Honza, který vůbec nebyl hloupý, ale notně vychytralý. Tehdy měl ještě vlasy, ale to nebyl ten důvod, že mi na něm něco nesedělo. Teprve až mnohem později jsem zjistil, že náš slavný zpěvák Honzu hrál a dokonce i zpíval známou píseň - Svítí, svítí slunce nad hlavou, nad hlavou, svítí, až háj se zelená, k tomu zpívá les i louka, kdo jen trochu správně kouká, uvidí, co krásy tahle země má...a tak dále. Jenže za něj pro mne nepochopitelně mluvil Michal Pavlata, ale nevím proč. Vraťme se ale k průběhu filmu. Hned na začátku Honzu vyhnala jeho matka z tepla domova do světa, aby se něčemu přiučil a získal zkušenosti, jelikož vůbec zatím nepoznal lidskou povahu. A tak vyrazil na cestu, přičemž záhy potkal jednorukého žebráka, jehož si střihl Lubomír Kostelka. Díky důvtipu Honzy obrali lakomou ženu v podání Heleny Růžičkové o jídlo a dobře se nabaštili. Poté Honza potkal milou dívku Marjánku v podání mladé Nadi Konvalinkové a protože se do ní zamiloval, přijal práci na statku u lakomého sedláka Petra Nárožného a jeho ženy Slávky Budínové. Velice mne pobavila scény, kdy Honza na statku uvařil sekyrkovou polévku ! Další minuty filmu zabrala práce u sedláka a tehdy přišla na řadu další legendární scéna, kdy měl Honza pokácet za den deset stromů a vše díky pomoci zmíněného jednorukého žebráka zvládl za dopoledne, čemuž se sedlákovi nechtělo věřit. Jenže Honza měl problémy s královským bubeníkem, jehož si zahrál skvělý Josef Kemr, protože mu protrhl buben, když oblboval Marjánku. Bubeník pak přitáhl s královskými zbrojnoši vedenými velitelem, kterého si zahrál Zdeněk Dítě a tato dvojice byla v pohádce jednoznačně nejzábavnější. Když zatkli Honzu a vedli ho na zámek, zaznělo několik vtipných hlášek a došlo i na pár komických situací. Jenže Honza jim utekla a po cestě se setkal s dvojicí povozníků, kterým se rozbily vozy na cestě plné kamenů. Opět zapůsobil Honzův důvtip a povozníci odvalili několik kamenů, aniž by to učinili v dobrém úmyslu. Pak Honza dorazil do hospody, kde vládl hostinský Čestmír Řanda, jehož přechytračil a dostal tak najíst zadarmo. Vzápětí se chytrolín ukryl u kováře, kterému pomohl vyléčit malou dcerku a kde se nikoliv poprvé setkal s vychrtlou stařenou s kosou, ztvárněnou úžasnou Valérií Kaplanovou. Tato postava ve mne vždy budila hrůzu a i v mém dospělém věku mi nebyl příjemný její skřehotavý hlas a vyzáblá postava. Na Honzu poslala vojáky, kteří jej stále i s bubeníkem hledali a opět zaznělo několik hlášek - co se vleče neuteče nebo pospíchej pomalu - protože bubeník hledání zdržoval, neboť král mu pohrozil, že přijde o hlavu on i Honza, když nerozmluví mlčenlivou princeznu, kterou si zahrála Jorga Kotrbová. Při scénách na zámku mne pobavil pro změnu král v podání legendárního Františka Filipovského, když zvolal "zavřít" a nebylo jasné, jestli myslel zrovna okna nebo vojáky či Honzu. To byl však již skoro konec pohádky, která mne zaujala především výborným hereckým obsazením a velkou dávkou humoru. Jinak se jednalo o průměrnou pohádku bez čertů, vodníků, víl a čarodějnic a tomu odpovídá i moje hodnocení. Suma sumárum, pohádka Honza málem králem si u mne vysloužila tři Honzovi hvězdy ***.

Snímek Cliffhanger jsem poprvé viděl nedlouho po jeho uvedení na televizní obrazovky a po uplynutí 110 minut jsem z něj byl naprosto nadšen. V mém mladém věku se mi pochopitelně nejvíce líbily perfektní akční scény a hodně jsem obdivoval hvězdu tehdejšího filmu Sylvestera Stalloneho, který zde ztvárnil postavu horského vůdce Gabea Walkera. Ten hned na začátku děje nedokázal zachránit přítelkyni svého kamaráda a kolegy Hala, která spadla z lana a zabila se. Zaujalo mne, že si Hala Tuckera střihl Michael Rooker a pro něj to byla jedna z mála kladných rolí v jeho kariéře. Gabe se ze smrti dívky obviňoval, i když za ni nemohl a otřesen odešel pracovat do města. Po osmi měsících se vrátil, aby si od své bývalé přítelkyně Jessie v podání Janine Turner), odvezl věci. Jenže zrovna v té chvíli se vysoko v oblacích začala odehrávat krádež vládních peněz, které byly převáženy v letadle a zálusk na stamiliony dolarů měl Eric Qualen, kterého si zahrál známý herec záporných rolí John Lithgow. Tomuto zločinci pomáhal na palubě letadla úplatný agent FBI Richard Travers, ztvárněný Rexem Linnem, který tři kufry plné peněz pošle po laně z vládního letadla do letadla zlodějů, ale lano ve chvíli kdy se na něm houpají kufry se přetrhne a všechny tři spadnou na zem do zasněžených horských pustin. Vládní letadlo poté vybuchlo a zločinecké letadlo vzápětí havarovalov horách. Ti co přežili se pustili do hledání spadlých kufrů, jelikož každý z nich měl v sobě vysílač a Travers měl zase přijímač, pomocí něhož je mohli najít. jelikož však peníze ležely v těžkém horském terénu, zločinci si zavolali na pomoc horského vůdce Hala, k němuž se přidal i Gabe. Když oba dorazili k havarovanému letadlu, zločinci je donutili ke spolupráci a tak se parta lidí vydala v horách hledat kufry plné peněz. V té chvíli začala nejzajímavější část filmu a velké dobrodružství v drsných zimních podmínkách vydrželo až do závěrečných titulků. Snad to byl důvod, proč jsem si v lednu 2019 koupil film na blu-ray disku a pochopitelně jsem se na něj podíval znovu. Po 20 letech jsem tak shlédl zimní dobrodružství a úplně se mi z těch skalních říms, hlubokých údolí a špičatých vrcholků hor tajil dech. Samozřejmě se mi zase líbily úchvatné akce, ale tentokrát jsem si více všímal právě té krásné přírody. Jediné, co mi vadilo, byl špatný český dabing a některé scény, které buď neměly logiku nebo působily na dnešní dobu směšně. To jsem však filmařům rád odpustil, šlo přece hlavně o to, aby vynikl hlavní hrdina Sylvester a jeho svaly, které chtěl na konci osmdesátých let mít každý kluk. Obdivoval jsem také výtečné herecké výkony a vůbec jsem jim jejich úlohy v zimě nezáviděl. Líbily se mi i scény s vrtulníky či na konci filmu scény na kovovém žebříku a na lávce, překlenující zamrzlou vodu. Už jen za to, že se točilo skoro pořád v exteriérech si film zasloužil nejvyšší hodnocení, ale tech důvodů bylo prostě více. Rozhodně jsem investice do modré krabičky nelitoval a film si plně užíval. Suma sumárum, akční snímek Cliffhanger si u mne vybojoval pět zavěšených hvězdiček *****.

Malá čarodějnice z roku 2018 mne docela příjemně překvapila, protože jsem od této německé rodinné pohádky mnoho kvalitní zábavy nečekal. Jenže s ubíhajícími minutami jsem postupně zjišťoval, že se na tuhle čarodějnici dá dívat a chvílemi mne tato pohádka bavila poměrně hodně. Shlédli jsme ji doma na doporučení CommanderCZ, který jí udělil čtyři **** a já velice rád toto doporučení předávám dál....Tento milý příběh začal představením mladé, nikoli tedy malé čarodějnice, jenž měla pouhých 127 let a která žila v pohádkové chaloupce uprostřed lesa spolu s černým havranem jménem Abraxas. Ten ve filmu plnil roli baviče, protože jednak nelétal a jednak vedl moudré řeči, zatímco mladá čarodějnice bylo vlastně milé rozpustilé a naivní děvče. Ve svých pubertálních 127 letech velice toužila po účasti na slavném sabatu, který se každoročně konal vždy 30.4. na nedaleké hoře. Ačkoliv ji havran Abraxas moudře radil, aby tam neletěla, když neobdržela pozvánku, ale malá čarodějnice ho neposlouchala a z úkrytu slavnost pozorovala. Jenže byla přistižena ošklivou starou ježibabou Pingulou a ačkoliv mladá čarodějnice byla její příbuznou, předvedla ji před hlavní čarodějku Bimbulu. Za troufalost dostala mladá čarodějnice trest - do roka se musela naučit všechna kouzla z obrovské čarodějnické knihy a pak své znalosti předvést před komisí starých ježibab. Dívenka se hned pustila do učení, a protože se měla stát dobrou čarodějkou, konala při svém učení jen samé dobré skutky. Netušila, že takové jednání se zlým ježibabám nebude líbit, nicméně ona sama byla šťastná a svými kouzly pomohla několika dětem z nedaleké vesnice. Jenže její kouzla sledovala s nevolí již zmíněná stará ježibaba Pingula, která se rozhodla mladé čarodějnici pořádně zavařit. Byl jsem tedy zvědav, jak dopadne po roce její zkouška při dalším sabatu, kdy měla složit mistrovskou zkoušku. Samozřejmě jsem věděl, že když se jedná o rodinnou pohádku, tak vše dopadne dobře, ale netušil jsem, jak režisér Mike Schaere vše vyřeší a dotáhne do konce. Řešení nakonec bylo poměrně netradiční a jen potvrdilo, že se jedná o kvalitní pohádku, kterých se v 21. století natočilo jen málo a u našich západních sousedů ještě méně. Ještě dvě poznámky na závěr - zajímalo by mne, jestli ty zlé ježibaby hráli pouze ženy nebo i nějaký ten škaredý chlap. A druhá - hned jak jsem uviděl tvář hlavní představitelky čarodějnice, kterou si zahrála Karoline Herfurth, říkal jsem si, že jsem ji už někde viděl. A pak jsem si vzpomněl na první díl německé erotické komedie Holky to chtěj taky a byl jsem doma ! Tedy já jsem byl doma i tak, ale jistě mne chápete. Suma sumárum, Malá čarodějnice si u mne vyčarovala tři čarodějnické hvězdičky ***.

Dokumentární cyklus Krajinou domova o přírodních krásách českého území mne velmi překvapil. Potěšilo mne, že to bylo milé překvapení a nikoli zklamání, takže za takové nádherné záběry naší krajiny opravdu od srdce tleskám. Dokonce jsem si ani neuvědomil, že obě natočené řady od sebe dělily tři roky, protože první vznikla roku 2014 a druhá roku 2017. Osm epizod první řady jsem viděl v premiéře české TV a byl jsem nadšen, takže jsme se doma na celou sérii podívali s chutí znova. Uchvátili mne hlavně krásné záběry naší přírody z dronu, ale také z úplné blízkosti, které nás doslova vtáhly do nitra našich hor, o kterých první série hlavně byla. Kromě záběrů kamery mne zaujala dvojice moderátorů, kteří nebyli vidět, ale byli slyšet. zatímco hlas Aloise Švehlíka se ozval vždy na začátku a na konci dílu jen aby se neřeklo, Jan Maxián s jeho velmi příjemným hlasem a skvělou intonací na nás vychrlil spoustu informací. Nenásilnou řečí nám doma dával spoustu informací o všech ukazovaných krásách naší vlasti, sem tam zazněl mírný vtip či sarkasmus, ale hlavně mně to vůbec nepřidalo nějaké nudné, ba právě naopak. Z jeho projevu jsem byl naprosto nadšen, bože proč to pořád opakuji, a byl jsem potěšen, že tento borec navíc k dokumentům složil i nevtíravou hudbu, která dokonale zapadla do ukazované přírody. Osobně jsem na spoustě míst byl a tak jsem ony informace dychtivě vstřebával a těšil se z krásných záběrů kamery, včetně těch leteckých. O tři roky později jsem se dozvěděl, že byla natočena druhá série a tak jsem se pochopitelně těšil, co nového přinese. Napočítal jsem deset epizod, které opět natočil režisér Petr Krejčí, nicméně záběry byly více detailní a tým filmařů se zaměřil hodně na faunu, hlavně ptactvo, ale také na krásné šelmy. Hlavně, že jsem opět mohl slyšet oba důvěrně známé hlasy moderátorů pánů Švehlíka a Maxiána a sledovat krásy naší krajiny z dronů. Na závěr děkuji bandě filmařů, že natočili tak kultivovaný a zajímavý seriál a přál bych si, aby v tomto duchu pokračovali na dalších, byť méně známých místech země s názvem Čechy a Morava a Slezsko. Seriál Krajinou domova ode mne po právu získal pět krajinných hvězdiček *****.

Snímek Případ Pelikán z roku 1993 jsem si jako novinku koupil na VHS kazetě a asi dvakrát jsem se na tento politický dramatický thriller podíval. Při prvním shlédnutí jsem byl nadšen hlavně z napínavých akčních scén, při druhém jsem se pak snažil pochopit celou tu hnusnou politickou zápletku. Uběhlo mnoho let, na kazetu sedl prach a abych k pelikánovi napsal zasvěcený komentář a správně jej ohodnotil, rozhodl jsem na něj podívat potřetí. A tak se na naší TV obrazovce doma rozběhlo politické drama o délce 136 minut a podle mého názoru právě tato délka ubrala snímku na atraktivnosti. Už ten předlouhý úvod, během něhož jsme byli svědky vražd dvou soudců nejvyššího soudu, kteří jsou v USA jmenování do svých funkcí na doživotí. Zabil je nájemný vrah Khamel, jehož si střihl mně velmi nesympatický herec Stanley Tucci. Pak jsme se seznámili s mladou studentkou práv Darby Shaw v podání atraktivní Julie Roberts a jejím učitelem a zároveň milencem Thomasem Callahanem, kterého si zahrál Sam Shepard. Oba dva byli z vražd soudců rozrušení a podnikavou Darby napadlo, že napíše jakousi písemnou úvahu o tom, kdo by mohl mít zájem o jejich předčasnou smrt, čímž jsme strávili několik dalších minut. Začala na svou pěst pátrat v knihovně a v archivu Nejvyššího soudu USA a na podkladě svých zjištění posléze vytvořila právní teorii, kterou v písemné formě vypracovala a předala jejímu učitelovi, kterého práce Darby zaujala natolik, že se rozhodl složku předat známému právníkovi ve službách FBI Gavinu Verheekovi, jehož si zahrál John Heard a ten ji předal přímo řediteli FBI. Záhy byl zabit Callahan a Darby pochopila, že za to může s největší pravděpodobností její práce. Dala se na útěk, začala se skrývat a poté se spojila s Verheekem, kterého posléze ale také zabil Khamel, jenž se znovu objevil na scéně. Sama Darby několikrát unikla pouze shodou náhod a příznivých okolností, přičemž když někdo zabil onoho nájemného vraha, bylo jasné, že Darby někdo chránil. Ta v zoufalé situaci oslovila novináře Gray Granthama, kterého si zahrál můj oblíbený Denzel Washington, ale než k jejich schůzce došlo, uběhla celá polovina filmu. Z toho je vidět jak si režisér Alan Pakula dal záležet na vysvětlení jednotlivých událostí a detailnímu popisu politického pozadí celého případu. Právě takové filmy mne většinou nebaví a vyhýbám se jim jako čert kříži, ale,Případ Pelikán byl z mého pohledu přece jen jiný. Bavila mně hlavně ta část, kdy byla Darby na útěku a skrývala se před svými pronásledovateli, kteří ji chtěli jako svědkyni zabít a ututlat tak podvod miliardáře, jenž sponzoroval volební kampaň samotného prezidenta USA. Ano, tak vysoko až sahala nitky celého případu a tak jsem se nedivil, že Darby chtěl někdo zabít. Byla jen otázka, kdo a jestli se to podaří, nebo zda jí dokáže pomoci novinář Grantham pomoci, čímž jsme strávili druhou půlku filmu. Děj měl několik nudných míst, které většinou ukazovali nechutnosti v politickém světě, které se děly, dějí a budou dít, protože vždy jde hlavně o peníze. Na druhou stranu mne bavilo ukrývání a útěk Darby a na závěr také pátrání s Granthamem, se kterým společně rozplétali složitý právní případ a na něj navazující a s ním související politickou aféru špinavého politického sponzoringu. Takže až tak špatný film to nebyl, ale asi bych mu obral alespoň půl hodiny a mohl být i akčnější a lépe odsýpat. Suma sumárum, Případ Pelikán ode mne získal čtyři ptačí hvězdy ****.

Snímek Muž s červenou z roku 1985 botou nemohl uniknout mé pozornosti ze dvou hlavních důvodů. Za prvé proto, že v něm hrál můj oblíbený herec Tom Hanks a to hned hlavní roli houslisty Richarda Drewa a za druhé kvůli tomu, že se jednalo o remake skvělé francouzské komedie z roku 1972 s vynikajícím Pierrem Richardem. Podle mého názoru tehdejší komedie z Francie patřily k tomu nejlepšímu, co tento žánr v historii evropského filmu mohl nabídnout. Měl jsem je už od malička velmi rád a dá se říci, že jsem na nich vyrůstal, přičemž jednou z jejich nejvýraznějších postav tehdy byl právě Pierre Richard. Po právu jsem si jej zařadil mezi oblíbené herce a na každý jeho film jsem se velice těšil a tak jsem byl zvědav, zda dokáže druhý můj oblíbenec evropskou ikonu komedie napodobit či dokonce překonat. Pravda je, že jsem americkou verzi s červenou botou kdysi viděl v televizi, ale abych tomuto špionážnímu snímku mohl dát objektivní počet hvězd a zároveň napsat zasvěcený komentář, po letech jsme si jej pustili doma na naší TV znovu. A hned sem musím napsat, že jsem byl velmi zklamán hned od prvních minut, protože Američané v žádném případě nedokázali vynikající práci francouzských filmařů, kteří si udělali velkou legraci ze všech tajných agentur a špionážních centrál na světě, v ničem překonat a ani se jim v humoru a parodii přiblížit. Sice skoro od začátku do konce francouzskou verzi zkopírovali jako to uměli v 20. -21. století občané čínské lidově republiky, ale na rozdíl od předlohy jsem se vlastně celou dobu nudil a zasmál jsem se za celých 92 minut tak jednou nebo dvakrát. Vše začalo v americké centrále výzvědné služby, které šéfoval Ross, jehož ztvárnil Charles Durning. Toho chtěl z jeho místa vyšoupnout různými intrikami jeho podřízený Cooper, kterého si zahrál Dabney Coleman a tak na něho šéf vymyslel lstivý plán. Poslal svého jiného podřízeného Browna, kterého si střihl Edward Herrmann, na letiště, kde si měl vybrat jakéhokoliv náhodného cestujícího, který se v určitý čas objevil v letištní hale. Chvíle napětí a kde se vzal, tu se vzal, na eskalátoru přijížděl Toma Hanks jako Muž s červenou botou alias nic netušící houslista Richard Drew s hnědými rozčepýřenými vlasy, na nohách měl jednu botu červenou a druhou hnědou a pod paží nesl pouzdro s houslemi. Od té chvíle se snažil Hanks rozehrát svou bláznivou roli roztržitého hudebníka, který se mezi agenty Coopera a bodyguardy Browna pohyboval jako slon v porcelánu, aniž by věděl, že jej lidé ze špionážního oddělení pořád sledují, prohledali jeho byt a dokonce mu podstrčili do postele svou agentku Maddy. To bych si věru nechal líbit, jednoduše získat tak krásnou blondýnu s pěknýma očima, protože herečka Lori Singer byla ve filmu opravdu velmi atraktivní. Celou situaci kolem domnělé špionáže komplikoval milenecký vztah mezi Drewem a kolegyní z hudebního orchestru Paulou, která byla manželkou Maurice v podání Jamese Belushiho, který byl kamarád Drewa. Došlo tak na tradiční bláznivé situace, které ale nedokázaly rozhýbat naše bránice a tak jsem byl zklamán. Americká verze mne tak velmi zklamala a potěšen jsem nebyl ani z výkonu Toma Hankse, který mi zde připadal strašně toporný a výřečnému Pierrovi Richardovi nesahal ani po kotníky. Chyběly tomu prostě určité okamžiky, které francouzi uměli vymyslet a také herecké dobré výkony. Vše mi připadalo tak nějak zmatené a až příliš americky pompézní, což tato komedie vůbec nepotřebovala. Suma sumárum, Muž s červenou botou ode mne získal pouze dvě červené hvězdy **.