whitas

Filmy Ladislava Helgeho mají velkou výpovědní hodnotu o své době, její dějiny však tvoří jen sotva. Generační neporozumění mezi Oldou a Jirkou lze paradoxně aplikovat i na Helgeho vztah k tvorbě nové vlny. První den mého syna je kvalitativně nevyvážený, dobré nápady kazí náladová režie. Postavy nejsou psychicky dobře zvládnuté, pokud se o to ovšem autor vůbec pokoušel. Spíš každá z postav reprezentuje jen určitou ideologii či segment společnosti, než by vystupovaly jako individuality. Pokud bych tento film hodnotil jako artefakt 60.let, dal bych 3, ale jako samotné dílo (i přesto že není nudné) ze mě víc jak dvě hvězdy nevytáhne.

Píše se rok 2005 a probíhá běžný zápas španělské La ligy, Zidanovi ujedou nervy a nechá se vyloučit – poslední záběry dokumentu. O rok později hraje Zidane svůj poslední zápas kariéry, v 90. minutě se nechá vyprovokovat a opět vidí červenou kartu – poslední okamžiky v jeho kraiéře. Jak symbolické. ________________________ Neustálým pozorováním Zidana se dá snadno odvodit jeho styl. Svým pojetím částečně dokazuje, že patří do starší generace. Spíš podrží balón než by se ho rychle zbavoval, podobně jako Berkamp či Overmars. Ovšem v jeho případě to neznamená zpomalení hry, ba naopak. Zidan prokazuje neuvěřitelný přehled. Bez míče vypadá jako by se po hřišti jen procházel, ale když dostane slovo, dokáže rychle a neomylně přesunout hru dopředu, přečíslit soupeře či najít spoluhráče ať už je kdekoliv na hřišti. Je zajímavé sledovat takřka bezešvé a bleskurychlé přechody mezi tím, jak se zapojuje do hry. Minutu se tváří, že ho hra snad ani nezajímá, načež udělá tři rychlé pohyby a na hřišti je rázem všechno jinak. Při neustálém pozorování Zidana si můžeme také všimnout jeho zvyků během hry. Např. časté tření špičky (pravé) kopačky o trávník, utírání potu z nosu a z hlavy. Během hry nedává najevo prakticky žádné emoce. Zdánlivě se zdá že má pod kontrolu celou hru i své emoce, že má jakýsi nadhled. Ovšem zdání může klamat. Stejně nečekaně, jako se Zidan zapojuje do hry, tak umí také vybuchnout. Ideálně to dokumentuje závěr tohoto portrétu, stejně jako jeho zkrat v již zmiňovaném finále Mistroství světa, kdy udeřil hlavou do hrudi italského obránce Matteraziho. _____________________________ Po formální stránce nemůžu nevyzdvihnout práci se zvukem. Jeho realizace funguje na několika rovinách, mezi kterými dokument přepíná, nebo je prolíná. Slyšíme diváky, poté pokřikování hráčů, pak hudbu a do ní Zidanův dech. Později slyšíme hráče, jak kráčí po trávníku, dokud neprořízne klidnou zvukovou kulisu písknutí rozhodčího do píšťalky. Obraz také využívá několika různých perspektiv. Kamery jsou rozmístěny nejčastěji podél postraní čáry (většina záběrů je proto mírně z podhledu), ale ke slovu přichází také televizní kamery ze své klasické perspektivy, jak ji známe z živých přenosů. Vztahy mezi záběry nerozvíjejí žádné nové kvality, pouze si jakoby předávají štafetu ve sledování Zidanovi postavy. O to víc pak vynikne patrně jediný formální odkaz k hranému filmu – point of view. Kamera zabírá v detailu hráčovu tvář, který přelétne očima tribunu. Tento záběr vystřídá pohled na světla rozmístěná po střeše stadionu. Samozřejmě nemůžeme ztotožňovat Zidanův reálný pohled s perspektivou kamery umístěnou mimo hrací plochu, jde však o výjmečnou komunikaci mezi dvěma záběry, tak ji známe z klasické kinematografie. Role režiséra by v tomto projektu mohla ustoupit do pozadí, přisoudíme-li hlavní uměleckou odpovědnost kameramanům, kteří si sami alternativně volí, jak hráče zabírají, rámují, zaostřují, či jakým způsobem zachycují jeho pohyb. Kromě podílu na finálním sestřihu vidím velkou invenci tvůrců v záběrech, které vyplňují dobu mezi oběma poločasy. Je třeba si uvědomit, že do každého z poločasů, vstupujeme jako diváci se zcela jinými předpoklady a vzorci vnímání. Zpočátku sotva tušíme, co přesně máme očekávat, snažíme se vytěžit informace o utkání, vydíme však stále jenom Zidana. Do druhého poločasu už vstupujeme s tím, že víme jak tento dokument pracuje a objektivní zápasová fakta již ustupují v našem vnímání do pozadí. Mezi poločasová pasáž pak staví zápas úplně do nového kontextu, který způsobuje jakýsi percepční šok a krátkodobé ochromení prozatimního modu sledování. Na chvíli nás nutí přemýšlet mimo hranice samotného zápasu. Experiment je to určitě zajímavý, mám-li se na něj ale podívat z hodnotícího hlediska, pak mi zde chybí větší využití kamer z hlediska jejich umístění a pohybu. Kamery jsou statické a většinou nepřináší žádné nečekané či nezvyklé záběry. Autoři plně nevyužili ani potenciál klasického televizního přenosu, který např. při zápasech Ligy mistrů zahrnuje pohyblivou kameru na kolejnici za postraní čarou, jindy užívá také kamery pohybující se na lanku nad hrací plochou. Myslím že hlavní umělecký význam tohoto díla je v jeho ojedinělosti, a nepředpokládám, že na něj v blízké budoucnosti někdo naváže.

Nemusíte být zrovna fanouškem politických filmů, aby vás tohle dostalo. Každopádně zůstává rozum stát, když si uvědomíme, že to je teprve 30 let kdy se v "liberální" Americe jednalo o tom, zda by homosexuálové měli mít rovnocenná práva jako heterosexuální většina. Konec konců tento problém v menší míře přetrvává dodnes.

Anténa nabízí mnoho filmových i mimofilmových odkazů, obecně je vnímaná jako pocta němému filmu. Inspirace německým expresionismem (např. Metropolis) či ruskou montážní školou (střídání černé a bílé obrazovky při střelbě ze samopalu kromě Sin city připomíná také Ejzenštejnovu rapid montáž, zpomalené záběry na holčičku, jak poskakuje na posteli zase evokuje zpomalené záběry sportovců v Muži s kinoaparátem apod.) je evidentní, ale určitě nelze celý film okleštit jen na takovýto výklad. Spojením prvků němého a zvukového filmu vznikají nové kvality - lidé slyší ale nemají co slyšet. Slova neexistují ve formě zvuku, zato jsou viditelná a hmatatelná. Stávají se věcmi, rekvizitami - zprostorovění slov - lidé mohou svá slova např. ukrýt do dlaně. Film splácává dohromady nejrůznější postupy, typy postav, způsobů vyprávění a celkové komunikace (vnitřní i vnější - s divákem), přesto velice dobře funguje jako celek, žije vlastním životem. Mimo tohle všechno je Anténa tak neskutečně fotogenický film, že by tam vypadal dobře snad i Paroubek. Možná mi učarovala ta točící se spirála, každopádně jsem tomuhle snímku podlehl, a rád.

Jsem překvapený nízkým hodnocením tohoto snímku a z některých komentářů mi vyplívá, že mnozí film příliš nepochopili. Klišé? - Vůbec, rád bych tedy slyšel nějaký příklad. Deníková struktura vyprávění? - Já si představuju deníkovou strukturu vyprávění tak, že se rozvíjí den po dni, a ne náhodné cestování časem mezi vzpomínkami hlavního hrdiny, který spíše odpovídá lidskému proudění myšlenek. Tendenční vyprávění? - Děj se neustále bez jakéhokoliv varování přemisťuje v prostoru a v čase, některé scény se objeví dokonce dvakrát a divák si uvědomí že tato sekvence patří časově jinam, než kam ji původně řadil. Je to jako skládání mozaiky z mnoha maličkých střípků, v nichž se "rozvíjejí" dvě jednoduché dějové linie. Ale to jak jsou vyprávěny nutí diváka, aby byl neustále v pozoru. Gus Vas Santovi nešlo o to vyprávět jak to bylo, ale jak si to pamatuje hlavní hrdina. Proto zpomalené záběry, zamlžené pozadí, střídání 8 a 35mm materiálu. Dle mého jde o neskutečně vynalézavé dílo, které ale asi bohužel nezanechá v našich končinách větší ohlas.

Dle komentářů spousty uživatelů vyplívá, že se jim nelíbí staromódní Wajdův styl. Ale co ste čekali? Že po té co oslavil osmdesáté narozeniny radikálně změní způsob své práce? Já jsme se těšil na Wajdu tak, jak ho znám a jak ho mám rád. A on mě nezklamal.

"Prosím Vás lidi, nechoďtě na to!" Jenom když takovéto filmy nebudou vydělávat, nebudou se ani točit. Disaster movie je naprostý vrchol trapnosti drtivé většiny parodií z poslední doby. Ty samé vtipy se obehrávají pořád a pořád dokola, kde je tomu konec? Filmařům se tady daří pouze jediná věc a to je kvantita filmů a postav, které se film snaží parodovat. Bohužel kvantita je nakonec pro tvůrce zjevně důležitější než kvalita. Kdyby se ve filmu objevil Paroubek a kouřil by přitom Topolánkovi, vůbec by to nenarušilo běh filmu, ba naopak, bezproblémů by to do toho "děje" zapadlo. Film prakticky ani nemá žádný konzistentní příběh, děj skáče jen od jednoho nepovedenýho vtipu ke druhýmu. Co z toho plyne? Masová kultura je zkrátka obrovský organizmus, který se potřebuje něčím živit a který zároveň musí něco vylučovat. A Disaster movie je krásným příkladem takového exkrementu.

Tento film byl pro mě zajímavý asi jen proto, že je mexický. I s ohledem na dobu vzniku tohoto snímku jsem se nezbavil dojmu, že film působí v mnoha ohledech dost naivně. Největší překvapení pro mě bylo, že příběh není orámován. Na začátku totiž postarší malíř začne vzpomínat na jednu událost, kterou pak po dobu celého filmu sledujeme. Když tento melodramatický příběh skončí, automaticky jsem čekal návrat do současnosti za malířem, který svůj příběh právě dovykládal. Nic takového se ale nestalo a film tak končí zároveň s příběhem, který nám malíř vypráví.

Konfucius řekl - "Jestli chcete poznat nějakou kulturu, poslechněte si její hudbu." A tak začíná poznávání Istanbulu. Cílem je pořídit nahrávky co nejširšího hudebního spektra, většinou pocházející z "ulice". Umělci k tomu připojují své postřehy a názory a vzniká tak zajímavý náhled na Istanbulskou hudební scénu. Nečekal jsem že u toho vydržím víc než pět minut, ale tento předpoklad vzal za své velice brzy. Z hudby tak po dlouhé době čišela bezprostřední radost, um, emoce, zkrátka cizí kultura jako na dlani. Fatih Akim svou tvorbou celkově mění můj postoj k Turecku, které bylo pro mě bylo dlouhou dobu zemí, kterou bych navštívil snad až jako poslední.

Po tomto filmu mi nějak scházel pocit, že jsem se právě dodíval na Akta X. Krom toho, že scénář nenaplnil očekávání fandů této série a zavrhl zápletku vystavěnou okolo paranormálních jevů mi vadilo často neospravedlněné jednání postav. Mulder má spoustu důvodů případ nevzít a prakticky nenabízí žádný, proč tak udělat. Přesto se na něj vrhne aniž by ho k tomu vedla nějaká motivace. Postavy se navíc nedrží svých rysů, na které jsme u nich zvyklí z minulosti. Ze scénáře mám tak pocit, že za sebe klade události tak, aby se vytvořilo jakési napětí, avšak neospravedlňuje důvod proč se tak děje, proč postavy dělají to co dělají. Zápletka filmu posouvá Akta X od žánru sci-fi směrem k hororu a přidává příliš psychologyzující pohled na vztah Muldera a Scullyové. Viděl jsem tak zcela něco jiného, než na co jsem se těšil.