Lavran

A cenu za nejděsivější herecký výkon si odnáší Tchéky Karyo. Gratulujeme.

Nechci být škodná, ale tohle je děs, běs, tragédie.

Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc.

Co nemám na Jeunetovi rád se naštěstí nestihne projevit. Krátkometrážní plocha sedne jeho "vyprázdněné naraci" jako ulitá.

Po fantastické jedičce přišel ledový monzun. Dvojka, resp nulka má příliš mnoho postav, příliš naivních komplikací, příliš melodramatu, žádný motivační "push" a postrádá Tonyho kouzlo osobnosti. Ve výsledku je velmi úmorná.

U divadelního provedení bych se zaručeně ukousal nudou. Nepochybuji o tom. Wilderův převod do filmové řeči, potažmo uhlazenosti vytříbeného kontinuitního stylu, který tolik zbožňuji, jsem však (pro jeho napínavost, sardonickou humornost i nejednoznačnost do poslední chvíle) sledoval se zatajeným dechem. Precizní film a jedno z nejlepších soudních dramat vůbec. Mistr v oboru se holt nezapře. A Marlene Dietrich? Bohyně!

Jednička byla nedostižně chytrá v tom, že dokázala svou dětinskost (resp. zhmotnělé klukovské fantazie) a tupost obrátit ve svůj prospěch tím, že se nebála je přiznávat a stavět na nich. Dvojka - bez Spielbergovy záštity - na jakoukoli podobnou snahu rezignovala a přetransformovala se do pouhé perverzní, barokní a nekonzistentní "obrazoborecké" (demolice památek) limonády, na které je sice vidět každý investovaný dolar (sláva lidem z ILM!), ale nebetyčné vršení vytoužených atrakcí ji i je zbavilo vší atraktivity a svěžesti. Nakročení k zesílené infantilitě - a tím blíže k dětskému diváku – navíc ztrácí jakýkoliv smysl, protože úchyl Bay se neostýchá „polidšťovat“ roboty do takové míry, že pšoukají, ojíždějí lidem nohy a mají koule přes půl plátna. Alespoň že je spolehnutí na Shiův bavičský talent, vnady Megan Fox a Optimovo nefalšované hrdinství. Bavil jsem se, ale současně tiše a pokorně trpěl. No Sacrifice, No Victory, Michaele. P.S. Za velmi příznačný obraz "posunuté" mentality filmu považuji destrukci knihovny. V oné chvíli jsem byl asi nejblíže mentálnímu kolapsu. P.P.S. Dlužno říci, že druhý mi málem přivodila monstrozita Bayova ega (rozuměj robotária).

Woodyho variace na Americkou tragédii a Zločin a trest jako fascinující hra kontrastů, film vnitří "tenze". Na povrchu distingovaně exaktní, ba věcný, ale pod společensky přijatelnou maskou rozrývaný spalující vášní a nekontrolovatelnými emocemi. Řeklo by se: dokonalý čtyřhvězdičkový film. Ale to by jej nesměl natočit právě Woody Allen a nesměl by v něm figurovat sex-appeal Scarlett Johansson.

Recepčně nejnáročnější, vizuálně "nejnašlapanější" a vůbec nejpraštěnější díl z Hire série. Obsazení ďábelsky prohnané. Nabudilo mě to jako deset energy drinků.

Společně s nevýrazným příspěvkem Anga Lee má nejméně oblíbená část. Guy mi kromě uspokojení z čitelné autorské stopy nemá co nabídnout. 2,5*