J*A*S*M

Svět tohoto filmu nedává smysl ani na té nejelementárnější úrovni. Proč by mělo trvalý klid a mír zajistit rozdělení společnosti do pěti oddělených frakcí? Systém, který odděluje děti od rodičů, vytváří stovky "bezkastovních" vyvrhelů, a přitom se zdá, že všichni tak nějak tiše souhlasí s tím, že to funguje? A pokud to teda funguje, každý je tam, kam patří, je klid a mír ... tak k čemu taková společnost potřebuje kastu právníků? A policejní kastu? Anebo naopak, to těch pět úzce profilovaných kast zastává všechna potřebná povolání? Kolik tam vůbec žije lidí, zdá se, že moc ne? A proč to vůbec řeším, když si nad tím svého času pravděpodobně pubertální autorka knižní předlohy taky ani nepovzdechla? A v té konspiraci inteligentních šlo o co přesně? No že se vůbec ptám. Hlavně že je prostor pro to, aby se pubertální kravka (které máme fandit, prestože první rozhodnutí, které ve filmu udělá, se dá shrnout jako "nechci pomáhat lidem, to radši půjdu za těma sexy sportovcema, protože jsou cool) zaláskovala do urostlého hezouna. Tyvole.

Klobouk dolů za to, jak dobře jsou vymyšlené strašidelné scény, jak funkčně jsou natočené, sestříhané a (většinou i) ozvučené. Sekvence jako "Ruce v parku" nebo "Nemocniční sál" by se neztratily ani v profesionálním filmu. Škoda jen, že "Ve Stínu" pro mě není tak úplně pětadvacetiminutový film, nýbrž stylový pětadvacetiminutový sestřih strašení. Prostě chybí dějový oblouk, chybí vyprávění, což jsou věci, které v amatérských filmech vidím mnohem radši než řemeslnou kvalitu, i když si to pak s sebou nese velké mínus v nutnosti mluveného nehereckého slova a pod. Tohle mohlo mít stopáž klidně poloviční nebo naopak dvojnásobnou, aniž by se cokoliv změnilo. Přitom je jasně vidět, že jakmile se nějaké dějotvorné prvky objeví (výkřiky, mluvené slovo), je problém. Každopádně "Ve Stínu" bezpochyby je důkazem řemeslného talentu a bohaté vizuální/stylové imaginace, a zároveň není důkazem snahy napsat/odvyprávět soudržné a soběstačné filmové dílo/příběh. Každopádně do budoucna věřím a fandím.

(49th KVIFF) Dobrý výběr na závěr festivalu. Zábavná pohodička z prostředí amatérské italské fotbalové ligy. Gagy konverzační, fyzické i formální (občas až westernové záběry) na vzácně vysoké úrovni. Takhle se má dělat "venkovská" komedie.

(49th KVIFF) Pomalé, depresivní lyrické drama. Takový "žánr" není úplně můj šálek čaje, přesto bych šel klidně s hodnocením výš, protože atmosféru má Nagima povedenou, kamera je výborná, dobře se využívá zchátralých lokací kazachstánského zapadákova atp. Jenže to by nesmělo být extrémně debilního závěru, který z předchozího dění nijak nutně nevyplývá. Ideová konstrukce, která se ho snaží v jednom krátkém monologu obhájit, je tak chabá, že do ní stačí cvrnknout prstem a rozsype se jako domeček z karet. Pak zbude jen nepříjemná pachuť z toho, jak se tvůrci snaží diváka zbytečně a lacině šokovat.

(49th KVIFF) Roztomilí upírci (a vlkodlaci, zombíci a další podobná chamraď) v nonstop zábavné mockumentary komedii. Půlnoční festivalová projekce stála za to, rozjařené publikum snímku jenom přidalo. Film vlastně utekl rychleji, než vůbec přes ten neutuchající sled fórků stihl rozehrát a rozvést nějaký nosnější příběh - pravdu tak mají ti, kteří říkají, že by těmto upírům seděl seriálový sitcomový formát. Však ono tohle v podstatě jedna sitcomová epizoda roztažená na 90 minut už je.

(49th KVIFF) Bizarní, ale ve více směrech nedotažená zábava. Už po dvou dnech mám problém dát dohromady, o čem jednotlivé "povídky" vlastně byly. Vzít sedm nápadů, "něčím" je obalit a pak to jen tak "splácnout" dohromady je na celovečerní film bohužel trochu málo. Ale nenudil jsem se.

(49th KVIFF) Největší depka festivalu. Čtrnáct statických scén bez střihu, které na kostře jednotlivých zastavení křížové cesty vyprávějí příběh hodné, mladé dívenky, která chce být dobrou křesťankou, ale pro její upjatou, echt katolickou matku to není dost, takže ji nutí, aby byla ještě lepší křesťankou. A protože "Cti otce svého i matku svou", snaží se tedy být ještě lepší křesťankou ... jenže přemotivovanost škodí. Film, který vlastně ani není moc filmový, ale sílu má neskutečnou. Ten způsob, jakým si zde postavy samy sobě i sobě navzájem úplně zbytečně ničí životy, ve mně vyvolalával až fyzické mdlo a odpor. Zajímavé je dát si tento film jako dvojprojekci s britskou Kalvárií, která se na téma náboženství v současném světě dívá z druhé strany (a v důsledku s nijak výrazně pozitivnějším vyzněním). Výsledný pocit je pak takový, že nezáleží na víře, ale na tom, jestli je člověk "normální", nebo debil či autoritářská svině.

(49th KVIFF) Divácky tak nekonfliktní sci-fi, že se na festival skoro až nehodilo. Příběh molekulárního biologa, který při svém výzkumu nejprve dokáže nebožský původ lidského oka, aby se pak toto zjištění dalším výzkumem zpochybňovalo. Nároky na diváka nejsou příliš vysoké, snímek nikdy nezabředne do vědecké hantýrky nebo do hlubokých filosofických rozprav, byť by zde na ně jistě byl prostor. Film je profesionálně natočený, příběh vcelku zajímavý, byť občas to celé působí až příliš nepravděpodobně a naivně (viz třeba ta Indka, které podle fotografie oka identifikuje dívku, kterou podle svých vlastních slov několik měsíců neviděla). Uprostřed festivalového shonu nicméně I Origins zapůsobilo jako příjemný odpočinkový film, takže bezprostředně po projekci jsem byl vyloženě nadšený, s odstupem to ale trochu vyšumělo. Přesto pěkné čtyři hvězdy, v závěru je to emocionálně docela silné.

(49th KVIFF) Proti Leviathanovi nemá jedinec žádnou páku. "Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš." V krásném přímořském prostředí severozápadního Ruska rozehrává Zvjagincev tragédii jedné rodiny a současně odhaluje nepěkný stav současné (nejen ruské) společnosti a církve. Leviatan možná člověku úplně nepohne srdcem, nenechá ho sedět v němém úžasu, ale scénář a režijní uchopení jsou tak perfekcionistické a cílevědomé, že to nejde neocenit. Některé festivalové pětihvězdy jsem dal spíš srdcem, v tomto případě je dávám spíš hlavou. Což však nijak nezpochybňuje jejich sílu. A aby nedošlo k omylu - některé sekvence Leviatana dokážou emoce vyždímat hravě. Pohled na majestátní moře, na vlny, tříštící se o rozeklané skály, do toho majestátní hudba, kdy si člověk uvědomí malost člověka a beznadějnost jeho boje s autoritou, to jsou momenty, které husí kůži vyvolají a rezonují i déle po projekci.

(49th KVIFF) Atmosféra ve Velkém sále byla jedinečná, přesto je pro mě druhý Zátah poměrně velkým zklamáním, které z největší části pramení z toho, že se jedná o úplně jiný žánr, než jakým byla jednička. Ta byla v podstatě hororovým survivalem, zde se Evans snaží rozehrávat jakési spletité mafiánské drama s komplexním příběhem. To se mu ale úplně nedaří, motivace se ztrácejí, celý plán je nejasný a hlavně to celé úplně otřesně nudí. Jakmile si lidé začnou dávat do držky, je se samozřejmě na co koukat. Choreografie soubojů je úžasná, ale z narativního hlediska mi to prostě moc nedává smysl. Závěrečná hodinka, když už se postavy konečně vykecaly, je zábavná, ale pachuť z úmorných předchozích devadesáti minut smazat nedokáže. Evans by se měl vrátit zpátky na zem.