Marze

Úlohy tělesně a duševně postižených jsou samozřejmě jen jednou částí z palety rolí, které hercům předplácejí účast na ceremoniálech, kde jsou dekorováni ti nejlepší. Další jistoty představují role homosexuálů, alkoholiků, drogově závislých a nejrůznějších trosek, klátících se na okraji společnosti. Kategorií pro sebe sama pak jsou party, kdy se herci vtělují do jiných slavných osobností - politiků, hudebníků nebo filmových hvězd - a úlohy, při nichž podstupují až neuvěřitelné tělesné proměny. Co dobrou hodinu funguje při budování napětí a dávkování informací, to se v závěru rozmělní do vyvařeně smířlivého poselství, servírovaného rádoby nenásilně na pozadí pokračujícího svatebního veselí. Být závěr o dvacet minut kratší nebo delší, moc by se nezměnilo: film skrze zbytnělou stopáž ubíhá kamsi do ztracena. Rachel se vdává poměrně věrně ukazuje dnešní tvář nízkorozpočtové americké kinematografie, kdy jména proslavená Hollywoodem odbíhají do nezávislých sfér a tam se pokouší o ono pravé velké umění. Plodí filmy ambiciózní, okázale inteligentní a za každou cenu seriózní. A snad i proto poněkud umělé a myšlenkově vyčichlé. Typově lze Demmeho snímek zařadit k festivalovým objížděčům typu Frozen River.

Domácí video je snesitelné v okruhu nejbližších, experimentální filmy patří spíše do muzea moderního umění, pornofilmy plní svůj účel nejlépe v kabince - a školní filmy vyniknou, když je sledují spolužáci a učitelé, kteří vědí, jak je těžké pracovat s omezeným rozpočtem a hodnotí spíše splnění úkolů než celkovou uměleckou hodnotu. Úplně od počátku: syndromem studentských filmů bývá nejčastěji to, že se věnují příliš obecným tématům, jež nevycházejí z vlastní zkušenosti. Začíná to hned u názvu, které jsou abstraktní a nicneříkající. Proměny znamenají všechno i nic; a jak se název vztahuje k ději? Nevidím v tom poezii, ale bezradnost. Syndrom pak pokračuje tím, že mladý autor čerpá inspiraci ze zrádných zdrojů. Před pár lety byly všude klony Pulp Fiction, teď Amores Perros. V Proměnách máme mladý pár, který nemůže mít děti, svobodnou matku se dvěma caparty, mladého trenéra atletů, jemuž odchází fyzička, a aby té mladosti nebylo příliš, i jednu opuštěnou starou ženu. Do toho dvě bouračky a synopse je na světě.

Ano, úder se dlouze chystá a nastavuje. Kulisy jsou deštivé, ženy se hroutí, muži zatínají pěsti a policie všechny bezmocně chlácholí. Falešných stop je na seriál, čemuž odpovídá přemrštěná dvouapůlhodinová délka.

Příběhy vyprávějí opět o „ulítlých“ podobách lásky, ale v různých generacích. Postavy se opět chovají trhle, ale poprvé je má autor očividně rád, nevysmívá se jim a neubližuje z chladného nadhledu, nekarikuje je z čiré zlomyslnosti. Vzdává se provokací pro efekt, rebelství pro pověst, „hlášek“ pouze pro vtip.

Spájí se zde svět profesionálních agentů s prostředím bezskrupulózních korporací, v nichž představuje důvěra největší vzácnost. Dokonce tentokrát nechává autor hrdiny napospas krutému okolí: na rozdíl od Claytona nemají útočiště v osobním životě ani si nemohou dovolit luxus důvěry jako ztrátou paměti očištěný Bourne. Na tomto půdorysu je rozehráno vyprávění o dvou bývalých tajných agentech, kteří namísto bezpečnosti států chrání (nebo naopak ohrožují) firemní tajemství potravinářských a farmaceuticko-kosmetických koncernů. A jak napovídá název, ani ve Dvojí hře se nehraje podle pravidel. Stejně jako Bourne proto musí být postavy několik kroků před konkurencí. A současně s nimi divák po vzoru Claytona postupně odhaluje úrovně centrálního konfliktu, spletitost vztahů i vzájemně kolidujících motivací.

Z adaptace románu Sue Monk Kiddové vyznívá, že afroamerická minorita je prostě „lepší" než bílá většina. Ne, není to rozbuška pro rasové nepokoje, Tajný život včel si může dovolit fandit jedné straně, protože se vrací na americký jih 60. let, kdy byl rasismus bělochů stále ještě posvěcený zákony. August plní roli přirozené hlavy celé komunity, May je kráska štítící se svatby a June duševně nemocná citlivka. Všechny jsou nicméně tak hodné, až z nich láskyplnost vyzařuje snad až do vedlejšího okresu. Do filmů jako Tajný život včel se člověku ani nechce tepat. Jsou přesně takové, jaké chtěly být. Včely se nestydí za sladkobolnost, naopak se hrdě hlásí k hřejivě lidskému způsobu vyprávění, kdy se nahlas vyslovují velká moudra. Pro diváka navyklého na cynické, nekorektní nebo drzé filmy je to hotový alternativní vesmír, jenž by při trochu horší konstelaci mohl ublížit. Ale neublíží. Tajný život včel oslovuje jasně definovanou skupinu a dává jí to, co si žádá. Zacílení na konzervativní diváky se zájmem o člověčinky by ovšem bylo vágní. Film proto na domácím trhu atakuje hlavně afroamerickou komunitu, resp. tu starší, sentimentálnější a něžnější část z ní. Pro producenty jsou věřící černoši velmi lukrativní podmnožinou divácké obce, podobně čitelnou jako děti civící na Disney Channel a pak platící za Muzikál ze střední a Hannah Montanu. Tajný život včel však naštěstí nepřináší úplně tupě hřejivou podívanou; dokonce překvapí inteligentním scénářem a suverénní hereckou sestavou. Právě ta zajišťuje snesitelnost medového projektu.

Příběh dvou agentů lehce zklame hlavně ctitele islandského režiséra Baltasara Kormákura. Pokud tedy doufali, že do Hollywoodu přenese typickou přízračnost svých děl včetně Severních blat, vítězného titulu karlovarského festivalu před sedmi lety. Jenže těžko lze osobitost uplatnit na scénáři, jejž seriálový autor Blake Masters vystavil na tuctové zápletce. Dva policisté s tajným posláním se stanou oběťmi překomplikované vyšší hry, a tudíž štvanci, kteří musí překonat vzájemnou nedůvěru i jízlivost, aby přišli podrazu na kloub. Nicméně i z nepříliš vděčné zakázky vykutal režisér několik výhod. Jednak humor, počínaje muslimskými vtipy a konče situační hrou s telefony, jednak atmosféru opačného konce světa, Mexika s krvavým barvotiskem zábav drogových mafií. A hlavně dvojici, které to dohromady příjemně ladí. Denzel Washington i Mark Wahlberg se řadí k hercům, kterým stárnutí vyloženě svědčí, poskytuje jim odstup i nadhled, aniž by zároveň už museli omezovat svou fyzickou výkonnost. Zkrátka vznikla slušná krimi; kdyby za ní nestál tvůrce s dalekosáhlejšími ambicemi, nýbrž běžný řemeslník, pět procent navíc by jí rozhodně neublížilo.

Koho baví horory, ten nedá na Hostel dopustit. Ostatní přiznají zábavnost alespoň jeho režisérovi Elimu Rothovi, jenž se loni na karlovarském festivalu žertem děsil: "Doufám, že tady nepotkám slovenského ministra kultury?!" Slovensko se totiž cítilo dotčeno, neboť mučírnu turistů, v níž se děj odehrává, umístil Hostel do Bratislavy. A nepomohlo, že se natáčela v Česku. Nečekaný úspěch nízkorozpočtové podívané, jemuž pomohlo i jméno producenta Quentina Tarantina, zrodil vzápětí Hostel 2. Historie se opakuje včetně režisérova pozvání do Varů, jen Roth se letos z festivalu omluvil a karty se lehce obrátily. Volavku hraje skutečná modelka Vera Jordanova, rodačka z Bulharska, jež vyrostla ve Finsku a pro režiséra ztělesňuje neurčitou záhadnou exotiku. Z Bulharska pochází rovněž herec Stanislav Janewski, z Ruska do Prahy přišla Lilian Malkina a řadě českých tváří vévodí Monika Maláčová, jejíž postava se jmenuje paní Báthoryová. "Vyděšené ženy tvoří do určité míry základ celého hororového žánru," prohlašuje režisér. "Působí zranitelněji než ohrožení muži, pro diváky je to lákavější." Brutální detaily, o něž se podělili maskéři a počítače, každý divák neunese. Ale tvůrci tvrdí, že nejsou samoúčelné - Hostel 2 má podle nich i varovnou funkci. "Každý má někde hluboko v sobě uloženou potřebu ovládat druhé nebo jim ubližovat. Většina z nás ji drží pod kontrolou, někteří jí dávají průchod. Ale hrozné je, že tu touhu zneužívat jiné v sobě nosíme všichni," míní Eli Roth.

Warner Bros pěstuje pověst snímku tím, že nepořádá pracovní předpremiéry – Hadi v letadle prý patří k dílům, jejichž věhlasu slouží spíše "šeptanda" než publicita. Možná roli hraje i strach z nevalných kritik, ovšem taktika se vyplácí. Zvláště když film provázejí tak stylové horory jako historka o dvou chřestýších, které prý kdosi vpustil při projekci Hadů v letadle do hlediště kina v arizonském Phoenixu. Psalo se o panice v sále, leč podle místní policie bylo na celé senzaci "zrnko pravdy": chřestýš byl jen jeden, dostal se jen do vstupní haly kina a dorazil tam "po svých". Film nestihl: odborníci ho chytili a vrátili do pouště.

Odpor je jednoznačně příhodný vůči americkým remakům asijských hororů - neboť předělávky nejenže anulují veškeré kulturní zvláštnosti originálů, ale také původní výjimečné koncepty przní do tuctově nenápadité podoby; výjimkou je výtečný americký Kruh režírovaný Gorem Verbinským. Film nejenže neobsahuje žádné nadpřirozeno a nevyužívá typické prostředky hororů typu lekacích scén; ale především buduje napětí tím, že postavy musejí čelit protivníkům, kteří nad nimi mají evidentní převahu síly i schopností. Vyprávění to pak po vzoru thrillerů rozvádí do dramatických situací a diváci sledují, zda a jak se postavám podaří jejich nevýhody vyrovnat a ubránit se útočníkům. Zatímco v Bergmanově a Cravenově pojetí se rodiče znásilněné dívky prznitelům cíleně mstili, tentokrát jim čelí neplánovaně a mnohdy v sebeobraně. Nejednají racionálně, nýbrž pudově, což také znamená, že jejich akce jsou přízemní a chaotické. Film pak do přímé souvislosti s pudovostí dává extrémní tělesnost, která by za normálních okolností zůstala skrytá pod chlácholivou slupkou civilizace. Proto tvůrci věnují maximální důraz na vizuálně působivé znázornění těla vystaveného násilí i přírodním živlům.