Beata.Stybro

Všichni, co tu kňourají, že je to pohádka, co nepřinesla vlastně nic nového, by si měli uvědomit, že tak to u pohádek prostě je - dobro, zlo, zápletka, akce a šťastný konec, k tomu trochu poučení a lásky. Děti to tak chtějí a dokonce to nechtějí ani jinak. Sleduji poctivě pohádky staré i nové. Každý máme nějaký vkus, ale kňourat, že dnešní pohádky nejsou, co za nás bývaly?...To my nejsme, co jsme bývaly, to my už nejsme děti.  KSP vnímám jako velmi povedenou pohádku - bavily mě postavy, jejich herectví, hudba, exteriéry a dějový zvrat, který sice se dal čekat, ale nebyl nudný ani přímočarý. Záporáci byli opravdu odpudiví a s dcerou 8 let jsme se opravdu bavily.

Přišly jsme z kina (já a 7 let stará dcera) s tím, že to musíme vidět znovu. Balzám na duši, nádherná animace, kamera, laděná hudba - svět, co chce zkouknout znovu i ve své ponurosti, domovníkův byt, míč ve skleníku. Figurky, které mají tolik hereckého výrazu a života. Bylo tam vše - napětí, legrace, přátelství a vlastně i láska. Byly jsme v kině úplně samy.... a zatím venku před sálem davy stály frontu na Tlapkovou patrolu...a my věděly o kolik přicházejí.

Vidět Ostrov po té, co jsem přišla z kina z Oppenheimera, je možná trochu nespravedlivé...ALE. Čekala jsem oddechovku, trochu vtipu, trochu romantiky a chtěla jsem vidět, jak to tvůrci pojali. Mám ráda Langmajera i Plodkovou, ale nefandila jsem od začátku až do konce ani jednomu. Nebyli mi sympatičtí. Kámen úrazu byly dementní dialogy, kterým jsem nevěřila, byť se oba herci snažili, ale scénář tlačil nadějné téma před sebou. Plodkové jedovatost a Langmajera ignorace by byla možná zábavná, kdyby nebyla téměř v každé větě.