Marze

Vyrovnanou partnerku našel Cera ve dvaadvacetileté Kat Denningsové - i ona potěší přirozeností a tím, jak zvládá docela inteligentní dialogy, jež postupně vhání dva teenagery do zamilovaného objetí. Po večerech tráví čas po newyorských hudebních klubech. On se ještě nesebral z kopaček od školní coury, ona se ve vztazích plácá snad ještě víc. Oba hrdinové si šlechtí hudební vkus, rádi podléhají melancholickým kytarovkám a objevům klubové scény. Muzika je nutnou součástí jejich životů a bez ustání je provází na nočním putování po klubech. Vtiskuje mu tím jedinečnou atmosféru, zvláštně poetickou a mladistvou - a zároveň nostalgickou pro každého, komu už bylo víc než pětadvacet.

Levná komedie za necelých třicet milionů dolarů si na sebe suverénně vydělala už v kinech, těšila se i z příznivých reakcí kritiků i diváků. Na komediální evergreen si tvůrci zadělali zápletkou o dvou flákajících se třicátnících, kteří odmítají zodpovědnost. Peníze vydělávají objížděním škol a pořádáním bizarních přednášek o škodlivosti drog, jež slouží jako zastírací manévr k prodeji energy drinků. Serióznější zaměstnání je nezajímá, stejně jako rodinný život. Tihle budižkničemové spáchají přestupek a jsou odsouzeni k veřejně prospěšným pracím - odmakat si je mají v programu Velký bratr, v němž dospělí suplují kamarády a životní vzory dětem. Popkulturní narážky jsou naprostou povinností, naopak obvyklé propriety teenagerských komedií, gagy s exkrementy a jinými fekálními proprietami, se nekonají. Vytěsňuje je funkční vulgarita a chytře napsaná (plus přesně zahraná) palba hlášek. Škoda jen, že film Davida Waina není vystavěn kdovíjak pečlivě a netočil ho výraznější režisér. Naplno nefungují romantické a "poučné" momentky, čímž se koneckonců liší od slavnějších žánrových souputníků. Nicméně nekompromisnost, s jakou je přisprostlý humor ládován i do mluvidel malých kluků, aniž ubíjí trapností, dělá z Velkých bratrů kvalitní oddychovku bavící líp než většina komedií z kinodistribuce.

Muž a jeho pes je film záměrně staromilecký a ohlíží se hluboko do minulosti. Jeho základní děj vychází z klasického neorealistického snímku Umberto D. z roku 1952 - o důchodci, který žije společně se svým psíkem v takové chudobě, že se nakonec pokusí spáchat sebevraždu. Belmondovská variace je samozřejmě heroičtější a fanfarónštější. Na hlavním hrdinovi Charlesovi je vidět, že dříve býval frajer a grand a dodnes mu z toho něco zůstalo. Film spoléhá především na samotný spektákl Belmondovy tváře - její zbrázdění obrovitými vráskami a visícími laloky kůže, špatně ovladatelný spodní ret a úplně hnutou osu nosu. V publiku se při prvním spatření toho obličeje s pokleslými rysy a krátery ihned vybudí dojetí a vzpomínky. Stylově snímek navíc přejímá velké množství prostředků ze starého a dávno překonaného neorealismu, který nám dnes může připadat sentimentální, přepjatý a zároveň příliš nenápadný. Ukazuje se to na pečlivě vykroužených statických kompozicích, hladkém jednoduchém střihu, hudebních nástupech a pomalém plynutí času, kde každý pohled, věta i jednoduchý úkon mají svoji závažnost v tom, že prozrazují určitou námahu.

Události a stopy se vrší ďábelským tempem a táhnou diváka vstříc katarzi s řemeslnou elegancí a rychlostí, která téměř nedává prostor k nadechnutí, srovnání indicií a jejich důsledků. Film se dobírá pointy skokem přes několik logických děr - které si ovšem uvědomíte mnohem později, pokud vůbec. Rachel McAdamsová je tu za naivku a jako taková funguje, ale její spojení s Crowem příliš nejiskří. Nu a Ben Affleck coby kongresman Collins je prostě Ben Affleck, toporný panák v obleku, s příležitostně vysunutou bradičkou na znamení citového pohnutí.

Bývaly také doby, kdy ženy musely tahat své mužské protějšky na romantické komedie a někdy to s nimi úplně vzdaly a šly na romantiku samy, hezky ve skupince. Maskulinizace žen a feminizace mužů jde proti sobě a v ideálním případě by se měla protínat v ustanovení dokonalých párů. Nicméně, tyto trendy se značnou dobu navzájem míjí a dá se z toho křesat materiál pro spoustu „příběhů nedorozumění". V případě Kámoše k pohledání zvolili autoři komediální úhel pohledu a vykřesali toho hodně. Přez sprostá slova a kanonádu sexuálních narážek v zásadě vyznívá velmi konzervativně a „buržoazně". Odehrává se v prostředí lidí, kteří příliš nepracují, ale jsou skvěle zajištění, všechny problémy se řeší mávnutím kouzelné kreditky a mají nekonečné množství času zabývat se sami sebou. Zároveň žádnou z těch věcí, o kterých se tak otevřeně mluví, nikdy neuvidíte natvrdo, ba ani náznakem ukázané. Každá postava vyjma onoho klíčového kámoše Sydneyho je velice přesně vymezená a projevuje se stále stejnými reakcemi. Vývoj nastává vlastně jen u Petera, ale spíš jde o otevřenost než změnu osobnosti. Pořád zůstává podobný chlapecký a nevinný ňouma, jen se za to přestane stydět a předstírat muže ze světa velkého byznysu.

Výsledky lidské tvořivosti označované jako "pokleslé" upřednostňují chvilkový efekt, vyznačují se prchavostí a slouží okamžiku. Tím se odlišují od vysokého umění, které reflektuje nadčasová témata, vyzdvihuje přetrvávající hodnoty a směřuje k věčnosti. Naopak mnohaminutový úvod, kde se důkladně představí hlavní hrdinka a především její kariérní i soukromá situace, je stěžejní částí filmu. Jednak se zde ustanoví podoba každodenní důvěrně známé reality, již záhy - dle základního principu hororu - naruší síly vzpírající se logickému uchopení. Současně je hrdinka prezentována jako milá bankovní úřednice, kterou ovšem kariérní tlaky ze strany práce i soukromého života nutí umlčet empatii a jednat prospěchářsky. Za dramatických okolností odmítne staré rumunské cikánce prodloužit odklad splátek na hypotéku a ta na ni za to uvalí kletbu: tři dny ji bude trápit démon, který ji má posléze stáhnout do pekla. Raimiho dílo coby horor klasického střihu představuje moralitu, jež divákům umožňuje identifikovat se s postavami a ventilovat vlastní úzkosti či hněv. Zároveň přináší katarzi i odreagování - a v neposlední řadě ukazuje hodnoty, jež by měli všichni následovat.

Krvavé pobřeží. Umění boje s čínským režimem Bombastický masakr Johna Woo s plejádou čínských hvězd Recenze - Čínský válečný velkofilm Krvavé pobřeží dokonale naplňuje producentskou poučku a obvyklý divácký požadavek „když máš peníze, ukaž je na plátně". Krvavé pobřeží je nejen dosud nejdražší čínský film všech dob, ale taky ohromně úspěšný - ve své domovině nalákal více diváků než Titanic, který před lety kraloval celé zeměkouli. Samozřejmě podobné megalomanství a pompa dovedou být značně únavné a čínská vlna válečných filmů, jež mají demonstrovat sílu hrdého národa, vyvolává nejen obdiv, ale i pachuť z propagandy.

Snímek Hrdost a sláva nestál moc peněz. Nic v něm nevybuchuje. Trikaři na něm doladili leda pár detailů. Kulisou je město. Pilířem pak scénář a dobří herci. To všechno by se s trochou snahy dalo najít i v české kotlině. Přesto u nás takový film asi ještě pár let nevznikne. Název Hrdost a sláva vyznívá zatraceně ironicky, když film vypráví o tom, jak korupce a drogové kšefty rozežraly newyorskou policii. Jediným klaďasem, byť rozhodně ne černobílým, je v téhle partě Ray (jak by ne, když ho hraje Edward Norton). Jeho úkolem je najít gaunera Teza, ovšem při vyšetřování ovšem kápne na nepravosti páchané v policejním útvaru, který vede jeho brácha. Za špínou však stojí jiný člen rodiny: švagr Jimmy (toho si zahrál Colin Farrell).

Wrestler je film o tom, že můžete nosit elasťáky a melír, a přitom mít stále svou důstojnost. Můžete mít zadek rozpíchaný od injekcí steroidů, ale pořád nebýt agresivní psychopat. Život nemusí stát skoro za nic, ale taky nemáte povinnost ho odžít nějak dlouho. Pouze se není třeba litovat. Z této fysis vyčteme jako z mapy kvanta cílené fyzické námahy takřka přebité flámováním, fetováním a nepovedenými plastickými operacemi. Div, že ten člověk ještě drží pohromadě. Každý jeho pohyb a gesto budí směsici lítosti a náběhu k výsměchu, zhruba tak, jako se díváte na cirkusovou zrůdu. Režisér Darren Aronofsky (Pí, Requiem za sen, Fontána) na kontrastu mezi přiznanou iluzivností a neučesanou realističností postavil celé vyprávění. Film je z velké části snímaný ruční, dokumentárně působící kamerou, která hrdinu sleduje z blízkosti při pohybu - a z chladné dálky, když se zastaví. Zračí se v tom zkoumavý pohled pod pokličku iluze i maximální napojení na někoho, kdo je jinak pouhá ikona, idol a přelud, akční figurka, chlápek z plakátu, dávno zašlý stín své bývalé slávy.

Ten film opravdu moc chce: Ukázat, že v normalizačním Československu panovala paranoidní atmosféra, že praktiky StB a státní moci vůbec byly zákeřné a zrůdné, že jedinec měl pramalou šanci jejich tlaku odolat. Činí to ale tak schematicky, přeplácaně a neobratně, že to až dojímá – nebo uráží, to podle naturelu diváka. Má to být thriller, ale je to směšné, scenáristicky neumělé a režijně nevyhraněné. Postavy se mění ve své karikatury a některé scény jako by vypadly ze sklepáckých Mlýnů. Hlavního hrdinu není proč obdivovat ani nenávidět. Kdyby ho člověk měl charakterizovat jedním slovem, asi by mu po dlouhém hledánív mysli vytanulo slovo „trouba“. A to ke všemu ne takový trouba, kterého můžete litovat, protože se stal obětí rafinovaného zla, ale nevábný, beztvarý trouba, který si může za všechno nejvíc sám.